Sportujících dětí je velice málo, říká pedagog a fotbalový trenér Jaroslav Pleva

Na úvod prozraďme, že už nejste šéftrenérem fotbalové mládeže FC Vrchlabí. Jak dlouho jste tento post vykonával?
Šéftrenérem mládeže jsem se stal někdy v roce 2003 a skončil jsem letos, tudíž to bylo nějakých 21 let.

Proč jste skončil?
Musím říci, že jsem nekončil s lehkým srdcem, protože jsem si za tu dobu k tomuto klubu, kde jsem i já vyrůstal a strávil v něm celou svoji hráčskou kariéru, vybudoval veliký vztah a je pro mě srdeční záležitostí. Nicméně s tím, že jsem se stal ředitelem základní školy na Liščím kopci, už to nešlo dál časově skloubit. Zvládl jsem to takto kombinovat tři roky, ale už jsem cítil, že času je málo, a musel jsem některé věci omezit. Už mi to zkrátka bránilo ve vykonávání této pozice na sto procent. A já jsem vždycky zvyklý pracovat na sto procent, jinak to nemám rád. Vnitřně už jsem cítil, že to není to pravé, že nepracuji pro klub tak, jak jsem byl zvyklý, a z tohoto důvodu jsem musel tuto pozici opustit. Nicméně když mám čas, jdu klukům s tréninky pomoci. A tím, že je nastavena spolupráce mezi ZŠ Školní a FC Vrchlabí a máme tady ve škole sportovní třídy, jsem si alespoň pro letošní rok mohl otevřít kroužek Kopaná, kde se budu věnovat dětem z 1. až 3. tříd.

Kdo převzal post šéftrenéra po vás?
Snažili jsme se tento post obsadit jedinou osobou, což si myslím, že je z hlediska struktury vedení mládežnických kategorií ta nejlepší varianta. Nicméně z finančních důvodů tato mnou doporučovaná náhrada nedopadla. Tudíž je to v současné chvíli nastavené tak, že organizační a materiální složku mládežnických týmů má na starosti pan Jan Barák a metodickou stránku, při níž by se mělo dohlížet na to, zda se trenéři jednotlivých kategorií zaměřují na dovednosti odpovídající dané věkové kategorii, má na starosti pan Daniel Ulvr, který je jinak trenérem mladšího dorostu.

Co všechno výkon funkce šéftrenéra mládeže obnáší?
Je to dost široký záběr. My jsme oddíl zhruba dvanáctitisícového města. Ve větších městech pak už jsou fotbalové akademie a tam jsou pozice šéftrenérů rozděleny podle věku hráčů a vše zastřešuje šéftrenér akademie. U nás to samozřejmě takto z finančních důvodů nejde, takže šéftrenér zastřešuje kompletně všechny mládežnické kategorie od fotbalové školičky až po starší dorost. Do jeho povinností tedy spadá starat se o náborové akce, zajistit dostatečně početnou hráčskou základnu, zajistit personální trenérské obsazení jednotlivých kategorií a dohlížet na kvalitu metodiky tréninkových jednotek. Musí se starat o zajištění společného klubového oblečení, abychom byli jednotně oblečeni. Šéftrenér musí zahájit a pěstovat spolupráci s kluby z okolních měst a obcí, což se nám daří. Náš oddíl například spolupracuje s Akademií FC Hradec Králové. Dále je potřeba se starat o to, aby měli trenéři přístup ke vzdělávacím institucím a seminářům, aby se mohli vzdělávat a včas získávat trenérské licence, které jsou zárukou jejich erudice a tím kvalitně vedených tréninkových jednotek. A v neposlední řadě je také zodpovědný za prezentaci klubu FC Vrchlabí rodičům a veřejnosti. Například i takto poskytnout rozhovor do Vrchlabinek, aby bylo dění v klubu v povědomí veřejnosti.

Patřila či patří do kompetencí šéftrenéra i personální politika, tedy pravomoc určovat a rozhodovat o tom, kdo kterou věkovou kategorii bude trénovat?
Určitě. To je vlastně ještě další z úkolů, jak jsme o tom hovořili v předešlé otázce. Stejně jako komunikace s rodiči. Ale zpět k trenérům. Tady je potřeba je oslovit nebo ještě předtím po okolí vytipovat vhodné kandidáty.

