Umělec má nárok na pardon, říká pedagožka a umělkyně Kateřina Krausová

Vzpomeneš si na konkrétní moment z dětství, kdy jsi byla poprvé okouzlena nějakou malbou či kresbou?
Vybavuji si to úplně přesně! Mí rodiče měli v knihovničce knihu, která se jmenovala Malá světová obrazárna. Tenkrát snad nechyběla v žádné domácnosti. Jsou v ní nejslavnější obrazy světa. Jako malá jsem si je často prohlížela a něco si o nich i přečetla. Velmi se mi líbil například naivní malíř Henri Rousseau, jak sám sebe zobrazil s paletou, za ním vlajky, Eiffelovka… Líbily se mi také Rubensovy obrazy. A naopak se mi tenkrát nelíbila gotika, přitom dnes ji miluju.

Změnilo se nějak tvoje vnímání konkrétních obrazů?
Tuto otázku jsem si nikdy nepoložila. Určitě se změnilo, už jen tím, že sama skoro čtyřicet let aktivně maluji, tvořím a učím dějiny umění. Nahlédla jsem tedy pod pokličku mnoha slavným umělcům. Vždy mě zajímaly barvy. Jsem zrozenec dvacátého století a obraz dvacátého století se velmi změnil. Do roku 1900 vyprávěl obraz vždy nějaký příběh. Pak se plátno stalo samostatně fungující plochou, kde existují barvy a tvary samy o sobě. Vždy na mě působily barvy a barevné kontrasty bez ohledu na příběh. To mi zůstalo od dětství.

Kdy jsi tedy začala aktivně tvořit?
Velmi brzy. Chodila jsem i do lidové školy umění, uvažovala jsem o umělecké průmyslovce. Protože jsem nejen kreslila, ale také zpívala a hrála divadlo, zvítězila pedagogická škola. Zlom nastal, když jsem se přestěhovala do Nové Paky. Nová Paka má v sobě cosi zvláštního. Myslím, že to souvisí i s duchařinou, s tím, jak zde Karel Sezemský vyvolával duchy a vznikaly médijní kresby. Patnáct let jsem tu učila na ZUŠ, potom jsem přešla na gymnázium. Věděla jsem, že přijdou-li děti z Brda, budou velmi nadané a vytvoří zvláštní věci. V Pace je výjimečné podhoubí, které člověka nutí se nějak umělecky vyjádřit, a je jedno, jestli v literatuře, hudbě nebo výtvarném umění. Když jsme se nastěhovali do Nové Paky, měla jsem malé tříměsíční miminko a další dceru 2,5letou, k tomu jsem pracovala a studovala vysokou školu. Nevěděla jsem tedy co dřív, přesto jsem se přihlásila do Spolku podkrkonošských výtvarníků a začala opravdu malovat. Dokonce jsem si i domluvila hlídání a odjela jsem na týdenní plenér. Ohromně mě to chytlo! Možná, že kdybychom se nepřestěhovali do Nové Paky, dělala bych něco úplně jiného.

