Otesánek

Když jsme si naši holčičku vezli domů z porodnice, měla jsem prsa nalitá tak, že bych ukojila paterčata. Ovšem po pár dnech přisátí toho malého upíra jsem k mateřskému mléku musela přidat ještě Sunar. Takže odsávačka mohla jít po týdnu zpátky do krabice. S prvním příkrmem nebyl vůbec žádný problém. Jedna lžička, dvě, tři… Po desáté lžičce už jsem musela běžet přihřát další nášup. Ještě že se naše malá narodila na podzim, protože po pár měsících by se nám už v kombinéze a fusaku ani nevešla do kočáru.

Na každé kontrole u doktorky či doktora jsem slyšela vždy to samé: „Taková pěkňoučká holčička a tak hubená maminka.“ Naše „pěkňoučká“ holčička měla totiž faldy, za které by se nemusel stydět ani panáček Michelin. „Buďte ráda, maminko, že tak pěkně papá, aspoň, až bude nemocná, tak bude mít z čeho brát.“ A já byla ráda. Jen do doby, kdy moje záda vypověděla službu kvůli dennodennímu nošení batolete těžkého jako pytel brambor.

Skončila jsem na pohotovosti na kapačkách. Z kolotoče doktoři – injekce – rehabilitace jsem vystoupila jen díky řízení osudu, kdy jsem se dostala do rukou jedné šikovné fyzioterapeutky, která mne znovu rozpohybovala. Díky bohu, rozpohybovala se pak konečně i naše malá. Ta si totiž uměla říci o jídlo ještě dříve, než se postavit na vlastní nohy, přičemž s tím druhým si dala docela načas.

Naše malá labužnice by se zkrátka nejraději celý den něčím ládovala. Začíná to již ráno, když se jako duch připlíží do ložnice a pofňukávajíc vyčkává u mé postele, dokud se nevzbudím. Jakmile se mi tepová frekvence vrátí opět do normálu, protože se její postavy s dlouhými vlasy po rozlepení očí vždy leknu, táži se Co se děje? Odpověď bývá nasnadě: „Maminko, já mám hlad.“ Při obědě si většinou řekne o přídavek polévky a někdy i o druhý. Posléze doplňuji jednotlivé komponenty druhého jídla podle toho, v jakém pořadí ubývají, a na závěr ještě kompůtek. U večeře si pak pomlaskává na zbytcích od oběda, pokud nějaké zbudou, nebo na čemkoliv jiném. Důležité je, aby to bylo vždy promazané dostatečně silnou vrstvou másla.

Není potom divu, že naše malá princezna chodí kadit třikrát denně, přičemž její výtvor mám pak kolikrát problém spláchnout. K řezníkovi už se s našimi dětmi pomalu bojím chodit. Jakmile se nosem přilepí k pultu a dvouhlasně křičí: „Páreček, páreček, páreček,“ řeznice se nad nimi slituje a dostanou každý do ruky po jednom párku zdarma. Hanbou se propadám, protože to pak vypadá, jako kdyby doma nedostaly týden najíst.

Na výlety musíme mít v batohu dostatečnou zásobu sušenek a ovoce. Nedej bože, když není po cestě kde zakoupit zmrzlinu. Zmrzlina je vlastně v očích našeho Otesánka jakýsi barometr toho, jak se celý výlet vydařil. Když doma společně chystáme dárečky pro paní učitelky do školky, tak mi naše labužnice klade na srdce, abychom hlavně nezapomněly na paní kuchařku Libušku – asi nemusím dodávat proč…

Veronika Štefková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Internet, fotobanka