Mission Impossible

Čistě hypoteticky by totiž bylo možné uklidit naráz celý dům. To by ovšem musely být splněné dva zásadní předpoklady. Mít alespoň tři týdny dovolené. Rozuměje dva týdny na úklid a třetí týden na rekonvalescenci. A pak dostat děti z domu, nejlépe někam mimo město. Ideálně tak na měsíc třeba k babičce a dědovi.

Vzhledem k tomu, že vyplýtvat si svou vzácnou dovolenou kvůli domácím pracím je totální UFO a mít děti z dohledu déle než na týden naprosté SCI-FI, nezbývá, než se opět hodně rychle vrátit do reality a přestat fantazírovat.

Jelikož nejsem ženou v domácnosti, ale ženou v pracovním poměru, strávím velkou část dne činností, za kterou, pokud ji odvedu správně, dostanu zaplaceno a jako příjemný bonus navíc i uznání. Pak ale musím po zbytek dne využít každé chvilky a každé příležitosti k tomu, abych se dostala k domácím pracím neboli činnosti, za kterou nedostanu ani floka, natož aby někdo z přítomných projevil jakoukoliv emoci, alespoň vzdáleně připomínající špetku vděku.

Když si jednou za rok k nám domů pozvu paní na úklid, aby nám umyla všechny dveře v domě, kterých je u nás nepočítaně, a mně by tato práce zabrala „x“ týdnů, tak ji nejen zaplatím, ale ještě jí i poděkuji a jsem vděčná za to, že si ve svém nabitém diáři, který by mohl směle konkurovat i těm nejvytíženějším managerům, našla čas zavítat k nám do Vrchlabí ulevit mi od jedné z nejméně oblíbených úklidových činností.

Jsem skromná, a proto za svoji tvrdě odvedenou práci neočekávám žádné ovace. Mně by úplně stačilo, kdyby všichni ostatní negenerovali bordel. Pak bych razantně ulevila své nervové soustavě redukcí výbuchů vzteku třebas nad rozpatlanou pastou v čerstvě umyté koupelně. Ono je vůbec zajímavé, jak se taková nevinně vyhlížející tubička na čištění zoubků našich děťátek dokáže v mžiku proměnit v roznětku a potřísnit vše na povrchu i pod povrchem.

Říká se, že vycvičení psi dokáží ucítit drogy přes dvoje dveře. Naše děti umí vycítit právě uklizený kout místnosti přes dvě patra, aniž by je k tomu někdo cvičil. Jen co někde něco vycídím nebo vykydám, už jsou tam a dříve, než bych si stihla udělat fotodokumentaci jako důkaz toho, že ještě před malou chvílí bylo vše v pořádku, dávají postupně vše do nepořádku. A co hůř – za polovinu času, což je hned druhá superschopnost, která podporuje moji produktivitu práce.

Ani strategie „neuklízet a nechat vše zajít tak daleko, že to začne někomu vadit“ nepomohla. Protože jediný, kdo z toho měl nervy napnuté jak špagáty, jsem byla opět já a ve chvíli, kdy po nějaké nevinné bordel akci praskly, nastal několikahodinový úklidový uragán, který smetl z povrchu zemského vše, co na zem nepatřilo.

Při úklidu našeho domu si kolikrát připadám jako ve filmu Na Hromnice o den více, kdy se hlavní hrdina probouzí každé ráno do stejného dne a kvůli časové smyčce je nucen prožívat dokola ty samé události. Jen s tím rozdílem, že já si mohu dopřát luxusu výběru toho, v jakém pořadí a kdy se pustím do jednotlivých úklidových akcí.

Veronika Štefková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Freepic