Zmiňuješ nadané děti. Jaký má většina tvých žáků přístup k výtvarné výchově a dějinám umění?
Nemohu si stěžovat. Opravdu učím hodně nadaných dětí. Nepodceňuji ani dějiny. Je pěkné, když si mí studenti i později umí spoustu věcí vysvětlit a něco si v umění najít. A co se týče tvorby, považovala bych za svoji největší chybu, kdyby všichni mí studenti namalovali stejné obrázky. Mám radost, když je dokážu motivovat a každý si obraz vytvoří po svém. Na našem gymnáziu mají studenti, kromě primy a sekundy, pouze jednu hodinu výtvarné výchovy týdně. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud chci tvořit, musím si nejprve něco vyslechnout, ořezat si tužky, srovnat gumy a teprve potom přichází nápady. Dále zkouším, pak se rozhodnu pro správný postup. Když už se na to vrhnu, třeba i deset hodin o sobě nevím, nechci jíst, pít, jen tvořím. V podstatě jde o jakousi meditaci prací. Je pravda, že i studenti by měli mít možnost věnovat se alespoň někdy výtvarné tvorbě déle, ale je to těžké. Vyučovací hodina má 45 minut. Zazvoní, musím zapsat do třídnice, pak je motivuji, během dalších 15 minut se připraví, a když už se do toho konečně pustí, za chvíli musí uklízet, protože bude hodina končit. Všechny výtvarné práce hodnotím výbornou. V dnešní době se výtvarné umění natolik posunulo, že každý má nárok na svůj výtvarný názor, má právo ho projevit, obhájit a nikdo by ho za to neměl kritizovat. Pokud to tedy není na umělecké škole, kdy například musí kreslit portrét podle skutečnosti, mají to v popisu práce a jsou za to známkováni. Trochu jiné je to i na pedagogické škole. Kromě dějin umění a výtvarné tvorby se hodnotí také metodika, proto je důležité pro praxi zvládnout i jednotlivé výtvarné techniky.

Komunikuješ se svými studenty o tom, proč a jak něco vytvořili, nakreslili, namalovali? Je na to prostor?Určitě ano. Řeším to tak, že po dokončení práce, které se věnujeme delší dobu, si uděláme výstavu, všichni jdeme od jednoho obrázku k druhému a povídáme si o nich. Spíše chválíme a objevujeme zajímavosti jednotlivých obrazů, než bychom je kritizovali. Nejprve promluví autor, pak se vyjádří kamarádi a nakonec já. Je pro mě důležité ukázat studentům, jakým směrem by mohli jít, v čem je jejich dílo zvláštní a pro daného studenta charakteristické. Zásadně své žáky nenutím, aby pracovali na něčem dalším, když ještě chtějí dodělávat předešlá díla.

Pokračovali někteří tvoji žáci na vysoké umělecké školy?
Za patnáct let mého působení na ZUŠ jsem měla asi 30 žáků, kteří vystudovali umělecké školy, hlavně architekturu. Mojí slavnou žačkou je architektka Eva Le Peutrec. Největší radost mám vždy z toho, když mé hodiny žáky neotravují, ale naopak mají chuť se výtvarné tvorbě věnovat dál. Těší mě to mnohem víc než fakt, že jsem je naučila kreslit perspektivu schodů, které ubíhají do dálky.

Jak si myslíš, že by se změnil tvůj vztah k umění, kdyby byl jediným nebo hlavním zdrojem tvé obživy?Trochu jsem si to už dovolila, učím jen na polovinu úvazku. Zbývající čas tvořím a občas si i vydělám. Je ale pravda, že malováním vydělávám proto, abych ty peníze mohla znovu do svého tvoření vložit. I když jsem dělala pro různá nakladatelství, vydala jsem si poslední dvoje karty sama. A to je hodně peněz. Zkrátka nula od nuly pojde. Co si malováním vydělám, to do něj investuju. Koupím si plátna, štětce a barvy, na kterých rozhodně nešetřím. I svým žákům radím, aby si, pokud budou něco malovat, koupili ty nejkvalitnější barvy.

