Čtvrtek

7. listopadu 2024

Nyní

5.4ºC

Zítra

6.7ºC

Svátek má

Saskie

Ragby je hra chuligánů hraná gentlemany, říká David Lahr

23. července 2021

Vrchlabský tým Mad Squirrels již několik let po sobě sklízí samé úspěchy. Za vzestupem tohoto týmu stojí David Lahr, který má zkušenosti i z reprezentačních zápasů. V rozhovoru pro Vrchlabinky prozradil, jak tento tým vznikl, proč se jmenuje Mad Squirrels či zda je ragby opravdu agresivní hra.

Mohl bys krátce představit váš team Mad Sqiurrels?
Náš tým je tu od roku 2008, tenkrát jsme začínali jako parta mladých kluků okolo osmnácti let. Všichni členové byli kluci, kteří právě končili na gymplu a řekli si, že by chtěli zkusit něco nového, co ve Vrchlabí nebylo, tak vyzkoušeli ragby. Já jsem v tu dobu chodil na univerzitu v Pardubicích, kde jsem zrovna začínal hrávat, takže jsem měl za sebou asi o 6 tréninků více než kluci a něco málo už jsem o tom věděl. Protože nás to bavilo, tak jsme postupně začali hrát turnaje a dospělo to až k tomu, co je tu dnes – funkční tým s juniorskou základnou od 6 do 18 let.

Jak jste přišli na jméno vašeho klubu?
Náš klub fungoval už tři měsíce a my jsme pořád přemýšleli o jménu, zároveň jsme si dělali trochu legraci z toho, jak se jmenují ostatní týmy. Všude ve světě byla moderní jména po zvířatech, například Panthers, Lions, Tigers, Bulldogs a tak dále. Tak jsme si říkali, že musíme mít v názvu také nějaké zvíře, ale ne dravé, to mají všichni, musíme mít něco unikátního. Okolo okna po cestě zrovna běžela veverka, tak jsme si řekli, že budeme veverky. Někdo k tomu dodal, že jen veverky je prostě nuda, tak kluci vymysleli, že budeme šílené veverky. Tenkrát jsme to brali jako recesi, nevěděli jsme, že nás ragby chytne na celý život. Před třemi lety jsme díky tomuto jménu vyhráli cenu za nejlepší jméno ragbyového týmu na světě.

Jak si vede hartecký tým Mad Sqiurrels ve srovnání s ostatními?
Třeba minulý rok jsme ani jednou neprohráli, měli jsme nakročeno do finále z prvního místa, ale přišel covid a finále se neodehrálo. To, že jsme se do finále nedostali, bychom chtěli letos napravit. Co se týče juniorů, tak ti hrají jak rugby league, tak rugby union, oba dva druhy rugby. Snažíme se, aby měli junioři odehráno co nejvíce zápasů a nasbíráno co nejvíce zkušeností. V ragby league vyhrávají a dominují a v ragby union je konkurence větší, ale i tam většinou končí na stupínku vítězů. Takže si myslím, že se nám vede dobře.

Jaký je mezi těmi kódy rozdíl?
Ragby league je omezeno na šest skládek, takže máme jen šest pokusů, a když se nepovede skórovat, tak je výměna, míč dostává soupeř. Kdežto v ragby union je těch pokusů neomezeně, do té doby, dokud se neskóruje, nebo neudělají prohřešek proti pravidlům. Pak je to ještě o hře na zemi, ragby league je mnohem rychlejší v tom, že pokud někoho složíme na zem, tak ho musíme okamžitě uvolnit. V ragby union jsou skrumáže a na zemi se hráči přetlačují z jedné strany na druhou a perou se o míč. V ragby league je míč mnohem více času ve vzduchu a hra je mnohem rychlejší a tvrdší, tedy zajímavější pro diváky.

Jak se vlastně ragby hraje?
Cílem je skórovat více bodů než soupeř a toho se dá dosáhnout třemi způsoby, buď donést míč na konec hřiště a položit ho před poslední čáru, která je na úrovni brány, tomu se říká tryline. Za to jsou čtyři body, plus další dva bonusové, když kopneme konverzy, tedy kop na bránu. Soupeř ti samozřejmě brání v položení skládkou. Snaží se zastavit v pohybu. Další způsob, jak získat bod, je dropkick, ten je ale náročný v tom, že míč ze hry musíš pustit na zem, on se odrazí a teprve pak do něj můžeš kopnout. Když soupeř udělá nějaký prohřešek proti pravidlům, pak můžeš bodovat kopem na bránu také za 2 body.