Kdo se může stát trenérem? Jsou to bývalí či současní fotbalisté, nebo i rodiče dětí, kteří stojí pár let na tribuně, koukají, jak jejich synové hrají, a pak přijdou s tím, že to chtějí zkusit?
Řeknu ideální případ, který se daří naplňovat kolegům v HC Stadion Vrchlabí. Zde se daří do přípravy mládežnických týmů zapojovat hráče z A-týmu. Bohužel takových kandidátů v našem klubu moc nebylo a není. Má to objektivní příčiny. Dospělí hráči pracují a mají svoje povinnosti a tak dále. Pak tu máme studenty vysokých škol, kteří jsou přes týden pryč. Proto zaměřujeme naši pozornost na trenéry z okolí. Musím říci, že se nám daří obsazovat personálně jednotlivé kategorie trenéry, kteří získali trenérskou licenci FAČR. A když jste mluvil o rodičích, i to je jedna z možností. Přivedou sem synka, mají zájem se zapojit, tak se stanou asistenty a tím, jak si postupně doplňují vzdělání, se z nich stanou trenéři. Máme v klubu sedm mládežnických kategorií. U dvou z nich máme tatínky, kteří získali licenci a stali se z nich trenéři. Zbytek máme obsazen trenéry, kteří tam nemají svoje vlastní děti, mají licenci a věnují se trénování ve svém volném čase.

Zmínil jste, že v rámci FC Vrchlabí je sedm mládežnických kategorií. Kolik v nich je dohromady malých fotbalistů?
Od těch nejmenších ve fotbalové školičce až po kategorii staršího dorostu to dohromady čítá zhruba 160 aktivních hráčů. Záměrně říkám „aktivních“, protože v těch kategoriích je sice většinou zaregistrováno více hráčů, ale někteří z nich již nehrají. K udržení členské základny se nám osvědčilo, že u všech kategorií kromě školičky máme celoroční přípravu venku. Máme k dispozici krásný areál a materiální podmínky jsou vynikající.

Jaká je odpadovost u mládežnických kategorií?
Co se týká přípravkových kategorií, tam je to v pořádku, úmrtnost hráčů je minimální. Velký vliv má na děti osobnost trenéra. Když je trenér dokáže zaujmout, děti u sportu vydrží. U mladších i starších žáků se domnívám, že jsou tyto kategorie trenérsky výborně obsazené. Trenéři dokáží i skrze různé další společné akce hráčskou partu udržet. Největší úmrtnost pochopitelně nastává u dorostenecké kategorie. Mladší dorost je ještě jakž tak dobrý, ale v kategorii staršího dorostu je hráčská úmrtnost vyšší.

Tam už je asi nějaké to pivo, holky…
Tak tak. Tam už někteří kluci pochopí smysl života trochu jinak, a když není odezva od rodičů, tak se u fotbalu těžko udržují.

Všechny kategorie jsou zapojeny do nějakých soutěží?
Ano, určitě. Kromě fotbalové školičky všechny kategorie hrají nejvyšší krajské soutěže. Kategorie mladší přípravky neklade důraz na výsledky utkání. Kluci si zahrají, podají si ruce, ale výsledky se nesčítají do tabulek.

Když jste zmínil odpadovost u dorosteneckých kategorií, jak je to s přípravou hráčů pro dospělé kategorie? Jak dochází k jejich personálnímu saturování?
Myslím si, že se to z dlouhodobého hlediska ne úplně daří. Ale když jsem v mé pozici končil, z vrcholového ročníku staršího dorostu přecházelo do seniorské kategorie devět hráčů a z toho sedm u fotbalu vydrželo. Myslím, že čtyři hráči z nich teď pravidelně nastupují za A-tým, což je krásné číslo a mladí hráči příležitost v našem klubu rozhodně mají.

Když jsme se bavili o trenérech a jejich oslovování, zmínil jste způsob, jak se tomu děje u hokejistů. Přestože hokejisté jsou sportovci jako vy, jsou to zároveň vaši konkurenti v souboji o děti a mládež. Ačkoliv se nepochybně znáte, cítíte tam vzájemnou rivalitu?
Já bych to nenazýval úplně jako rivalita. Ale samozřejmě každý klub se snaží, aby měl početnou členskou základnu. Myslím si, že si rozhodně neškodíme a neděláme naschvály. Dokonce jsou v mladších kategoriích děti, které stíhají a zvládají oba sporty. Když jsem byl šéftrenér mládeže FC Vrchlabí a v HC Stadion působil v této pozici Tomáš Jirků, měli jsme vzájemnou dohodu, že dětem nebudeme ve všestrannosti bránit. Jak jsem pochopil z rozhovoru s Jiřím Jakubcem v předchozích Vrchlabinkách, mám za to, že to bude takto pokračovat i nadále. Ale je to samozřejmě tak, že děti shání všechny kluby. Nejen my, ale i další sporty. V FC Vrchlabí máme „kliku“, že tady nepůsobí oddíly basketbalu, házené nebo volejbalu, ale je tu pro změnu rugby, které nám také nějaké kluky stáhne.

Máte povědomí o tom, kolik dětí či jak velké procento z nich se věnuje nějakému sportu?
Netroufnu si říci procento. Ale vezměme si, že na ZŠ Školní a na ZŠ Náměstí míru jsou sportovní třídy, vždy jedna v každém ročníku, které navštěvují aktivně sportující děti. Myslím, že v ostatních třídách to budou jednotky procent.

