Eliška Polonská: Jak jsem závodila na mistrovství světa v Keni

Podmínkou účasti bylo absolvovat všechna kola školních závodů v přespolním běhu. Probojovali jsme se až na Mistrovství České republiky, kde jsme získali první místo a tím i kvalifikaci na mistrovství světa.

Vypravit náš tým do země vzdálené 6000 kilometrů nebylo pro naši školu snadné. Museli jsme sehnat sponzory a finance na naši výpravu a zajistit oblečení, ve kterém jsme reprezentovali naši zemi. Naštěstí se to podařilo a my jsme byli velmi vděční. Před odletem jsme museli absolvovat očkování proti žluté zimnici a zajistit si víza. Připravovali jsme se na vysoké teploty a trochu trénovali na závod.

V pátek 10. května jsme v ranních hodinách odjížděli z Jilemnice směrem na Letiště Václava Havla. S odbavením zavazadel nebyl problém a mohli jsme bez potíží odletět do Amsterdamu, let z Prahy do Nairobi totiž není přímý. V Amsterdamu jsme museli čekat tři hodiny, poté následoval osmihodinový let do Nairobi. Po příletu, unavení a zpocení, jsme toužili po klidu a posteli. V Nairobi bylo o hodinu víc, kvůli časovému posunu.

Na letišti na nás čekal polorozpadlý autobus, který nás dovezl až před hotel. Doprovázela nás policejní eskorta kvůli bezpečnosti. Konečně jsme dorazili do hotelu, kde nás ubytovali a mohli jsme jít spát. Hotel byl velmi moderní a udržovaný, měl několik pater a milý personál.

Druhý den ráno jsem sotva věřila, že jsem na druhé straně světa, obklopena převážně lidmi černé pleti. Byla jsem povinna dodržovat přísnou hygienu a pít pouze balenou vodu.

Po snídani jsme jeli autobusem do areálu Nairobi School, kde proběhl oficiální trénink. Byla to travnatá plocha, kde jsme běhali dokola. Začalo na mě působit dusno a vysoká nadmořská výška 1800 metrů, takže trénink nebyl úplně optimální. S děvčaty jsme byly stejného názoru.

Odpoledne nás čekalo zahájení a sázení stromů v areálu Bombas, což je tradiční keňská vesnice. Zahájení začalo představováním všech zemí s jejich vlajkami. Měla jsem tu čest nést naši vlajku spolu s Filipem Mairichem. Ceremonie skončila tancem keňského kmene. Poté jsme se vrátili do hotelu.

Nastal den závodu. Závodilo se na koňském závodišti s poměrně vysokou trávou. Trať měřila 3,7 km, což byla dvě kola. Kategorie byly čtyři – mladší děvčata a chlapci ze základních škol, kde jsme neměli zastoupení, a starší děvčata, kde jsme soutěžily my. Do závodu jsme šly s odhodláním, i když jsme tušily, že se soupeřkami se nemůžeme rovnat. Na trať nás vypustili jako koně, nebo mi to tak aspoň přišlo. Průběh závodu pro nás nebyl nijak příznivý, ale hlavní bylo si to užít. Běželo dvanáct štafet a my obsadily krásné osmé místo. Spokojené a šťastné, že máme náročný závod za sebou, jsme si zatancovaly s místní skupinou keňských domorodců a rozproudily energii. Byl to skvělý pocit.

Chlapci z Jablonce obsadili krásné deváté místo. Ještě ten samý den jsme měli dvě přednášky o fair play a čistém sportu, které pro nás byly velmi přínosné.

Následující den jsme navštívili národní park, kde jsme mohli vidět několik druhů zvířat žijících na území Keni. Poté jsme se přesunuli do Bombasu, kde proběhl společný oběd. Čekal nás ještě jeden závod, který měřil asi 400 metrů a probíhal štafetově. Byl to závod na spřátelení mezi národy. Každý tým měl 17 členů, z nichž každý zastupoval jednu výpravu. I když v tom byl zmatek a můj tým zvítězil ne zcela podle pravidel, moc jsem si to užila.

Program byl zakončen představením všech zúčastněných států. Každý měl svůj stánek, kde nabízel drobnosti nebo ochutnávky věcí přivezených ze své země. Následovalo krátké představení na pódiu. My jako Česká republika jsme hrdě zatančili českou polku na písničku „Škoda lásky“. Sestavu jsme připravovali na poslední chvíli, ale vše se povedlo a myslím, že jsme dobře reprezentovali naši vlast.

Náš společný výlet jsme zakončili safari v národním parku Nairobi, kde jsme strávili skoro čtyři hodiny. Měli jsme skvělého průvodce Vincenta, který nám ukázal krásná místa parku a mnoho druhů zvířat, například nosorožce, krokodýly, zebry, žirafy, hrochy a mnoho dalších. Výlet plný dobrodružství a poznání nám přinesl mnoho zážitků.

Ten večer jsme odletěli domů. Opět let nebyl přímý a museli jsme letět přes Paříž. Po několika hodinách jsme byli konečně doma.

Celou tuto výpravu do neznámé země s nevyzpytatelnými podmínkami bych shrnula jedním slovem – „crazy“. Za těch pár dní našeho pobytu jsme zažili neuvěřitelně mnoho a uvědomili jsme si, jak se máme doma dobře. Kromě několika suvenýrů jsme si přivezli zážitky na celý život. Chtěla bych poděkovat všem, kteří se podíleli na tomto projektu.

Eliška Polonská
Sportovní gymnázium Jilemnice