A jak vypadá trénink ragby?
Naše tréninky trvají hodinu a půl. Pokud je trénink uvnitř sezóny, pilujeme nedostatky z předešlých utkání. Pokud je předsezónní příprava, pilujeme vše od základu. Všeobecně se snažím vždy trénink zaměřit na jedno téma, začít od základu a na tom stavět, až se postupně během tréninku dostaneme k celé hře. Jde mi o to, aby všichni chápali, co a hlavně proč mají dělat. Aktuálně třeba pracujeme na komunikaci. Kluci mají pořád super skládky, ale komunikace a organizace obrany nám zatím pokulhává. Náš klasický trénink zahajujeme touch ragby. To je bezkontaktní verze ragby, kdy ke zastavení soupeře stačí dotek. Následuje atletická abeceda, řeckořímské zápasení, které je úžasné na fyzičku a zárověň je to skvělá průprava ke skládání, a následuje trénink na dané téma. To samozřejmě platí u mužů. U juniorů je to všechno jinak. Přípravka (věk 6 až 9 let) má hodinové tréninky zaměřené na zábavné hry, ve kterých procvičujeme základní ragbyové dovednosti. S kontaktem začínáme až v 10 letech.

Jaký je rozdíl mezi ragby a americkým fotbalem?
Ano, americký fotbal je úplně jiná hra, ale ve všem, kromě toho, že se hraje se šišatým míčem. V ragby se míč může přihrávat pouze dozadu a hraje se neustále až do skórování či prohřešku proti pravidlům. V americkém fotbale se může míč přihrávat i dopředu a hra se přerušuje po každé skládce. Jedna hra se hraje třeba 4 hodiny. Navíc v ragby jediný chránič, co můžeš mít, je taková molitanová helma a v americkém fotbale jsou pomalu chrániče i na chrániče, mají helmy, chrániče na ramena, hrudník… Prostě na všechno možné. Navíc si tam většina hráčů ani nesáhne na míč, to družstvo je rozdělené vlastně na dva týmy, jeden, který brání, a druhý, který útočí. Ragby je fyzicky náročnější a všichni dělají všechno, všichni buď útočí, nebo brání, každý si sáhne na míč.

U mnoha lidí má ragby pověst agresivního sportu. Ty s tím ale asi nebudeš souhlasit.
Ragby je tvrdý sport a pořád v něm platí nějaká pravidla. Říká se, že ragby je hra chuligánů hraná gentlemany. Nikdy jsem neviděl, že by někdo naschvál fauloval. To si prostě nikdo nedovolí. Ragby je sice tvrdá hra, ale pořád má nějaký kodex. Ti lidé, co ragby hrají, si toho váží a tyhle prasárny nedělají, protože to nemáme zapotřebí. Stane se, že se při skládce někdo skrčí a ty ho složíš za krk, což je zakázané, ale nikdy to nikdo neudělá naschvál. Můžeme hrát tvrdě v rámci pravidel, ale bezpečně. To stejné platí třeba v komunikaci s rozhodčím. Rozhodčí je pán hřiště a nedovolíme si mu říct nic jiného než „ano, pane rozhodčí“.

Co vím, máte za sebou také vzpěračskou kariéru. Řekl byste o tom něco více?
No, vzpěračskou přímo ne, celou základku jsem nesportoval, nesnášel jsem kolektivní ani jiné sporty. Sportovat jsem začal až někdy ve čtrnácti, protože jsem se hlásil na vojenskou školu, tak jsem začal chodit cvičit do posilovny. Najednou jsem zjistil, že posilování mě baví, a věnoval jsem tomu hodně času. Postupem času mi přišlo jen zvedání činek málo, chtěl jsem tu sílu někde prodat. Když jsem začal chodit na univerzitu do Pardubic, tak jsem začal hrát ragby a současně s ním jsem ve Vrchlabí trénoval s vrchlabskými powerliftery. Dotáhnul jsem to na 2. místo na mistrovsví ČR, ale prostě ragby pro mě bylo víc.

Co tě k přivedlo k ragby? Čím tě ragby oslovilo?
Mně se ten sport vždy líbil, vždy jsem měl rád ten kontakt. No a když jsem přišel do Pardubic, tak si pamatuji, že tam byl na kolejích u výtahu takový plakát – nábor na ragby. Tak jsem tam napsal, vzali mě a už se mě nezbavili.

Co považuješ za svůj největší úspěch v ragby?
Jako hráč jsem odehrál asi 13 reprezentačních zápasů. Na každý jeden zápas mám úžasné vzpomínky a zejména z výjezdů do zahraničí mám historky, které vydají na několik životů. Hned po vysoké škole jsem šel hrát na jednu sezónu do Anglie, což byla asi největší životní zkušenost. Po dvou letech hraní ragby v České republice jsem se dostal do týmu Sharlston Rovers, který bych založen v roce 1985. Tady si cením hlavně toho, jak jsem tam fungoval. Začínal jsem v B týmu a musel jsem pracovat a stíhat tréninky. Od pondělí do pátku jsem pracoval v továrně Nestlé na lince, která byla pět mil od mého bydliště, jenže tam nejezdil žádný autobus. Vstával jsem ve 4 hodiny, vařil si jídlo na celý den, pak jsem běžel do práce, pracoval u pásu a pak autobusem na trénink. Po deváté hodině jsem došel domů a padnul za vlast. Takhle to trvalo asi půl roku. Po půl roce, až jsem se osvědčil, jsem dostával plat a věnoval jsem se pouze trénování a hraní. Jako trenér považuji za největší úspěch to, že jsem dovedl náš tým na takovou úroveň, na které dnes je. Máme tu největší hráčskou základnu v celé asociaci ragby league a funkční juniorský program.

Na vašem webu jsem se dočetl, že jste roku 2018 dosáhl jako jeden z prvních čtyř trenérů v Česku trenérské licence RLEF druhého stupně. O co přesně jde? Prý jste uvažoval i o třetím stupni?
V Čechách jsme jen dva, byl jsem čtvrtý z Evropské federace Ragby League. Když jsme tady začínali, tak jsem o ragby věděl pramálo. Tenkrát byla možnost se účastnit různých trenérských kempů, které byly hrazené z peněz Evropské federace Ragby League. V roce 2010 jsem byl na prvním kurzu v Srbsku, následně jsem jel do Anglie, Švédska a takto jsem procestoval Evropu na trenérských kempech. V té době jsem se vracel vždy frustrovaný s pocitem, že o tom sportu vlastně vůbec nic nevím. To se změnilo asi před čtyřmi lety, kdy se v anglickém Leeds konal opravdu obrovský kemp pro zhruba padesát trenérů z celého světa. Pořádala to Evropská federace Ragby League a nejlepší evropský profesionální klub Leeds Rhinos. Celý týden jsme se pohybovali v jejich zázemí, mezi jejich hráči a tam mi to do sebe začalo postupně zapadat. To jsem se vrátil domů poprvé s pocitem, že o tom sportu něco málo vím. Postupně jsem si udělal licenci Level 1 i Level 2. Level 3 bych si moc rád udělal, ale doposud jsem na něj neměl čas. Teď jsem po práci čtyřikrát týdně na hřišti, plus mám rodinu, se kterou trávím zbytek času. Rád bych na něm začal pracovat mimo sezónu, až nebude tolik tréninků.

Co to pro tebe znamená mít tuto licenci? K čemu je to pro tebe dobré?
Znamená to možnost trénovat reprezentaci, také mohu vést trenérské kurzy pro začínající trenéry, které připravuji každý rok. Nejvíc to ale znamená pro mě. Mám sebedůvěru v sebe sama a vím, co a proč dělám.

Je někdo, kdo tě v ragby inspiruje?
Těch lidí je celá řada, jako trenér mě inspiruje Martin Crick, to je člověk, který mentoroval celou mou trenérskou kariéru od úplných začátků, má k ragby úžasný přístup. Co se týká hráčů, protože jsem rojník, mám rád tvrdou rychlou hru, tak mě inspirují třeba Burgess brothers, to jsou čtyři bratři, kteří hráli za tým South Sydney Rabbitohs v Austrálii. Nebo třeba Jamec Graham. A v Čechách? Tady určitě náš Honza Hovard. To je hráč, který necouvne ani o krok. Největší dříč, kterého jsem poznal. Pak Honza Kubát, jeden z našich prvních juniorských odchovanců. Má to podobně jako Honza Hovard. Samozřejmě náš kapitán Jakub Hudrlík. Skvěle si organizuje hru a má obrovský přehled. Nejvíc inspirativní hráč je ale náš Honza Pešan. Ve 47 letech nás všechny předčí ve fyzičce, svým profesionálním přístupem motivuje celý tým a stále je to pevný článek naší základní sestavy.

Berete nové hráče?
Nábory pro dospělé hráče už neděláme, dorůstají nám junioři. To ale samozřejmě neznamená, že když přijde někdo nový, že ho vyhodíme. Naopak, prostě si zkusí trénink. U juniorů je to samozřejmě jiné, tam pořádáme nábor každé září a jsme vždy moc rádi, když si přijde ragby vyzkoušet někdo nový. Pokud chcete dát ragby šanci, přijďte kdykoliv na trénink. Více informací najdete na našem webu nebo Facebooku. Ideálně hned v září, po letních prázdninách, kdy mají junioři od tréninku pauzu.

Bio box
David Lahr (33)
Je ajťák a počítačový programátor a od roku 2008 se věnuje ragby. Za skoro 13 let se mu podařilo v Hartě vytvořit funkční rugbyový tým, který se může pochlubit mnoha úspěchy. Samotný David Lahr odehrál 13 reprezentačních zápasů a jako čtvrtý trenér v Evropě obdržel licenci RLEF druhého stupně.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz