Lezení není nebezpečné. Člověk jen nesmí přeceňovat své schopnosti

Jak ses dostal k lezení? Co tě na něm zaujalo a kdy jsi začal?
K tomu lezení jsem se dostal na střední škole. Studoval jsem v Jičíně na průmyslovce a na Prachov je to coby kamenem dohodil. Měl jsem tam dokonce i kamarády, kteří lezli. Jeden byl opravdu dobrý a ten mě docela potahal, díky němu jsme vylezli i pěkný cesty, na který bych si jinak netroufl. Já jsem byl takový opatrnější, on to ale uměl.

Lezeš raději na umělé stěně, nebo ve skalách?
Venku to je lepší, jste totiž v přírodě, na čerstvém vzduchu a v nádherné krajině. Akorát se tam člověk víc bojí, obzvlášť na pískovci. Tam není moc radno padat.

Je lezení tvůj nejoblíbenější sport, nebo tě baví i jiné aktivity?
Já jsem ty sporty střídal tak všelijak. V prváku na střední jsem dostal angínu a poté to přešlo v revmatickou horečku. Musel jsem být tři měsíce ve špitále. Měl jsem problémy vyjít i malý kopeček – hned jsem se zadýchal. Začal jsem proto chodit dálkový pochody, aby se to trochu zlepšilo, a dostával jsem se k více a více sportům, třeba i tomu lezení. Měl jsem několik spolulezců, většinou na takové podobné úrovni, jako jsem byl já sám, nic extrémního jsme opravdu nelezli. Stále mě baví hodně sportů, například cyklistika. Ta se dá i dobře kombinovat s lezením – vezmete kolo, zajedete pod skálu, něco vylezete a jedete domů. Když jsem byl mladší, běhal jsem orientační běh, na běžkách „laufy“ a cyklomaratony.

Jsi předsedou KHS Jilemnice. Co tato zkratka znamená a jak dlouho už oddíl existuje?
Je to Klub horolezeckých sportů Jilemnice. Vznikl roku 1988 pod hlavičkou ČSTV horolezecký oddíl. Založil jej Ruda Klíma a jeho prvním předsedou byl zvolen Tomáš Filka, velmi zkušený horolezec s přezdívkou „Kocour“. Na počátku bylo v oddíle devět členů, ale další rok už dvacet tři, protože předseda byl velice aktivní a pořádal velké množství akcí. V roce 1993 po rozdělení republiky vznikl Český horolezecký svaz a náš oddíl se přejmenoval na KHS Jilemnice. Tomáš Filka vedl oddíl až do roku 2012, kdy se jeho nástupcem stal Pepa Dovolil. Oddíl má tedy velmi zajímavou a dlouhou historii, kterou však skoro nikdo nezná.

Jak dlouho už oddíl vedeš právě ty?
U horolezců v Jilemnici jsem od roku 2016 a oddíl vedu od roku 2017, tedy už osm let.

Klub má dlouhou historii, ale lezecká stěna v Jilemnici je relativně nová. Otevřela se 15. května 2019. Kdo stál za jejím vznikem?
Je to tak, otevřela se docela nedávno. My jsme měli tendenci si tu stěnu postavit už dříve, protože přes zimu nemůžete lézt venku a člověk je poté takový nejistý. Už v roce 2008 se Tomáš Filka o zřízení lezecké stěny zasazoval, chtěl to zřídit ve sportovní hale v Jilemnici. Tenkrát se ta hala stavěla, ale nakonec to bohužel nedopadlo a znovu se to odložilo. Po několika letech jsme začali znovu zjišťovat, kde by se dala postavit, obcházeli jsme různý organizace, až nakonec na základce, na dvojce, zájem měli. Tu stěnu si tam dokonce chtěli postavit i sami, ale neměli nikoho, kdo by lezení rozuměl a staral se o stěnu.

Stěna byla nakonec postavena v tělocvičně, ta se však musela trochu upravit – třeba probourat strop.
Tam byl totiž problém, že ten strop byl velmi nízký – nějakých 6,5 metru – a to je málo. S takto nízkým stropem by ani nemělo cenu stěnu stavět. Proto jsme doporučili probourat strop a v části stěnu zvýšit až na půdu. Škola o tom poté začala jednat a nakonec se dohodli, že se probourá část uprostřed. Střed stěny má teď tím pádem výšku 10,7 metru a zbytek (zhruba 2/3 délky stěny) jen 6,5 metru.

Jedna věc je stěnu postavit a druhá ji vybavit. Jak jste sháněli lezecký materiál?
Firma Makak, která stěnu stavěla, ji vybavila sedmdesáti osmi jisticími nýty a patnácti řetězy. Postavila patnáct základních cest a traverzovou cestu po celé délce tělocvičny těsně nad zemí. Firma Singing Rock nám zase poskytla expresky na dovybavení stěny. Také další materiál na půjčování, sedáky, lana, jistítka, nakupujeme většinou v „Singáči“.

