Miloš Pokorný: Doufal jsem, že squash přiroste Čechům více k srdci

Vzpomínáš si na svoje první seznámení se squashem?
Můj strýc emigroval za totality do Anglie, což byla a je squashová velmoc. Byl to právě on, kdo se squashem seznámil mého tátu. V roce 1979 jsme emigrovali i my, tedy já společně se sestrou a rodiči, a to do Holandska. Táta zjistil, že v městečku, do kterého jsme se přistěhovali, je squashové centrum, a začal se squashi stejně jako jeho bratr věnovat. Když mi bylo deset, vzal mě s sebou. Hned mě to bavilo! Několik let jsem současně hrál i fotbal, později to už ale nešlo skloubit a já si mezi těmito dvěma sporty vybral squash.

Proč zvítězil squash nad fotbalem?
Hlavně proto, že je squash individuální sport. Na kolektivních sportech mi vždy vadilo, když jsem viděl, že do toho můj spoluhráč nedává sto procent a já s tím vůbec nic nezmůžu.

Čím tě okouzlil konkrétně squash?
Od začátku se mi líbilo, jak je squash rychlý a dynamický. Hráč může trefit míčkem zeď tak tvrdě, jak jen chce a dovede. To nabízí ohromnou možnost se vybít. Žádný jiný sport, kde by tohle bylo proveditelné v takovéto míře, mě nenapadá. Třeba v případě tenisu odletí míček při vyvinutí určité síly a rychlosti z kurtu pryč. Ve squashi zůstává vždy ve hře. V době, kdy jsem se mu už věnoval na vyšší úrovni, jsem pochopil, proč ho někteří lidé přirovnávají k šachům. Squashista musí i v té neuvěřitelné rychlosti promýšlet, jak co hrát, aby jeho soupeř míček „nevybral“, aby chyboval… Je těžké stát se doopravdy dobrým squashovým hráčem.

V devadesátých letech ses společně se svojí rodinou vrátil zpět do své rodné země. Kdy jste si řekli, že tady chcete rozšířit povědomí o squashi?
Tenkrát jsme se rozhodli postavit v Poniklé hotel. Ten na sebe bohužel nevydělával, a tak jsme hledali způsoby, jak ho zachránit a nadále provozovat. Tátu napadlo, že v hotelu vybudujeme squashový kurt. V Poniklé tak vznikl třetí squashový kurt v České republice.

Jak na takovou novotu reagovali místní?
Členové naší rodiny byli v Poniklé vnímáni jako „to jsou ti Holanďani“. Je mnoho místních, kteří k nám za ta léta, co jsme hotel provozovali, nikdy nezavítali. Někteří se naopak přišli podívat a chtěli si squash vyzkoušet. Těch bylo ale pár, spíše k nám nejprve dojížděli zájemci z Jilemnice a Vrchlabí. Postupně jsme začali stavět kurty po celém Česku, squash se rozrůstal a do hotelu tak jezdili lidé z různých koutů republiky, kteří měli zájem nejen o ubytování, ale i o tréninky vedené mnou a mým tátou. To byly moc hezké časy.

Rostlo na počátku nadšení pro squash rychle? Myslím napříč Českou republikou.
Ano, šlo to až nečekaně rychle. Mám pocit, že Češi se snadno nadchnou pro nový sport. Bohužel se mu ale stejně tak snadno přestanou věnovat ve chvíli, kdy začne být trendy sport jiný. Lidí, kteří tady v Česku hrají squash, ubývá. Přitom je to zdravý sport, který si můžete zahrát jen tak s kamarády, aniž byste ho bravurně ovládali. Ten úpadek popularity je za mě velká škoda.

Squashové kurty jsi budoval společně se svým otcem. Jaký měl společný zájem a současně společný byznys vliv na váš vztah?
Dokud táta žil, věnoval jsem se především profesionálnímu hraní squashe. Co se firmy týče, pomáhal jsem tátovi s prací na počítači a organizoval exhibice. Zpětně vnímám, že to byla vlastně pohoda. Až po tátově smrti jsem se seznámil s tou horší stránkou byznysu. Bylo mi dvacet šest a převzal jsem vedení firmy a zadlužený hotel. Najednou. Ze dne na den.