Věnuješ se baroknímu pop-artu. Jak jsi k této nezvyklé kombinaci došla?
Je to směr, který jsem si náhodně vymyslela. Máme skupinu Neprůbojní, kterou tvoří učitelé a studenti uměleckých škol. Každým rokem v létě se scházíme a zveme si prestižní výtvarníky. Jedním z našich lektorů, který s námi jezdil osm let, byl profesor Luděk Rathouský. On sám je minimalista, dělá gotické obrazy. Já jsem vždy namalovala nějakého svatého a pak nějaký šílený pop-art. Měli jsme výstavu v Mnichově Hradišti. Z pěti mých obrazů pan profesor čtyři vyřadil. Při vernisáži jsem si na své břicho a záda našpendlila další dva své obrazy a chodila jsem tam jako billboard. Luděk mi domlouval, že takhle by to dál nešlo a musím si vybrat, co budu dál dělat – jestli baroko, nebo pop-art. Oboje dohromady prý nelze. Po příjezdu jsem se procházela po novopackém náměstí a najednou vidím na jedné straně viset u Vietnamců celou škálu igelitových ubrusů a na straně druhé barokní morový sloup, čtyři svaté a pannu Marii. Dívala jsem se na to a říkala si, proč bych nemohla dělat oboje? Koupila jsem si tam tedy asi patnáct kusů ubrusů, vzala si blintrámy a na ně je nastřelila. Předtím jsem si vyzkoušela, jakou má akryl pevnost v tahu, natřela to na igelit, zkoušela škrábat, drželo to. Vzniklo tak deset obrazů svatých. A protože to mělo veškeré náležitosti obou směrů, nazvala jsem to barokní pop-art. Největší radost mi udělal svatý František. Sehnala jsem na něj v Ostravě igelitový ubrus, na němž se pasou srnky, letí tam kačeny a já už jen domalovala Františka.

Víra je přeci jen pro mnohé citlivé téma. Nesetkala ses v tomto směru s negativními reakcemi? Nebral to například někdo jako zneuctění?
Setkala, ale ne v případě těchto obrazů. Některým lidem nejde do hlavy, že mohu malovat náměty dosti světské a zároveň se věnovat malbě svatých. Nevadilo jim, že je to na ubrusech, ale pozastavovali se nad tím, že se věnuji i něčemu jinému – světským motivům, namaluji se jako Socha svobody a podobně. Ono je to zřejmě tím, že miluju jednak dějiny a potom také křivky. Baroko je kulaté, oválné, plné, baňaté, baculaté… Mám s tím problém, i když třeba dělám omalovánky pro děti. Musím se krotit, abych toho neudělala strašně moc. Mám baroko trochu v sobě. Sama o sobě to vím, že chci vše tak trochu přezdobit. Přesně, jak mi říkal Luděk Rathouský: „Zdobíš, zdobíš, přeháníš.“

Křičí tak něco z tvého nitra?
Jsem Blíženec. Nevidím sama sebe jako rozdvojenou osobnost, ale je pravda, že jedna část mé tvorby jsou kresby, které jsou úplně jiné než mé malby. Pokud chci malovat, musím být v úplné pohodě. Myslím, že i z mých obrazů pak jde dobrá energie. Je to zvláštní. Do svých obrazů vkládám energii a nechávám je, aby si dělaly, co chtějí, aby mě vedly. Velmi jsem obdivovala východní tvorbu, hodně jsem si o tom načetla, sehnala si knihy, zúčastnila se kurzu čínské malby. Na plenéru v Jáchymově jsem pak začala malovat čínské obrázky. Seděla jsem na zemi jako Číňanka a malovala jeden za druhým, třeba i třicet za den. Nejdříve jsem je prodávala kamarádům za 25 korun, poslední den se pak dražily i za 300 korun. Brněnský výtvarník Petr Kvíčala mi říkal, ať se tomu nesměju, že to mohu dělat jen teď a později se k tomu už nikdy nevrátím. Radil mi, abych je všechny neprodávala a aspoň polovinu si jich nechala. Nechápala jsem ho, ale měl pravdu. Později jsem tak zkoušela ilustrovat knížku a nakonec jsem musela zvolit jinou techniku. Prostě jsem to už neuměla… Tak mi připadá, že člověk netvoří sám. Někdo ho vede. Udělám poslední tečku, podepíšu se a ještě se na svůj výtvor několik dní dívám, pak ale obraz nasedne do pomyslného vlaku a jede ode mě, sám, vlastní cestou. Něco jiného je tvorba karet, omalovánek nebo reklamních materiálů. To mám plně pod kontrolou od začátku až do konce.