Jakým způsobem se o tu stěnu staráte a udržujete ji v chodu?
Členové našeho oddílu mají rozpis služeb – když máte službu, jste tedy v tělocvičně, vybíráte vstupné a půjčujete vybavení. Také je nutné obměňovat cesty, jinak by to byla nuda lézt pořád ty samé dokola, takže o to se také musíme postarat.

Jaké obtížnosti jsou vaše cesty? Jak často se mění a kdo je staví?
Staví je kdokoli z oddílu, nejčastěji však Zbyněk Psota. Ten se do toho v poslední době opravdu dal. Jde mu to dobře, ale často jsou jeho cesty těžké, hodně technické. My starší si už na některých ani neškrtneme. Co se týče té obtížnosti, je na úrovni tři až sedm. Je to však samozřejmě různé, některé jsou těžší, jiné zase jednodušší. Když to však porovnám s Vrchlabím, myslím, že my máme více jednodušších cest, které jsou vhodné třeba i pro děti.

Kam jste chodili trénovat dříve, než byla jilemnická stěna postavena?
Docela často se jezdilo do Vrchlabí. To jsme se vždy domluvili ve více lidech a jelo se. Tu stěnu tam však mají takovou menší, navíc je hodně obtížná. Ve Vrchlabí to staví hodně pro ty lepší lezce, však jich tam i dost mají.

Pořádáte i nějaké oddílové akce jako výjezdy do skal, závody nebo jiné společné aktivity?
No, něco takového občas uspořádáme, ale že by se sešel celý oddíl, to se často nestává. Většinou se tři, čtyři lidi domluví a jedou v létě někam do skal. Největší akce je Poslední slanění. Vždy na konci listopadu nebo začátkem prosince se jede slaňovat do skal. Obvykle už bývá zima a sníh, ale sejde se tam skoro celý oddíl. Dříve býval i zvyk, že se pravidelně jezdilo lézt na Vysočinu, někdy kolem Velikonoc.

Kolik má oddíl aktuálně členů?
Po otevření stěny v Jilemnici zájem o lezení docela vzrostl. Také se sešla v KHS Jilemnice dobrá parta. V oddíle máme spoustu kvalitních lidí, a hlavně dobrých kamarádů a výbornou přátelskou atmosféru. Proto je v KHS nyní padesát šest členů.

Máte mezi sebou někoho, kdo se lezení věnuje více než pouze jako koníčku, například závodně?
Máme v oddílu několik dobrých lezců, ale ty jsme nevychovali, ti k nám prostě přišli. Přidal se k nám například Radek Groh řečený Radar, dnes hvězda lezení. Znali jsme se a on prostě řekl, že chce k nám. Samozřejmě jsme takového borce vzali. Když jsem mu nesl průkazku, zrovna si povídal s Jaroslavem Bánským, Banánem, který se také na místě rozhodl přidat. Do týdne vyplnil papír a od té doby jsou tito dva borci v našem oddíle.

Co byste doporučil lidem, kteří by s lezením rádi začali, ale nemají zatím žádné zkušenosti, vybavení ani informace? Kde nebo jak by měli začít?
Vybavení si vždy můžou půjčit. Je samozřejmě lepší, když mají svoje lezečky, ale pokud si to jdete zkusit poprvé, tenisky postačí. Lano a sedák si pro začátek stačí pouze půjčit. Když jdete poprvé, je dobré dát se dohromady s někým, kdo leze, aby vám to všechno vysvětlil. Ta služba, co je na stěně, je sice schopná pomoct, ale většinou to nejsou instruktoři. Pokud přijdete ve více lidech, třeba čtyři nováčci, tak se to nedá. Můžete si ale zaplatit instruktora nebo nějaký kurz, kde vás to vše naučí.

A nakonec – co bys vzkázal lidem, kteří si myslí, že lezení je extrémně nebezpečný sport jen pro odvážlivce?
Možná na tom něco pravdy je, ale záleží na člověku a jeho schopnostech. Musíte vědět, na co máte, a nepřeceňovat své schopnosti. Nejprve je nutné naučit se základy, jednodušší cesty a poté se pouštět do těch složitějších. Když si budete hlídat bezpečnost, je to riziko poté opravdu malé. Navíc se bezpečnost, zejména co se týče vybavení, za posledních několik let posunula o dost dopředu, takže se není tak moc čeho bát. To platí na lezecké stěně, kde není žádné objektivní nebezpečí. Na skalách nebo na horách, tam si dávejte bacha!

Julie Marečková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv KHS