Pavla Červinková: Běh mě naučil, že lidské tělo je neskutečný stroj

Vždycky jsem záviděla těm, kteří si jdou zaběhat a mají z toho radost. Říkala jsem si, že bych to chtěla také někdy zažít. V listopadu 2022 jsem si poslechla vyprávění o Beskydské sedmičce (B7) a jako správný horlivý Blíženec jsem s nadšením ihned obula běžecké boty. Velmi záhy ale přišla studená sprcha. Jednak jsem neuběhla ani pět kilometrů v kuse a jednak moje snažení skončilo asi po čtyřech výbězích počínajícím zánětem achillovky. Hned na začátku přišlo první poučení, od té doby vždy nosím vysoké ponožky.

Na začátku roku 2023 se mi podařilo chytit startovné na touženou B7 a oslovila jsem mého kamaráda trenéra o běžecký plán. Znal mě jako velkou sportovkyni, takže s radostí souhlasil. Svého rozhodnutí však litoval velmi záhy, když pochopil, že moje běžecké kvality jsou nulové (prakticky pod bodem mrazu), a opravdu se bál.

Začátek byl jako u všeho těžký, rozběhávala jsem se opravdu pomalu se třemi běhy týdně: například 6 až 10 kilometrů, aby si tělo postupně zvyklo na pravidelnou zátěž. Přiznám se, že zprvu ta moje disciplína zrovna valná nebyla. Občas se mi nechtělo, něco bylo důležitější, bylo ošklivé počasí. Ve výčtu různých výmluv bych mohla pokračovat. Ta správná disciplína přišla zhruba od dubna, kdy jsem téměř bez výjimky začala plnit tréninkový plán. Počet naběhaných kilometrů a nastoupaných metrů neúprosně rostl, měsíčně jsem se dostala na nějakých 300 kilometrů a 8000 výškových metrů. Přestože již 10 let žiji na placce v Hradci Králové, stále mám v žilách horskou krev a hory jsou mým domovem. Když však jdu během jednoho tréninku podruhé na Sněžku, počtvrté na Černou horu nebo poosmé na Velkou Deštnou, začínám mít pocit, že ten kopec vážně nenávidím, a už vůbec nemluvím o tom, že si okolí klepe na čelo, protože ty stejné tváře za ten trénink potkám několikrát. Pocit nenávisti trvá naštěstí jen chvíli a druhý den už k horám znovu vzhlížím s velkou láskou a znovu se do nich těším.

V průběhu tréninků jsem pochopila spoustu věcí. Jednak běh je vážně nejdražší sport, který se dělá zadarmo. Protože co přece potřebuji na běh? Jedny boty, funkčního oblečení mám jako sportovec mraky, tudíž mě to nebude nic stát. Tomuto omylu se doteď nepřestávám smát. Aktuálně mám v botníku prakticky pouze běžecké boty (točím cca sedm párů), k tomu běžecká vesta, hůlky, kvalitní čelovka, nepromokavá bunda… A to už vůbec nemluvím o cestování na hory, tréninkových plánech či doplňcích stravy. Každé ráno posnídám mimo jiné hrstičku různých tabletek jako řada babiček. Na oblíbenou otázku, jestli je mě lepší šatit, nebo živit, také nedokážu upřímně odpovědět. Jako běžec toho totiž strašně moc sním.

Běh mě naučil, že lidské tělo je neskutečný stroj, který dokáže prakticky cokoliv. Nic ale není zadarmo, je to o konzistenci, velké dřině, je zapotřebí hodně obětovaného času. Pracuji na plný úvazek v nemocnici na vedoucí pozici, takže se mi příliš nedaří si nenosit práci domů. Držím se ale úsloví, že život je otázkou priorit. Když mi kolegyně v létě říkají „pojď s námi do letního kina“, zeptám se „v kolik“? V půl 10? Bohužel, ale to už spím, protože jsem ráno v 5:30 ve fitku, často v 5 ráno vybíhám na trénink nebo se v tento čas teprve vracím z hor, přestože odjíždím na trénink hned po práci, někdy i dříve.

Samotná Beskydská sedmička, nejtěžší ultratrailový závod v České republice, byl pro mě splněným snem a dosud největší sportovní i životní výzvou. Za osm měsíců jsem natrénovala na 102 kilometrů s převýšením 5600 metrů a doběhla do cíle pro mě v dosud stále nepochopitelných 18 hodinách na 11. místě v kategorii.

