Vyrážíme!

Nic proti tomu. Také bych byla raději, kdybych se zbavila pocitu, že z pondělí do pátku prosvištím rychlostí blesku a než se naději, už se zase nacházím v jednom z nejhorších okamžiků celého týdne, tedy vymyslet, co navařit na víkend. Bylo by fajn se například zavřít na půl dne do kuchyně a vyšvihnout večeři včetně dezertu jak od Julie Child. K tomu bych si ale musela vzít v práci alespoň den volna a zajistit hlídání a svozy na kroužky pro děti na celé odpoledne až do večera.

Představa slow života je pro mne v nejbližších pár letech naprosto iluzorní, ovšem s jednou jedinou výjimkou, kdy už se šnečím tempem pohybujeme, a to vždy, když se máme někam vypravit. Pohled na zbytek rodiny, jak mají všichni na všechno dost času, když se chystáme k odjezdu mimo brány našeho domova, mne dohání k šílenství.

V den, kdy máme někam vyrazit, ať už je to na dovolenou, na výlet, nebo jen na návštěvu, vstávám jako první a hned zařazuji nejvyšší rychlost, tedy takovou rychlost, abych stihla připravit snídani, jídlo na cestu, zabalit, nachystat děti, upravit se a v neposlední řadě vzbudit tatínka. Ani nevím, kdo je větší brzda, zda děti, nebo jejich tatínek.

Pokaždé, když se máme někam chystat, dávám si předsevzetí, že tentokráte se celý proces bude odehrávat v poklidu. Ale už ve chvíli, kdy se posouváme z bodu od snídaně do bodu ranní hygiena, je mi jasné, že naděje sice umírá poslední, ale s největší pravděpodobností to u nás zase skončí řevem. Když už ani po mnohonásobném naléhání nevidím, že by se mi podařilo nahnat oba potomky do koupelny, natož aby si vzali kartáčky do pusy, prozírám, že vidina poklidné výpravy je ta tam.

Ovšem co je naprosto fascinující, je fakt, že právě ve chvíli, kdy máme co nejrychleji vypadnout z baráku, si děti vzpomenou na hračku(y), kterých si několik měsíců ani nevšimly. To už mi ale šlehají blesky z očí a plemenným slovním výrazem se snažím oba donutit, aby konečně šláply do pedálů a začaly s oblékáním. Pak přijde tatínek a v okamžiku, kdy nevím, co nebo koho mám popohánět dříve, mi začne pokládat ty nejméně vhodné otázky, přičemž začnu nadávat i sama sobě, že jsem raději nevyrazila sama.

Když už se pak konečně posunu do fáze vzteklého rovnání všech tašek do auta, i těch, o kterých jsem si vzhledem k jejich váze myslela, že počkají na moji drahou polovičku, stále nevidím světlo na konci tunelu. Vidím rudě, protože náš tatínek ještě pořád nedokončil svoje kolečko poslední kontroly všech oken, vypínačů, topných těles a spotřebičů. Pak slyším napouštět vodu a ve mně už to vře, že kvůli těm pitomým kytkám zase přijedeme pozdě!

To už se ale u dveří pohupuji za strany na stranu a odříkávajíc si tichou mantru se snažím přejít skutečnost, že ten, na koho se opět čeká, si musí jít ještě před cestou ulevit. Pak už konečně všichni sedíme v autě a náš odlehčený pan řidič s úsměvem na rtu pronese větu, kvůli které nemluvím alespoň hodinu: „No, ale čas máme dobrý, ne?“

Veronika Štefková