Předčasná smrt tatínka, nový svět byznysu… Jak ses s tím ve svých šestadvaceti letech vyrovnával?
Kvůli dluhu na hotelu jsem se prostě musel honem rychle sebrat, začít makat a učit se za pochodu. Nic jiného mi nezbývalo. Banka nepočkala, až já dotruchlím. Řekl jsem tátovi do nebe, že to zvládnu, a zvládnul jsem to. Smutné je, že jen co se mi podařilo doplatit dluh, zájem o hraní squashe v Poniklé opadl. Tím, že jsme stavěli tolik kurtů, vytvářeli jsme sami sobě konkurenci. Jen v Česku jsme jich postavili více než sedm set. Lidé k nám jezdívali méně a méně a nakonec jsem hotel stejně po letech prodal.

Předpokládám, že v těch šestadvaceti byla tvoje závodní kariéra hodně upozaděna.
Ukončena.

Mrzí tě to zpětně?
Více mě mrzí, že jsem nešel na vysokou školu. Chtěl jsem vystudovat medicínu a stát se doktorem. Jako aktivní hráč jsem si říkal, že si školu dodělám později, a odkládal to. Jasně, existuje mnoho vrcholových sportovců, kteří zvládají i studium. Na to bych já neměl. Když se totiž něčemu věnuji, dávám do toho sto procent. Takže ano, tohle je něco, co mě sem tam zamrzí. Zároveň jsem ale se svým životem spokojený a nemám si vlastně na co stěžovat.

Jaký jsi býval hráč? Jaké byly tvoje přednosti a slabiny?
Mojí předností byla určitě rychlost a dobrá fyzička. A co bylo mojí slabinou? Teď se tak trochu vrátím k tvé předešlé otázce. Občas vlastně přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybych v závodní kariéře pokračoval. Za svoji největší slabinu bych totiž označil to, že jsem býval příliš ofenzivní, příliš „hrrr“. Chyběla mi trpělivost. Čím jsem byl starší, tím jsem byl klidnější. Pravděpodobně bych tedy postupem času jako hráč zrál a více nad hrou přemýšlel, což by mi mohlo hodně pomoci.

Četla jsem rozhovor z roku 2019 s bývalým squashistou a osmnáctinásobným mistrem České republiky Janem Koukalem, ve kterém kritizuje úroveň našich předních squashových hráčů. Jaká je současná situace? Sleduješ, jak se daří našim reprezentantům?
Nesleduju, úplně jsem z toho vypadl, nemůžu tedy Honzova slova ani potvrdit, ani vyvrátit. Honza byl extrémní a rychle se rozvíjející talent. Možná je proto překvapený, že má zlepšování u jiných hráčů pomalejší vývoj. Já osobně si myslím, že na to může mít vliv i ten úpadek popularity squashe, o kterém jsme se už v rozhovoru bavili. Nestaví se tolik nových kurtů, nepřibývá tolik nových hráčů. Mrzí mě to. Doufal jsem a věřil, že squash přiroste Čechům k srdci více.

Jaký je tvůj vztah ke squashi dnes?
Od té doby, co jsem upadl na skialpech a vykloubil si rameno, squash téměř nehraji. Stavění kurtů jsem měl vždycky rád a je tomu tak dodnes. Naše kurty jsou po celé Evropě a já si moc přeji, aby se i nadále rozrůstaly. Vkládám naději do olympijských her v roce 2028, na kterých se squash poprvé představí jako olympijský sport. Třeba díky tomu jeho popularita vzroste.

Bio box
Miloš Pokorný (51)
Průkopník squashe v Česku a rovněž bývalý squashový hráč Miloš Pokorný se narodil 13. ledna 1974 v Praze. V roce 1979 společně se svou rodinou emigroval do Holandska, kde se stal ve squashi několikanásobným juniorským mistrem této země. Po návratu do České republiky se mu třikrát podařilo zvítězit i zde, tentokrát již v seniorské kategorii, a tak je mistrem ČR pro rok 1994, 1997 a 1998. V současné době žije na Benecku a doposud se věnuje stavbě squashových kurtů.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Miloše Pokorného