Co na to říkáte jako pedagog a sportovec?
Samozřejmě, že je to velice málo. To bychom měli pochopit všichni včetně rodičů. Sport je výborný pro dobrou imunitu i zdravý životní styl, člověk si u sportování odpočine i mentálně. Těch pozitiv je strašně moc. Myslím, že tady selhává role státu. Stát by měl sport více podporovat, a to i ve školách v hodinách tělesné výchovy. Stát by měl zároveň více finančně podpořit nejen trenéry, ale i další lidi, kteří se takto dětem věnují ve svém volném čase. Protože na jejich obětavé práci to stojí. V dnešní době už to tito lidé nemohou dělat bez nároku na odměnu, potřebují finančně zajistit své rodiny. Klubu FC Vrchlabí se daří, protože je díky dlouhodobě výborné práci s mládeží zařazen do systému sportovních center FAČR, potažmo KFS, získávat od těchto institucí finanční podporu a může poskytnout mládežnickým trenérům adekvátní finanční odměnu. Musím zde pochválit vedení klubu, že finanční zabezpečení mládežnických kategorií, včetně jejich trenérů, bylo vždy jednou z hlavních klubových priorit.

Pokud místní lidé sledují zasedání zastupitelstva a body, které se na něm projednávaly, mohli si všimnout, že zdejší klub žádal o dotaci na pokrytí vyšších nákladů na elektřinu. To v mnoha lidech mohlo evokovat mínění, že na tom klub není finančně dobře.
V současné době na tom není finančně skvěle žádný klub. FC Vrchlabí ale vždy mělo a má vyrovnaný rozpočet. Zvýšené náklady na elektřinu byly spojené se zasněžováním běžeckých tratí v areálu Vejsplachy. Zde je dobré zmínit, že částka, kterou přispívá město Vrchlabí na sportovní kluby – zvýšila se z 2,9 na 3,2 milionu korun v příštím roce – je pro všechny kluby nedostatečná. Kluby by potřebovaly tuto částku navýšit. To je do budoucna otázka pro zastupitele.

Ale vy jste přece také zastupitel…
Jistě. Mám-li říci svůj osobní názor, tato částka by měla být vyšší. Nicméně těch hladových krků na městský rozpočet je celá řada. Nezapomínejme, že tu máme také kulturní spolky a tak dále. Takže tu je vždycky velká debata. Bohužel, pro některé zastupitele je sport přežitek, takže boj o peníze není jednoduchý. Rovněž si ale myslím, že toto by nemělo být primárně záležitostí rozpočtů městských, ale státních. Fotbal má tu výhodu, že je jedním z lacinějších sportů. Klubové příspěvky nebo příspěvky na hráčské vybavení nejsou tak vysoké jako například u hokeje.

Ale i tak to může pro některé rodiny znamenat zátěž.
Samozřejmě, jsou tam některé sociální případy, které peníze opravdu nemají. Ale když se na to podívám pohledem běžné populace, nejsou to vyhozené peníze, ale dobře investované prostředky do dětí. Je to asi to nejlepší, co můžeme pro děti udělat. Společnost se posunula tak, že už děti nesportují spontánně. Sám si jistě vzpomenete, že když jste byl malý kluk, šel jste po škole ven, na hřiště nebo za barák, a tam jste sportoval. Žádný kroužek jste k pohybu nepotřeboval. Dnes to je ale tak, že pokud dětem kroužek nezaplatíte, nikam nepůjdou a budou sedět doma u telefonu.

Jste již třetím rokem ředitelem základní školy na Liščím kopci, kde už funguje systém sportovních tříd. Jak hodnotíte dosavadní průběh tohoto programu, naplnil vaše očekávání?
Spolupráce se sportovními kluby, v našem případě s fotbalem, atletikou a rugby je výborná. Nově jsme do spolupráce zapojili i basketbalisty a karatisty, takže zaměření je pestré. A to i pro samotné fotbalisty, protože to není jen o fotbale, nýbrž si mohou vyzkoušet i doplňkové sporty. Hodně chodíme plavat. Když je v zimě sníh, chodíme na běžky. Máme cyklistické výlety a tak dále.

Předpokládám, že se sportovními třídami budete pokračovat i v příštím roce.
Určitě.

Když probíhaly talentové zkoušky, kolik se hlásí dětí?
První rok se k talentovým zkouškám přihlásilo 32 dětí, následují rok 38 a k posledním talentovým zkouškám se zaregistrovalo 44 adeptů. Do sportovní třídy pak přijímáme vždy 22 nejúspěšnějších dětí.

Tak budeme držet palce, ať se daří i nadále.
Za to samozřejmě děkujeme a vaší podpory si velmi vážíme. Na závěr našeho rozhovoru chci z pozice bývalého šéftrenéra mládeže a dnes z pozice ředitele základní školy poděkovat trenérům, napříč všemi sporty, za to, že se ve svém volném čase věnují sportujícím dětem a mládeži. Mají za to mé velké uznání a moc si jich za to vážím.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz