Skauti neváhají pomoci, říká vedoucí místního střediska Libor Kukačka

Rád bych začal tím, jak ses dostal ke skautingu.
Já jsem se ke skautingu dostal ve své první třídě, v roce 1991. Mamka mne tehdy přivedla do čerstvě obnoveného skautského střediska Krakonoš ve Vrchlabí a já jsem tam nastoupil do vlčat (jde o věkovou skupinu pro chlapce od sedmi do jedenácti let, poznámka autora). Od té doby skautuji do současnosti.

Možná by stálo za to skauting představit čtenáři, který o něm ví pramálo.
Skauting je celosvětové hnutí podporující rozvoj především mladých lidí. Snaží se docílit toho, aby se dokázali postarat o sebe a svoje okolí, měli srovnané hodnoty a pracovali na tom, aby byl náš svět lepším. Myslím si, že stojí za to zmínit, že to, s čím Robert Baden-Powell skauting založil, stále trvá. On jako voják a později uznávaná osobnost cítil velikou zodpovědnost nad mladými kluky z Anglie, kteří se tenkrát bezcílně potulovali ulicemi. On skutečně toužil po lepším světě, ale zároveň si uvědomoval marnost přesvědčovat o své touze a snahách dospělé. Tak ty kluky sebral, jel s nimi na první tábor, rozdělil je do družin, učil je zdravým ideálům i pobytu v přírodě a takto skauting v zásadě funguje doposud.

Hlavní myšlenky skautingu se za více než sto let pravděpodobně nějak formovaly, ale základ zůstává stále stejný, nebo ne?
Ano. Základem jsou stále tři skautské principy. Jde o povinnost k sobě, povinnost k druhým a povinnost k Bohu – v našem překladu tedy povinnost k nejvyšší Pravdě a Lásce jako k absolutním hodnotám. To Baden-Powell vlastně vtiskl skautingu tento ideový základ. K výchovné práci potom používáme skautskou metodu, která doznala časem drobných změn, ale musím říct, že nás, mladé lidi i ty nejmenší nováčky, tento skauting stále láká.

Teď mě tak napadá, co se týče těch povinností k sobě, druhým a Bohu, co si pod tím má člověk představit?
Pod povinností k sobě je to jednoznačně to, že dostatečně pečuji o sebe jako člověka. Abych byl schopný plně fungovat ve společnosti a ve všem, co mám na starost. Dbám na to, abych měl své vlastní věci v pořádku a abych byl v pořádku já sám. Povinnost k druhým je péče o vztahy, které mám okolo sebe. Je v tom skrytá prospěšná služba společnosti, touha budovat funkční společenství, partu, družinu. Cílem je, aby společnost ve výsledku vzkvétala. No a povinnost k nejvyšší Pravdě tkví v tom, že se snažím svět pochopit takový, jaký je, a opravdu ho žiji. Nic si nenalhávám. Jsem opravdový a té pravdě sloužím. Nehraji hru, že každý má vlastní pravdu, ale snažím se přijít na skutečnost jako takovou a tu hájím. A povinnost k nejvyšší Lásce je přesvědčení o tom, že vztahy okolo nás, ať už to jsou vztahy mezilidské, vztah k přírodě, nebo šířeji k životnímu prostředí nebo svému okolí, mají neskutečnou hodnotu a cenu. Snažím se o prospěch těchto vztahů, o péči o bližní, snažím se být dobrým přítelem, partnerem, kamarádem. Ve zkratce je to služba dobru.

