Makám do roztrhání těla, říká truhlář Zdeněk Mařas

S jakou vizí jsi nastupoval na Mendelovu univerzitu v Brně?
Přiznám se, že sám ani nevím. Měl jsem přítelkyni, která šla také studovat do Brna. Chtěli jsme být spolu. V té době jsem ještě závodil na motorce a asi jsem si potřeboval upřesnit vizi a prodloužit mládí. Ale už od začátku jsem si pohrával s myšlenkou vyrábět ekologický nábytek. Tuto myšlenku mi vnuknul můj učitel na střední. Při škole jsem měl ještě dvě další zaměstnání. K tomu jsme se starali o psa, který se mnou chodil i na přednášky. Divím se, že mu také nedali titul. Nakonec jsem moc rád, že jsem na vysokou školu šel. Ne kvůli technickým dovednostem, ty jsem si zjišťoval především sám, ale získal jsem všeobecný přehled a spoustu známých.

Co dělá většina tvých bývalých spolužáků v současné době? Najde se někdo takový, kdo se vydal podobnou cestou jako ty a pracuje manuálně?
Většina z nich zůstala v projekčním sektoru, takže rýsují baráky, dřevostavby, designový nábytek. Mám spolužáka, který navrhuje nábytek v hotelu v Římě a jedna spolužačka má firmu na dřevostavby.

Co všechno obnáší vybavení vlastní truhlárny? Jak vzpomínáš na svůj „start“?
Za tím, co tu dnes mám, stojí osm let, sedm dní v týdnu, dvanáct až dvacet čtyři hodin denně práce. Stálo mě to tedy nepředstavitelně času a zpětně si uvědomuji, že i zdraví. Několikrát jsem si opravdu sáhnul až na dno sil, a to zejména kvůli své tvrdohlavosti. Stalo se mi, že jsem únavou usnul při jízdě autem v Praze na semaforech. Řekl bych, že truhlařina je nedoceněné řemeslo. Je potřeba mít obří dílnu, spoustu strojů a nářadí, což se bez úvěrů neobejde. Pracuješ s přírodním materiálem, pro který musíš mít cit a znát o něm mnoho informací. Když potom chci po zákazníkovi například 500 korun na hodinu, ježí se mu vlasy hrůzou. Takový elektrikář si přijede autem s brašnou s nářadím a nikdo se nad takovou částkou nepozastavuje. Neměnil bych ale ani za milion na hodinu!

Z jakých důvodů ti tedy tahle práce za to stojí?
Nechci si stěžovat, opravdu bych za nic na světě neměnil. My jsme zkrátka obdarováni hlavně výrobkem. Pracujeme s přírodním materiálem a na konci našeho úsilí je hmatatelný výrobek. To je pro mě to nejúžasnější.

Tvoje firma sídlí ve Víchové nad Jizerou. Nacházíš zákazníky i mezi zdejšími obyvateli?
Čtyři roky jsem studoval střední školu v České Třebové, potom dalších pět let vysokou v Brně. To máš devět let pryč. Zákazníky jsem měl v Brně, v Praze, Pardubicích… A ano, několik zakázek jsem měl i u nás ve Víchové. Díky sociálním sítím mě znají lidé po celé republice. Nemám problém jet pro zajímavou zakázku na druhou stranu Česka.

Vyrábíš nábytek a další výrobky „po svém“. Co to „po svém“ vlastně znamená? Čím se tvá práce liší od práce jiných truhlářů?
Snažíme se vyrábět stoprocentně ekologický nábytek, tedy pouze z masivu. Spojujeme tradiční truhlářské postupy s novodobým designem. Jsme schopni udělat ručně hoblované dveře na hrad, ale stejně tak i moderní kuchyň. Klidně udělám nějaký truhlářský spoj, i když vím, že mi ho nikdo nezaplatí. Hlavní pro mě je, že jsem se svou prací spokojený. Důležité je si to zkusit. Říkám si, že si toho třeba někdo všimne, příště to tak po mně bude chtít sám a tím pádem si ho už nacením. Držím se pravidla – co člověk dělá, to se mu vrací.

Co je pro tebe větší srdeční záležitostí – hrad, nebo pěkná kuchyně?
Hrad. Když jsem studoval dřevařské inženýrství, přišel na přednášku Miroslav Navrátil, který kreslí staré krovy. Dělá technické průzkumy krovů, hradů, zámků a podobně. Byl mým vedoucím diplomové práce. Díky němu jsem si „přičichl“ i ke starým krovům. Byl jsem také čtrnáct dní sekat s Petrem Růžičkou, průkopníkem historického tesařství v Česku. Se sekerou v ruce jsem šťastný, to ano, mám rád sekery, pily, výšky, ale tesařina znamená kočovný život a já chci být tady.

Na jakém nejzajímavějším projektu jsi pracoval?
Takový top je pro mě replika Jurkovičova schodiště na Kunětické hoře.

Třeba právě v případě Kunětické hory – jak moc do tvé práce zasahovali památkáři?
Hodně. Dělá se tzv. vzorkování, ke kterému mají připomínky: tady to chceme mít více zhoblované, tady strženou hranu… Naštěstí už vím, jak na ně. Hlavně se pořád učím a informuji. Kolikrát i památkáře nachytám, když po mně třeba chtějí tesaný trám a já oponuji, že v tom daném roce se už tesané trámy nedělaly, že už se hoblovalo a dochované dílce jsou strojně opracované. Hodně záleží na tom, který památkář má stavbu na starosti. Rozhodně je ale nechci hanět! Nedovedu si představit, jak by to bez nich vypadalo.

Věnuješ se také sportovnímu dřevorubectví. Kam sahají jeho kořeny?
Do Austrálie a na Nový Zéland. Letopočty ti říct nedovedu, ale vím, že u mnoha soupeřů Australanů se jedná již o čtvrtou generaci závodníků, závodili tedy už jejich pradědečkové. Za průkopníka dřevorubeckého sportu v Česku je považován Martin Komárek, který bohužel před dvěma lety tragicky zemřel, buď mu půda lehká. Jsem rád, že jsem měl tu čest s ním závodit.

Závodí se v několika disciplínách. Která je tvá oblíbená?
Ano, v soutěži STIHL Timbersports je šest disciplín. Mojí nejoblíbenější je springboard. Jedná se o disciplínu, při které závodník přesekává ve výšce kolem tří metrů blok upevněný na vrcholu kmene. Mám rád výšky, výzvy a adrenalin, takže tohle je přesně pro mě. Naopak nemám v oblibě stock saw, řezání sériovou pilou na čas. Loni nás v závodě skončilo osm v jedné vteřině a šest z nás dokonce bylo v jedné setině.

Sportovní dřevorubectví působí v mých očích, tedy v očích laika, poměrně nebezpečně.
Když to porovnám s motorkami, na kterých jsem také dříve závodil, timbersport je rozhodně bezpečnější. Zrovna teď mi ale posílal jeden z nováčků, které trénuji, fotku rozseknuté boty. Proto používáme ochranné ponožky.

Když zmiňuješ nováčky – nedávno se konal ve Víchové nad Jizerou nábor nových závodníků. Jaký byl zájem?
Máme tři nové kluky! Dojíždějí ze Dvora Králové na tréninky sem do Víchové. Jsem za to rád, protože aby trénovali sami, je ošemetné. Nejprve je totiž potřeba vychytat techniku. Já jsem ve svých začátcích trénoval sám často a doteď se nemohu zbavit několika zlozvyků.

Jakých zlozvyků?
Strašně spěchám. Ještě když jsem jezdil na motorce, říkali mi: „Ty bys nejraději vzal motorku do zubů a předběhl ji.“ Mojí nejslabší stránkou je vlastní hlava. Chci až moc.

Pracuješ na tom nějak?
Snažím se. Tuto zimu jsem pojal tréninky trochu jinak. Aby to nebylo bezhlavé sekání, hodně jsem zpomalil, vnímal jsem každé zapojení svalů, každý pohyb. Doufal jsem ve zlepšení. Pak jsem přijel na první letošní závody, a jakmile odstartovali, zase bylo moje staré já zpátky. (smích)

Dobře, to je tedy tvoje nejslabší stránka. Která je ta nejsilnější?
Nevzdávám se. Makám do roztrhání těla, raději bych umřel, než abych to nedosekal. To se ještě znásobuje při týmových závodech, jsem totiž finišerem národní štafety. Předloni jsme byli pátí na mistrovství světa. Ten pocit, že se na mě dívají Víchováci v garáži na plátně, dva tisíce diváků bouří přímo v aréně a já tam stojím s českým lvem na prsou, byl naprosto nádherný.

Věnují se dřevorubeckému sportu i ženy?
V Česku čtyři, z toho tři jsou z jedné rodiny – sestry Karolína a Janča Urbanovy a jejich maminka Věnceslava. Karolína byla loni třetí na mistrovství světa žen. Disciplíny, ve kterých mezi sebou ženy soutěží, jsou stejné jako u mužů, jen mají menší průměr špalků.

Jaké jsou nyní tvoje ambice týkající se dřevorubeckého sportu?
Zlepšit se v disciplíně standing, což je přesekávání stojícího kmene. Záleží mi na tom, protože chci být co nejsilnější pro štafetu. Bylo by hezké získat zpět evropský rekord, loni nám ho o vteřinu sebrali Poláci. Dále je mojí ambicí „vychovat“ nové závodníky, a především budovat komunitu. Proto jsme založili Krakonošův dřevorubecký klub. Dvakrát týdně se scházíme na trénincích a jsme parta. Už 28. června se koná Mistrovství České republiky v Trutnově. Budu moc rád, když se na nás přijdete podívat! A 23. srpna pořádáme Krakonošův dřevorubecký pohár ve Víchové. Je to závod jak pro nováčky, tak pro ty nejlepší závodníky z Česka. Vzhledem k tomu, že jsme biatlonový kraj, součástí bude i dřevorubecký biatlon.

Bio box
Zdeněk Mařas (34)
Zdeněk Mařas se narodil 11. dubna 1991 v Jilemnici. Je absolventem Dřevařského inženýrství na Mendelově univerzitě v Brně. Vybudoval truhlářskou dílnu, která sídlí ve Víchové nad Jizerou, v obci, kde Zdeněk rovněž žije. Věnuje se dřevorubeckému sportu, ve kterém byl třikrát za sebou třetí na mistrovství republiky.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Zdeňka Mařase