Agatha

Stále dokola vysvětluji, že konstrukce je úplně jednoduchá. Vrahem je postava, do které by to divák nejméně řekl. Nenápadná šedá myška, která už od počátku stojí tak trochu mimo příběh, jako by do něj snad ani nepatřila, a hlavně nemá žádný motiv. O motivu skutečného vraha se překotně dozvídáme skoro až na konci. Pokud si nejsem jistá vrahem, jsem si přinejmenším jistá tím, kdo vrahem není. Není to postava, na kterou je hned od počátku vrženo největší podezření a zároveň má tisíc a jeden důvod někoho sprovodit ze světa.

Naproti tomu Agatha postavila většinu svých detektivek sice také na stále se opakující konstrukci, že podezřelými jsou od začátku všichni a do poslední chvíle si divák nemůže být jistý nevinou ani jedné z postav, což je ale právě naprosto geniální způsob, jak udržet diváka v napětí po celou dobu příběhu. Povětšinou k samotnému rozuzlení dochází až na samotném konci vyprávění, kde se sejdou všichni podezřelí a pod taktovkou geniální dedukce belgického detektivka, Hercula Poirota, se postupně rozplétá celá zápletka.

Seriály s puntičkářským Herculem Poirotem a babkou všetečkou, slečnou Marplovou, sleduji snad už od doby, co se u nás začaly vysílat. Ani nechci počítat, kolik už je to let! Každý díl jsem viděla snad desetkrát a stejně si po jedenácté nejsem jistá tím, kdo je vrah, což jen dokazuje, jak geniální autorkou detektivek Agatha Christie byla. Je to pro mne určitá forma relaxace, kdy se těším, jak se po náročném dni zavrtám do lenošky a s lahodným šálkem čaje nebo sklenkou dobrého vína v ruce se nechám ukolébat starou dobrou Anglií.

Přičemž výraz ukolébat jsem použila naprosto záměrně, protože jsem se již bohužel také dostala do fáze, ve které se kdysi nacházela moje mamka a pro kterou jsem jako mladistvá neměla žádné pochopení. Stačilo totiž ani ne dvacet minut k tomu, aby u kterékoliv detektivky či kriminálky usnula a vzbudila se až při závěrečných titulcích s dotazem, který jsem úplně nenáviděla: ,,… a kdo byl teda vrah?“ Nezbylo mi pak nic jiného, než celý příběh převyprávět, což se ne vždy setkalo s pochopením.

V mém případě je to dnes velmi podobné, jen s tím rozdílem, že se proberu ještě těsně před koncem a díky vymoženosti 21. století – naší chytré televizi – si mohu film vrátit zpět před okamžik, kdy jsem usnula. Bohužel už ale neexistuje žádný další výdobytek, který by mi pomohl znovu neusnout přesně v tom samém místě jako předtím. Po třetím zpětném přetočení to vzdám, bednu vypnu a odpadnu. V tu chvíli si manžel pracující po večerech na Vrchlabinkách oddychne, že nebude muset zpovzdálí znovu naslouchat těm samým replikám.

Jelikož je fejeton u konce, už nic nebrání tomu, abych se napříště nechala po sto padesáté první uspat svými oblíbenými hrdiny, slečnou Marplovou nebo Herculem Poirotem. Už se těším. Díky, Agatho!

Veronika Štefková
Foto: Freepik