Tohle je hodně teoretické. Jak se něco takového vštěpuje mladým skautům? Jak to funguje v praxi?
K tomu nám slouží skautská výchovná metoda. Což je sestava řekněme programových prvků, které se snažíme zařadit do výchovy od nejstarších po nejmladší. A skrze tuto metodu skautské principy členům předáváme. Jde o práci se zmíněnými ideály, které máme sepsány do skautského zákona a slibu. Je to určitě také družinový systém, ve kterém se snažíme, aby naši členové vytvářeli přirozené funkční party, ve kterých se skauti od sebe navzájem učí. Zároveň jim dospělí nejsou vychovateli nebo rodiči, ale jsou průvodci či parťáci. Tento přístup je už od začátku skautingu velmi funkční. Také nám jde o zapojení do společnosti, snažíme se být jejími platnými členy. Ať už drobným úklidem ve svém okolí, pomocí teď při povodních, nebo kdekoli je to potřeba. Přes sto let se stále snažíme utéct do přírody, do pro nás zdravého prostředí, kde čerpáme sílu a inspiraci. Významným prvkem je také učení se zkušenostmi. Učím se prostě tím, že to dělám. My si o nových věcech příliš nevyprávíme, ale rovnou je zkoušíme nebo je zažíváme. Používáme skautské stezky a různé výzvy, ve kterých jde o cestu osobního růstu. Vytváříme vhodné příležitosti a překážky, které se učíme postupně překonávat. Díky tomu rosteme psychicky i fyzicky.

Co bys řekl člověku, který by skauting popsal jako militantní organizaci? Je pravda, že R. B. Powell byl povoláním voják.
Já jsem se s takovými názory setkával hlavně dříve. Myslím, že nynější osvěta už je daleko lepší, a skauting už jako militantní vnímaný není. Nás od vojáků rozlišuje především to, že se zbraněmi skutečně nemáme nic společného. Nevychováváme k militantním nebo snad vojenským účelům. Od R. B. Powella jsme si vzali smysl pro řád a jednotu, ale nosíme kroje, nikoli uniformy. Všemi ideály, které mladým lidem vštěpujeme, se právě snažíme těmto směrům předejít.

Jak se pozná takový správný skaut?
Je to rovný člověk, který je vždy připraven ke službě. My se naštěstí momentálně přímo nenacházíme ve válečném konfliktu, ale jako skauti jsme se zapojili do pomoci maminkám s dětmi prchajícím z války, skauti nyní pomáhají při povodních. V klidné době pomáháme ve svém okolí. Skauti byli také ti, co jako službu vlasti rozváželi poštu po vzniku Československa. Jsou to ti, kteří neváhají pomáhat.

V čem má skauting výhodu oproti jiným mládežnickým organizacím?
Výhodou je to, že pracujeme s komplexním rozvojem člověka. U nás je si schopen každý najít to svoje. Někdo je fyzicky zdatný, jiný sociálně založený, někdo rád pracuje sám, další se cítí lídrem a všechny tyhle typy se u nás uplatní. Různí lidé mají u nás možnost přijít ke stejným ideálům a zároveň neztratit svoje talenty.

Český Junák jako organizace má u nás také dlouhou tradici. V čem je specifický?
Za to vděčíme našemu zakladateli, A. B. Svojsíkovi, který si pro tehdejší československý Junák vzal to nejlepší z britského a amerického skautingu a vlastně i ze Sokola, jehož byl členem, a udělal vlastní přístup k výchově. Tehdy sehnal nejlepší odborníky a spolu s nimi sepsal příručku Základy junáctví, čímž vštípil českému skautingu ještě něco navíc. I proto si myslím, že našemu skautingu český národ i děti dlouhodobě rozumí.

Pojďme se dostat k tomu, že jsi šéfem Střediska Dobráček, které loni slavilo výročí. Co to středisko vlastně je a jak funguje?
Středisko je organizační jednotka, která zajišťuje skautskou činnost typicky na úrovni města. Sdružuje místní skautské oddíly. Zatímco oddíl má spíše výchovnou roli, středisko je právnickým a úředním aktérem. Středisko Dobráček Hostinné vzniklo v zimě roku 2003 z oddílů v Hostinném, Dolní Kalné a Vrchlabí. Já jsem rok předtím přebíral vedení oddílu 3. sv. Vavřince, který se podílel na vzniku nového střediska, a stal se tak jeho součástí.

