Ticho

Celý den, s výjimkou části dne stráveného v práci, musím poslouchat jejich mručení, hučení, žvanění, překřikování, odmlouvání a řvaní. Hukot se nese celým naším domem. Není před ním úniku. Jediná úniková cesta vede na záchod, kam se schovám vždy s nadějí, že je to jediné místo, kde budu mít alespoň trochu klidu. Jenomže dveře na záchod jsme nepořizovali zrovna protihlukové, a tak sedím na míse a mám na krajíčku.

Výřečnost je vlastnost, kterou neoplývám. Zato naše děti jsou výřečné až běda. Vím, po kom tuto vlastnost zdědily, ale to teď raději nechme stranou. Mluvím, jen když mám co říct. Naše děti mluví, i když nemají co říct. Zkrátka mluví, mluví a mluví. Jen když se zeptám, jak bylo ve školce, smrskne se jejich vyřídilka na jednoslovnou odpověď: „Dobře.“ Jakmile můj zájem o to, jaký měly den, opadne, začnou s akcí – jak vymluvit mámě díru do hlavy.

Po opakovaně nevyslyšených prosbách, aby aspoň na chvíli zmlkly, bych nejraději vlastní děti vystřelila na Měsíc. Tomuto zoufalému aktu předcházejí pocity čirého zoufalství a beznaděje. Ani jídlem jim pusu nezacpu, jelikož právě u večeře si vzpomenou na všechny písničky, které se za čerstva ve školce naučily, a začnou vyprávět: kdo, co, jak a kde ve školce provedl.

Jestliže ani po dvacáté nepochopí, co znamená „Zavři pusu a jez!“, jsem nucena přistoupit k výhrůžce, že před spaním budou bez pohádky. Obvykle si tím moc nepomůžu, protože zpěv a švitoření se rázem promění v řev a lkaní. Teprve ve chvíli, kdy pochopí, že to myslím vážně a je tu reálná možnost, že zůstanou bez uspávánky, zmlknou a je ticho asi tak na dvě minuty.

Nevím, čím to je. Doposud jsem tomu nepřišla na kloub, ale při návratu s dětmi z procházky, pouhých pár desítek metrů od domu, najednou z ničeho nic začnou oba řvát. A řvát začnou vždy přesně na tom samém místě. Do té doby je vše v pořádku, panuje dobrá nálada, ale jakmile překročíme Rubikon, je zle. Všechno je špatně a celý kopec musí vědět, že se Štefkovi vrací domů. V takové chvíli mi dojde trpělivost a hulákám na ně, proč musejí zase tak řvát. Je to spirála, ze které se lze jen těžko dostat. Vlastně se z ní dostanu jedině rezignací a těšením se na to, až půjdou večer spát a bude klid.

Ticho a klid je něco, čeho se mi v poslední době moc nedostává, a tak musím využít každé příležitosti, jak se dostat z baráku. Naposledy se mi naskytla možnost výletu na běžkách. Ve stopě na pláních, kde široko daleko nebylo lidu ani řvoucích dětí, jen poskakující zajíci a srnky, jsem se potkala s klidem.

Krom čerstvého vzduchu jsem nasávala ticho všemi póry. Bylo to božské. Bylo by to bývalo i dokonalé, kdyby ten dětský hlásek v mojí hlavě zpívající „Dva mrazíci uličníci pod střechou si hráli…“ bylo možné něčím přebít.

Veronika Štefková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Pixabay.com