Velikonoce

Věřící po celém světě se na Velikonoce modlí a rozjímají, já jsem se jako dítě modlila, aby nikdo nepřišel na pomlázku! Představa, jak někdo z mých spolužáků nebo kluků ze sídláku zazvoní u našich dveří a spustí „Hody, hody doprovody...“ pro mne byla natolik trapná, že jsem raději vždy zaujala strategii „nikdo není doma“ a několik dnů dopředu jsem všechny ujišťovala, že na Velikonoce odjíždíme na chalupu.

Zkrátka Velikonoce jsem jako malá holka přímo nesnášela. Nechápala jsem, proč se mám nehnutě a dobrovolně nechat vyšupat a ještě za ten akt trapnosti koledníka odměnit vajíčkem nebo nějakou sladkostí. Taková nespravedlnost – kdyby byl aspoň někdo z nich schopný naučit se jinou koledu než „...dejte vejce malovaný, slepička vám snese jiný“. Brrr. Hrůza – děs!

Hodně zvláštní Velikonoce jsem prožila ve Španělsku v Murcii v době, kdy jsem tam studovala. Pro mne jako pro studenta bylo nejradostnější zjištění, že máme týden prázdnin. Ve Španělsku se totiž slaví Semana Santa, tedy Svatý týden. Pro Španěly je to veliká událost. Velikonoční oslavy začínají Květnou nedělí a vrcholí Velikonočním pondělím. Po tuto dobu se v centru města zastaví doprava a lidé ve svátečním vyrazí do ulic na procesí.

Bratrstva kajícníků ve vysokých špičatých kápích za hudebního doprovodu putují z kostela do katedrály v centru města. Následují je nosiči, kteří na ramenou podpírají bohatě zdobená nosítka se sochami svatých, přičemž hmotnost nosítek je přímo úměrná počtu nosičů. Celé „představení“ nacvičují v několikaměsíčním předstihu. Připadala jsem si jak v nějakém filmu o Ku-klux-klanu. Bylo to mrazivé a velmi působivé. Ale se svátky jara tak, jak je známe v našem pohanském pojetí, to má pramálo společného.

Ale přeci jen jsem se jako malá o Velikonocích na něco těšila. Těšila jsem se, jak budeme s babičkou zdobit beránky. Babička každý rok pekla alespoň tři – do každé rodiny jednoho. Zdobily jsme je čokoládovou polevou. Vlnky jsme malovaly citrónovou polevou a na oči, uši a nos jsme nalepily lentilky, kterými jsme ještě vytvořily mašličku kolem krku. Zbytek lentilek, pokud jsme je už nestačily sníst, přišel cik cak na tělíčko.

Beránek vypadal, jako by mu vyrašily lentilkové neštovice. Byl nádherný a chuťově naprosto fantastický. Úplně si mi sbíhaly sliny na to, až se zakousnu do prdelky s dvojitou polevou a lentilkou navrch. Škoda, že s babičkou už žádného beránka společně neupečeme. Loni na jaře jsem si z její pozůstalosti vybrala keramickou formu na beránka, čímž jsem dobrovolně převzala pomyslnou štafetu v pečení beránků.

Pro začátek bude stačit jeden. Krom beránka jsem u nás totiž ještě zavedla tradici v pečení velikonočních perníčků a tvarohového mazance. Ale ze všeho nejvíce se těším na to, jak budeme s dětmi zdobit beránka. Přesně tak, jako tenkrát s babičkou. Doufám, že se nám povede…

Veronika Štefková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Wikimedia