Vítězka soutěže Stories, které žiju Viktorie Pánková: Vrchlabí je fakt hezký

Stala ses vítězkou prvního ročníku soutěže „Vrchlabí: Stories, které žiju“. Jaké jsou tvoje první pocity?
Jsem překvapená a šťastná. Skvělý to je.

Vraťme se na úplný začátek. Jak ses dostala do této soutěže? Co bylo prvotním impulsem se do ní přihlásit?
Podíl na tom má pan učitel Bobovský, který se mě zeptal, jestli se do toho nechci zapojit. Tak jsem řekla, že bych to zkusila, a pak mě do toho dokopala kamarádka.

A co nějaká tvoje vnitřní, osobní touha nebo vůle tam nebyla?
Asi to bylo hlavně z toho důvodu, že bych se pak v budoucnu chtěla věnovat tvorbě videí více. No a řekla jsem si, že by to mohla být příležitost a pak bych si účast v této soutěži mohla někam i napsat. Ten PlayStation už byl takovej bonus. Já jsem ani nevěděla, že to je soutěž o PlayStation.

Nicméně k tvému samotnému videu. Když jsme ho s dalšími členy poroty viděli, bylo nám jasné, že už nějaké – nemalé – zkušenosti s tvorbou videí máš…
No jo. (smích) Tak stříhám, když se občas něco naskytne a přijdou nějaké příležitosti, například oslavy v rodině. Tady pro školu také něco točím.

Jak dlouho se této činnosti věnuješ?
Řekla bych, že takových pět let.

Dobře. Nicméně kde leží úplné začátky, první pokusy, první videa?
No já ani nevím. Odmalička jsem si vždy něco točila a pak jsem to stříhala. Dělala jsem různá videa k narozeninám, pro kamarády a tak dále. Prostě mě to nějak chytlo a začalo mě to bavit.

V porotě jsme se shodli, že tvoje video mělo jasný, byť mnohavrstevnatý scénář a jakousi poetiku. Vymýšlela jsi ho sama, nebo tě někdo inspiroval?
Původně byl scénář docela jinej. Ale potom se nám začal krátit čas a uzávěrka, tudíž jedno odpoledne jsem vzala foťák a musela jsem to všechno rychle natočit.

Jak dlouho trvalo natáčení jednotlivých záběrů? Přece jen, kromě krajiny tam máš i „herce“ spolužáky a kamarády… A pak to všechno zpracovat, to také nebylo hned, že?
Nechala jsem si to na poslední chvíli, protože jsme měli hodně věcí do školy. Kvůli tomu jsem dokonce pozdě odevzdávala i některé práce… Tudíž jsem jela skoro dva dny non-stop, stříhala jsem to například i o přestávkách.

V jednom ze záběrů je dokonce i písemka z matematiky. Co na to tvůj učitel a spolužáci, kteří se stali součástí děje? Jak to vlastně vzniklo?
Byla to taková hurá akce, která vznikla o přestávce. Sebrali jsme se a pět lidí jsem poprosila, ať jdou se mnou něco natočit. Už jsme nestíhali, tak jsem jim ani pořádně neřekla, co jdeme točit. (smích) Tak jsme si tam sedli a natočili to. Trvalo to docela dlouho, než se mi ten záběr zdál hezký. Tudíž jsem je tam držela celou přestávku a pak jsem jim to vysvětlila. Zkrátka, bylo to takové dost narychlo.

Jinými slovy, všechny záběry v klipu nejsou na první dobrou a točily se několikrát.
Určitě.

Takže jsi docela náročná autorka a režisérka.
Jsem náročná. (smích) Takže patří velký dík všem, kteří se na tom podíleli.

Vedla sis je po placu…
Přesně tak. Říkala jsem například někomu, ať se natočí jinak, aby tam byl lépe vidět.

Tvoji herci neodporovali? Byli disciplinovaní?
Oni moc nevěděli, o co se jedná. Měli jsme málo času a já jim slibovala, že jim všechno řeknu, až to budeme mít natočený. Tudíž spolupracovali a pak jsem jim to vysvětlila.

Podtitul soutěže zněl „Stories, které žiju“. Čím tě to oslovilo? Ty jsi zpracovala svůj běžný den. Zvládla bys i jiná videa s rozličným zadáním?
Určitě. Když jsem to točila, tak jsem se procházela po městě a říkala jsem si, že Vrchlabí je fakt hezký a že bych z něj asi neodešla někam jinam anebo se sem vrátila, třeba po škole. Je to tady takové hezké prostředí. A určitě bych se nebránila točit víc.

Například třeba i pro nějakou firmu či veřejnou organizaci?
Asi chvíli bych to rozmýšlela, ale stejně bych jim na to potom asi kývla. Stresovala bych se zcela jistě víc, ale byla bych nadšená.

Zmínila jsi, že některé záběry se točily vícekrát a že jsi byla na své „herce“ náročná. Jak jsi náročná sama na sebe?
Řekla bych, že asi dost. V hlavě jsem měla hezčí záběry a představovala jsem si to trošku jinak. Ale nakonec jsem docela spokojená.

K záběrům byla i dobře zvolená hudba…
To mi řeklo dost lidí. Když hudbu hledám, projíždím si playlisty a říkám si, co by se mi tam pak hodilo. Teď se mi to docela dařilo. Jsem hudebně taková rozmanitá a poslouchám, dá se říci, úplně všechno.

Jsi ve třetím ročníku gymnázia a příští rok tě čeká maturita. Co potom? S porotci jsme si říkali, že někteří tvůrci by měli zcela vážně uvažovat o směřování na FAMU a podobných škol.
Já se ještě rozmýšlím. Jsem z toho taková nervózní, co si zvolím. Ale je to takové moje největší přání studovat takovouto tvorbu, tudíž budu doufat, že se to třeba splní.

Co na to říkají tvoji rodiče? Jak reagovali na tvoje vítězství?
Mamka brečela, taťka byl nadšenej. Rodiče mě podporují a já jsem za to moc ráda.

A co ti řekli na to, když jsi jim oznámila, že se zúčastníš této soutěže?
Abych stíhala hlavně školu. Někdy se to ne moc dařilo. (smích)

Jak se těšíš, až budeš na titulní straně Vrchlabinek? To tě každý hned pozná…
No to já doufám, že ne. (smích)

A otázka na závěr. Jak jsi spokojená se svým životem ve Vrchlabí? Jak se ti tu jako teenagerovi žije?
Mně se to tu líbí. Připadá mi, že tu nic moc nechybí a je tu hezká rodinná atmosféra. Gympl je tady skvělý a je tady všechno tak akorát. Větší města se mi moc nelíbí. S obchody si tady vystačím, takže to je pro mne akorát.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Petr Ticháček, Jiří Štefek