Umění

Renesanci teď nechávám stranou, jelikož jako žena 21. století bych nejvíce ocenila, kdybych se dokázala naučit umění nezbláznit se, umění naklonovat se, umění asertivity, umění nevypínat po tom, co na mne moje dítě spustí svůj nekonečný monolog, umění chodit včas spát, umění říkat ne a v neposlední řadě umění nenechávat vše na poslední chvíli (tak jako například odevzdání tohoto fejetonu).

Umění tvořivosti a originality ve mne bylo bohužel zašlapáno již v útlém dětství, kdy jsme se sestrou jednoho ospalého odpoledne, když naši pochrupkávali po obědě v ložnici, vzaly voskovky a na čalouněnou věšákovou stěnu, která k tomu byla jak stvořená, vyjádřily svoji kreativitu. To, že se náš doslova nesmazatelný pokus o umění nepotkal s pochopením publika, byl natolik opět doslova bolestný zážitek, že si tento omyl pamatuji dodneška.

Je až s podivem, že se dosud také naše děti nepokusily zanechat na našem domě nějakou nesmazatelnou stopu. Možná je to dáno tím, že doma mají nepřebernou škálu možností, jak vyjádřit svého uměleckého ducha - od modelíny přes vodovky a všemožné druhy malovátek až po tabulovou barvou natřenou stěnu v kuchyni. Ovšem u nás ani to nestačí. Optikou našich dítek se totiž k tvoření výborně hodí i odpadky. Ano, i takový vysloužilý kartáček na zuby se štětinkami rozestoupenými jak Rudé moře před Mojžíšem nebo prázdná krabička od kapesníků se mohou proměnit ve vzácný komponent k tvorbě uměleckého díla nedocenitelné hodnoty.

Aby se tyto drahocenné odpadky neválely všude možně, vymezila jsem pro ně speciální krabici, ze které průběžně potajmu nějakou tu cennost vytřídím do příslušného koše. Samozřejmě se při tom držím jedné ze svých zásad – vždy až na dno koše pod jiný odpad, aby se nemohla nějakou nešťastnou náhodou vrátit zpět mezi ostatní cennosti. Tím se pomalu dostávám až k nerudovské otázce: „Kam s ním?“, neboli: „Kam se všemi těmi dětskými výtvory?“

Odpověď je na snadě – na výstavku. Jenomže míst vhodných k vystavení výtvarných děl je pomálu a navíc se hodně rychle plní neustále novými přírůstky nejen z domácí produkce, ale i ze školy a z družiny, kde se soudě právě podle počtu nových exponátů klade na výtvarnou činnost velký důraz! Kdybych měla doma poctivě vyvěsit nebo založit každý pomalovaný papír, tak nám rázem na stěnách visí více obrazů jak ve Zwingeru.

K tomu, aby se z našeho domova postupem času nestal depozitář, držím se další své zásady – povedenější kousky na výstavku a ty méně povedené rovnou založit do šanonu. Potomek je spokojen. Ovšem to, co už netuší je, že v jeho nepřítomnosti tento šanon jednou za čas proberu a z těch méně povedených vytřídím ty úplně nejméně povedené a ještě před jeho návratem je odvezu do papíru.

Zpět na začátek k definici umění. Podle mé vlastní definice považuji za vrchol svého umění to, když se mi při čistce podaří zbavit i nějakého pozapomenutého expresivního uměleckého předmětu z prázdných obalů od sušenek.

Veronika Štefková
Foto: Freepik