Jaké jsou tvoje povinnosti? Co to vlastně znamená, vést skautské středisko?
Vést středisko je hlavně služba všem oddílům, které pod nás spadají. Naše středisko se od založení výrazně rozrostlo. Působíme v Dolní Kalné, Hostinném, ve Vrchlabí i v Lánově a Dolním Lánově. Zastávám vlastně manažerskou pozici, od které se očekává, že jsem k dispozici především vedením jednotlivých oddílů. Jednám s vedením obcí, vyjednávám finanční podporu, pomáhám pro oddíly zajišťovat vybavení, koordinaci činnosti, zajištění účasti na různých akcích a podobně. Je to velká škála činností, ale především to je práce manažerská, nikoli výchovná.

Asi to bude velká zodpovědnost…
Ano, ta zodpovědnost je ohromná, protože zodpovídám za zhruba tři sta členů. Nyní patříme k největším střediskům v kraji. Je však důležité podotknout, že na to naštěstí nejsem sám. Středisko stojí na celém týmu, který se o něj stará, a vedoucí střediska je jeho lídrem.

Tady si myslím, že je důležité zmínit, že jakákoliv činnost ve skautu, a tím pádem i vedení, je ryze dobrovolná. Nikdo za to není placený.
Je to tak.

Nebylo by skoro zdravé, aby lidé na vyšších pozicích ve skautu placení byli? Vzhledem k tomu, kolik tomu obětují času.
To je otázka, kterou se Junák celorepublikově zabývá. Já si ale myslím, že to cesta není. Protože ona dobrovolnost dává celému hnutí energii, smysl a jednotu. Pomáhá nám to udržovat správný směr, který se odvíjí od ideálů a nikoli od výše platu. Je to často tak náročná práce, kterou člověk zvládne jen proto, že ji dělá dobrovolně a z přesvědčení.

Co bys rád vzkázal na závěr?
Rád bych vyjádřil velikou vděčnost nejen všem mým skautským sestrám a bratrům, díky nimž mohou naše děti skautovat. Ale protože vím, jaká je služba pro dobrou věc dřina, rád bych poděkoval všem, kteří se dobrovolně snaží, aby náš svět byl jednoduše lepším.

Textový box
Historické okénko
Skauting je největší světová mládežnická organizace. Na naší planetě skautuje napříč 216 státy více než padesát milionů lidí. Na území České republiky má největší česká skautská organizace – Junák – přes pětasedmdesát tisíc aktivních členů. Skautským praotcem není nikdo jiný nežli slavný generál britské armády lord Robert Baden-Powell, který prozíravě dokázal využít mladé chlapce jako zvědy (zvěd – anglicky scout) během búrské války v Africe. Jeho tehdejší příručka původně pro zvědy a průzkumníky tehdy v Anglii mezi mladými sklidila takový ohlas, že se po návratu z Afriky v roce 1907 rozhodl uspořádat historicky první skautský tábor na ostrově Brownsea. Po úspěchu prvního tábora vychází již příručka přímo pro skauty Scouting for Boys. Někdejší generál tak pro svoji touhu nechat po sobě svět lepším našel nejen cestu, ale i značnou část mladé generace.

Netrvá dlouho, než se skauty v Anglii vydává poznat český profesor A. B. Svojsík, který následně v roce 1912 zakládá českou skautskou organizaci – Junák. O pár let později vzniká i dívčí skauting. Skauti nemusí dlouho čekat, aby se osvědčili v praxi, a svoji roli sehrají v podobě rychlého doručování listovních zásilek mezi úřady při vzniku republiky v roce 1918.

Poprvé je organizace rozpuštěna roku 1940 tehdejším státním tajemníkem (a pozdějším ministrem) v protektorátu Čechy a Morava, K. H. Frankem. Svého krátkého fungování se dočká po válce, načež je znovu zakázán na začátku padesátých let nastupujícím totalitním režimem. Po krátké obnově a pro budoucnost hnutí klíčovém nadechnutí v době Pražského jara mohli skauti obnovit činnost až po listopadových událostech roku 1989.

Antonín Kašpar
Foto: Jakub Omrt, Kryštof Hrubý