Mushing v Krkonoších: příběh rodiny Kobrů a návrat poháru na Racka

Za organizací závodu stojí Martin Kobr, zkušený musher, který v Peci pod Sněžkou žije od dětství. Martin vyrůstal obklopen smečkou psů a pod vedením svého otce, průkopníka českého mushingu Ivana Kobra. Spolu s Alešem Schejbalem, vítězem loňského ročníku Ledové jízdy, se navíc věnují i musherské škole a zprostředkování zážitků z jízdy se psím spřežením. Jejich zázemím je bouda Racek, kde se píše tento příběh krkonošských musherů, zasvěcený horám, přírodě a tomuto nádhernému sportu.

Závod, který nemá obdoby

Historie Ledové jízdy – memoriálu Dr. Václava Vojtěcha – se začala psát v roce 1986, kdy se dala dohromady asi desítka nadšenců z celé republiky. „Mezi hlavní osobnosti patřili Honza Chlum z Vrchlabí a Petr Hanzlík z Jižních Čech, který se mimo jiné zasloužil o vznik prvního plemene českého horského psa, s nímž se tady jezdilo. A samozřejmě také můj táta Ivan Kobr,“ vzpomíná Martin Kobr. Jeho rodina žije na Racku od roku 1982 a původně měla jen několik českých horských psů.

V té době se sice občas pořádaly kratší závody na Šumavě nebo na Vysočině, dlouhý etapový podnik ale chyběl. Právě proto se zmínění „horští nadšenci“ rozhodli uspořádat takzvaný longový závod se startem z Vrchlabí na Oseckou a Luční boudu a zpět, čímž vznikly tři etapy. „Tehdy bylo málo psů, každý musher měl dva až tři, a proto je často dávali dohromady,“ poukazuje Martin Kobr.

Specifičnost Ledové jízdy je podle něj jedinečná v kombinaci náročné trasy a způsobu jízdy: na jedněch saních jede spřežení osmi až deseti psů a potřebné vybavení, přičemž mushera celou dobu doprovází na laně běžkař. „To se na žádných jiných závodech takto nevidí,“ upozorňuje. Navíc jde o trasu plnou převýšení. Závod je hodně z kopce do kopce.

Dnes se vaří, dřív se jelo na pivo a tatranky

Za tři dekády se závod samozřejmě výrazně posunul jak v pravidlech, tak organizaci. Na začátku si musheři vezli jen minimum vybavení a spávali zahrabaní ve sněhu. Postupem času byli čeští horští psi nahrazováni haskouny a později aljašskými psy, kteří byli rychlejší. „V osmdesátých a devadesátých letech se mushingu věnovalo dost lidí, protože se moc necestovalo ani nepodnikalo, takže na to měli čas a energii,“ tvrdí Martin Prokop.

Po revoluci se s tím, jak se do Česka dostala další plemena, začaly závody postupně posouvat i směrem ke komerčnějšímu pojetí. Do vývoje ale výrazně promluvilo i počasí. „Nakonec nastalo období s nedostatkem sněhu, a proto přišly do módy kárové závody na kolečkách a krátké sprinty na 6 až 10 kilometrů,“ popisuje Martin Kobr. Časem se podle něj rozšířilo i ježdění s ohaři, zatímco zájem o dlouhé tratě slábl: „Zájemců o dlouhé závody ubývalo, nebyly na ně vhodné podmínky a sehnat dostatek týmů bylo stále těžší.“

Právě to byl jeden z důvodů, proč pořadatelé sáhli ke změnám v pravidlech a celkové organizaci. „Z toho důvodu jsme závod ‚změkčili‘ a zkrátili na tzv. mid: místo šedesátikilometrových etap se jelo čtyřicet kilometrů a lidé si mohli dopřát jídlo v rámci závodu,“ vysvětluje. Dříve se muselo vařit na sněhu, ale leckdo to podle něj stejně odbýval jen pivem a pár tatrankami. „Trochu jsme tedy povolili pravidla, aby se přihlásilo víc účastníků. Třídenní jízda v mokrém oblečení a bez pořádného jídla je už hodně drsná a láká jen pár vytrvalců,“ usmívá se.

Loni devět týmů, letos přihlášeno dvanáct

Do loňského jubilejního ročníku se původně přihlásilo 16 týmů, což pořadatelé velmi kvitovali. Od KRNAP mají povoleno maximálně dvacet. „Nakonec ale došlo ke zraněním a jiným problémům, a tak odstartovalo jen devět týmů. Bylo super, že přijel třeba Łukasz Paczyński, protože ten jezdí opravdu těžké závody, i když ne úplně v tomto stylu,“ vypravuje Martin Kobr. Vítězi se stali Aleš Schejbal z Pece pod Sněžkou a běžkař Leoš Mastník z Jablonce nad Nisou. Tříetapový závod o celkové délce 107,5 kilometru zvládli za 6 hodin a 37 minut. Do letošního ročníku je aktuálně přihlášeno dvanáct týmů, včetně nejúspěšnějšího účastníka Ledové jízdy, Jiřího Vondráka z Rudníku. Ten jako jediný stál na startu celkem osmnáctkrát, z toho desetkrát se umístil na stupni nejvyšším.

Michal Bogáň, Michaela Cichrová
redakce@trutnovinky.cz
Foto: archiv Martina Kobra, Michaela Cichrová a Kateřina Svobodová