Je pro tebe ten pocit vnější síly intenzivnější, když děláš autoportréty? Jak vnímáš, když maluješ sama sebe?
Vnímám se z pohledu ženy. Bohužel. Musím se přiznat, že mívám ženské atavismy. Vylepšuji se. Udělám si větší oči, bohatší vlasy, udělám se hubenější… Jako v Neználkovi. Malíř namaloval jednu holčičku a pak všechny Malenky chtěly, aby je namaloval přesně tak. Nevadilo jim, že si nebudou podobné. Jednu dobu jsem dělala roláže. Básník Jiří Kolář dělal obrazy tak, že do sebe stříhal fotografie. Já jsem si namalovala dva stejné obrazy, naměřila si je na centimetry, rozstříhala a střídavě nalepila dvě jedničky, dvě dvojky atd. Dělávalo se to i s pohledy. Velmi mě to bavilo. Udělala jsem tak také dva velké obrazy, své dcery a sebe. Starší dcera přijela a povídá: „No, samozřejmě. Mě jsi rozsunula na šířku a sebe na výšku.“ Co se tedy autoportrétů týče, trochu podvádím.

Řekni mi něco o tvém projektu Rockokový rock. Jak jsi na něj přišla?
Najednou. Jako by do mě uhodil blesk. Bylo to na okraji Prahy, kde bydlí moje dcera. Jela jsem právě „zfetovaná“ z chemoterapie. Přemýšlela jsem o plakátech různých rockerů a říkala si, že by každý člověk na světě měl být hodný, nedělat ze sebe „tvrďáka“, když uvnitř sám sebe takový není. Vzpomněla jsem si, jak kdysi v americké věznici oblékli vězně do růžové barvy, dokonce i postele měli růžové, a snížila se tam kriminalita a agresivita o 70 procent. Vybavilo se mi rokoko, které až tak moc ráda nemám, je příliš přezdobené, právě až do růžova. Napadlo mě v té souvislosti, co kdyby někdo ty Kissáky a další rockery převlékl do růžových barev? Sice by se dál tvářili divoce, ale barvy by jim tu tvrdost odejmuly. Přišlo mi to legrační. Ta představa mě tehdy nadchla. Někdy jsem asi dost drzá, chci všechny předělávat. Objednala jsem si veliké plakáty. Snad rok a půl mi doma jen tak ležely, než jsem si s nimi vytapetovala a začala přes ně malovat. Nastudovala jsem si k tomu francouzské rokokové tapety, mám totiž vše ráda podložené historickými fakty. Chci vědět, s čím pracovali ti přede mnou, co je můj materiál. Paradoxně jsem udělala pouze čtyři obrazy. Tři z nich jsem na výstavě ve Vrchlabí prodala.

Poslouchala jsi při tvorbě dané interprety?
Pustila jsem si je. Hlavně Jimiho Hendrixe. Hodně se mi líbil. Kissáky jsem poslouchala, když jsem byla mladá, v době, kdy byli zakázaní. Jinak při tvorbě potřebuji ticho. Maximálně snesu nějakou klidnější hudbu, třeba country. Z plenérů vím, že většina tvůrců si při práci povídá s ostatními, to ale můj případ není. Potřebuji se soustředit. Někdy jsem až přehnaně precizní, až je to zbytečné, ale jinak nejsem spokojená.

Hodně experimentuješ. Jak v tvorbě, tak třeba i v oblékání. Jaká k tomu vedla cesta?
Jsem trochu exhibicionistka. Vždy mě těšilo, když jsem okolí něčím překvapila. Oblékala jsem i věci, které se k sobě absolutně nehodily, ale já se v nich cítila dobře. Myslím si totiž, že oděv dělá člověk, co ho na sobě nosí. Pamatuji si, že jednou na školení učitelů jsem se rozhodla, že na širokých schodech uděláme módní přehlídku. A tak jsme se všichni na těch schodech kroutili a předváděli jsme to, co jsme právě měli na sobě, ostatní tleskali. Bylo jaro, příliš jsem toho na sobě neměla, jen takové bílé tričko. Přemýšlela jsem, čím bych mohla zaujmout. Nakonec jsem se v koutku převlékla a na bílé tričko si navlékla červenou podprsenku. Nebylo to neslušné, neměla jsem ani výstřih. Někdy ale zdání provokuje více nežli realita. Sklidila jsem aplaus a svůj outfit jsem si nechala i do podniku, kam jsme ten večer ještě zašli. Mám to štěstí, že kamarádi mě už znají. Umělec má nárok na pardon. Nikdo mi nic nezazlívá. Před dvěma lety mi Jirka v second handu koupil šaty, ve kterých vypadám jako neandrtálec. Moc se mi líbily. Měli jsme večírek se školou, tak jsem si je vzala a ještě si udělala cop s umělými rezavými copánky, k tomu jsem si na krk pověsila kost a obula šněrovací opánky. Přišla jsem asi o čtvrt hodiny později, takže už tam byl celý pedagogický sbor. Když mě uviděli, začali se smát a tleskat. Pro mě je zkrátka „normální“ oděv vše, co si chci momentálně obléknout.

Je v tvém životě oblast, ve které naopak neexperimentuješ vůbec a držíš se raději při zemi?
Neriskuji ve vztazích v rodině, ty jsou pro mě svaté. Se všemi chci vycházet a být na ně hodná, protože je mám moc ráda. Dlouho jsem se například nemohla vyrovnat s faktem, že mi obě dcery odešly do ciziny. Jednu dobu jsem se do hloubky věnovala numerologii a našla jsem v ní odpověď. Spočítala jsem si svoji obyčejnou numerologickou mřížku a zjistila jsem, že jsem člověk „šestka“. Mám v mřížce velmi málo čísel, ale tři šestky. Mají to tak lidé zaměření na rodinu a umění. U mě to platí absolutně. Neriskuji tedy ve vztazích, abych někoho náhodou nezarmoutila. Nedokázala bych s tím žít.

Jaké umělecké oblasti a směry chceš ještě prozkoumávat?
To nikdy nevím. A je to tak nejkrásnější. Mám ještě nějaké příjemné povinnosti. Například dokončit obrazy Marie. Dva obrazy jsem dělala šest měsíců a další dva mě čekají. Možná se mi rýsuje zakázka na celé mariášové karty, také zmíněný tarot. Do toho jsem si vysnila, že támhle na tu zeď do kouta si udělám veliké Tři grácie. Používám různé techniky. Momentálně mi nejvíc vyhovuje akryl. Dělala jsem i obrazy, do kterých jsem používala fosforeskující prášek. To mě bavilo. Ani jsem to většinou lidem neříkala a oni se pak divili, když zhasli, že se na obraze nějaké významné místo rozsvítilo. Po sedmi letech jsem také domalovala svůj horoskop. Bylo to pro mne velké zadostiučinění. Je to takový obraz na šátcích. Nedávno jsem se v Nymburku zúčastnila festivalu sprejerů a poprvé v životě si vyzkoušela malování sprejem. Jako jediné ženě mi darovali zeď, kde nebyly cihly. Zkusila jsem si sprejem namalovat svatého Jiřího na koni. Velmi mě to zaujalo.

Bio box
Kateřina Krausová (63)
PaedDr. Kateřina Krausová se narodila 1. června 1961 v Nymburku. Je pedagožkou na Gymnáziu a Střední odborné škole pedagogické v Nové Pace. Repertoár této výtvarnice je opravdu široký. Věnuje se tvorbě deskových her a karet, malbě akrylem, ilustruje, tvoří pro dospělé i pro děti. Experimentuje s různými formami a styly a dokonce si ráda vymýšlí i své vlastní. V umělecké branži je známá pod přezdívkou Krakatka.

Gabriela Jakoubková
Foto: archiv Kateřiny Krausové