Za celou dobu závodu jsem si nepřipustila ani na chviličku, že bych závod nedokončila, taková varianta pro mě prostě neexistovala. Euforie byla obrovská, atmosféra na startu s dalšími 2999 běžci a následný doběh do cíle po červeném koberci byl nepopsatelný zážitek. Slzy se mi draly do očí ještě měsíc po závodě a hned jsem věděla, že se do Beskyd vrátím další rok.

Všichni zkušení ultra běžci a trenéři říkají, že takovéto závody se běhají hlavou, protože bez tréninku to samozřejmě nejde. Dlouho jsem tomu úplně nevěřila a bylo to pro mě takové klišé. Teprve to všechno, co následovalo v dalších 365 dnech, mě o tom přesvědčilo. V té velké euforii jsem hned přemýšlela, jaké další závody co nejdříve poběžím a jak prakticky plynule navážu. Moje hlava však dostala dost zabrat, když mi trenér vysvětlil, že takto to opravdu nepůjde a že mě čekají nějaké alespoň dva týdny bez běhu, celkem měsíc odpočinku a potom spousta kilometrů v pomalém tempu, aby se vybudoval pořádný základ. Když jste zvyklý makat třináct dní ze čtrtnácti, je to vážně masakr na psychiku, ale všechno vás někam posune.

V celém dalším roce byla (a vlastně stále je) mysl tím největším nepřítelem a zároveň parťákem, který mi dává nejvíce zabrat. První vlaštovkou odměny za trpělivost při dlouhé přípravě bylo třetí místo na dubnovém hradeckém Nightrunu, kdy jsem málem nestihla vyhlášení, protože už jsem byla na cestě domů.

Vždycky jsem byla hodně cílevědomá, odjakživa mám od sebe vysoké očekávání a nikdy jsem se nespokojila s průměrem. Na začátku června jsem neplánovaně běžela 24hodinový závod na Ještědu, mělo to být pouze tréninkově na B7. Ve dvou třetinách závodu jsem byla na druhém místě a pak moje hlava zařídila propad na sedmé místo. Závod jsem oplakala, přestože to měl být jen trénink, a dlouho jsem se v sobě s tím nemohla srovnat. Jako bonus jsem si ještě přinesla drobné zranění.

Tak jak šlo loni všechno nad očekávání hladce, letos to byla dřina. Mnohem intenzivnější tréninky, vyšší časová dotace, bylo těžší nastavit hlavu. Po loňské B7 mě také začaly trápit problémy s trávením, což mě donutilo zajít k nutričnímu lékaři se „skvělým“ výsledkem – vyběhala jsem si laktózovou a histaminovou intoleranci. Po pravdě to není nic extra, když prakticky nic z původní stravy nesmíš. V těchto situacích si vždy připomenu svoje životní heslo „Přes překážky ke hvězdám“.

A k vytouženým hvězdám jsem se skutečně 1. září přiblížila, když jsem se postavila na druhý nejvyšší stupínek. Letošní B7 je pro mě směs milionů pocitů. Na jednu stranu to pro mě bylo doslova peklo na zemi, od třicátého kilometru jsem nemohla nic sníst. Při výstupu na Lysou jsem dvakrát zvracela a v Ostravici na padesátém kilometru jsem se studeným hadrem za krkem s hrůzou vyhlížela druhou polovinu závodu. Nejedla jsem, plakala, nadávala… ale skvělý support mých nejbližších a vidina bedny mě donutily nevzdat se a zapomenout na bolest žaludku, nulovou sílu, překonat milionkrát myšlenku vykašlat se na to a dojít si pro druhé místo. Nedělní ceremoniál a celý úspěch pak byl odměnou nejen pro mě, ale také pro mou rodinu, trenéry a přátele z týmu, kteří se za dobu tréninků stali mou druhou rodinou.

A co bude dál? S Ještědem spolu máme nevyřízené účty, proto se v lednu a červnu potkáme znovu na 24hodinovkách. V dubnu se těším, že si zažiji atmosféru seriálu UTMB na Istrii na krásných 69 km, a hlavní cíl? Zatím se uvidí, ale jednoduše…

Všechny sny se dají uskutečnit, máte-li odvahu je následovat.

Pavla Červinková