Když něco dělám, chci v tom být dobrá, říká musherka Ilona Erlebachová

Představte prosím sport, kterému se věnujete, i pro nás laiky.
Já se věnuji mushingu. Tento sport se dělí na individuální disciplíny a na spřežení. Individuální disciplíny jsou o jednom až dvou psech, u spřežení jich je více. Já se věnuji individuálním disciplínám. Doma mám tři psy, které využívám pro závody na kole, koloběžce, lyžích či canicrossu.

Jak jste se k tomuto sportu dostala?
Bylo to někdy v roce 2003, když tady vedle u Smejkalů měli Jirka Vondrák a Honza Šabaka své psy přes zimu a dělali s nimi komerční jízdy. Takže jsem tam chodila, dívala se, pomáhala a v roce 2004 tady Krakonoš Vrchlabí pořádal první závody. Jirka Vondrák mi tehdy půjčil svoje dva psy. Já je zapřáhla na běžky a jela jsem s nimi závod na 12 kilometrů. Závod byl třídenní, ale já absolvovala pouze první den, protože druhý den už se mnou psi neběželi.

Proč?
Protože tam nebyl Jirka Vondrák. Jeho psi byli na něj fixovaní a vázaní a prostě se mnou už běžet nechtěli. (smích) Já jsem v té době končila s vrcholovým softballem v Praze a vracela jsem se zpátky do Vrchlabí. Chtěla jsem něco dělat, a proto jsem se rozhodla, že si pořídím vlastní psy. Chtěla jsem právě takové, se kterými jsem jela svůj první závod. Ale v té době tady takových psů moc nebylo. Ale na Vysočině v tu dobu závodil Sláva Pavlík se čtyřspřežením, který tyto psy choval. A u něj jsem si koupila svého prvního psa.

Jaké byly vaše začátky?
Trénovala jsem tady různě po loukách a hned v roce 2004 jsem i začala závodit.

Zeptám se ještě jinak. Když člověk závodí sám za sebe, tak to chápu. Nicméně k tomuto druhu závodění ještě potřebujete parťáka, kterým je živé zvíře. A tohle spojení ne každý člověk je schopen zvládnout a asi musí mít v sobě nějaké speciální vnitřní nastavení…
My jsme měli od dětství zvířata. Táta tady měl dobytek, ovce, i psa jsme měli. Takže se zvířaty jsem byla od dětství a jsem u nich doteď. Pracuji totiž jako ošetřovatelka drezurních koní. Vždycky jsem chtěla mít koně, což se mi podařilo. Když ale něco dělám, chci v tom být i dobrá, ale u koní je to strašně složité. Tento sport je finančně velmi náročný. Tak jsem si prostě pořídila psa, a tady to šlo.

U mushingu asi nemůžete mít jen tak nějakého pejska.
Ale můžete. Proč ne? Ale musíte vědět, co chcete. Můžete mít jakéhokoliv pejska, teď je to velmi moderní. Ale pokud chcete vyhrávat a jezdit na závody, musíte mít správného psa.

A to je který?
Protože se věnuji individuálním disciplínám, sprintu, ten správný pes pro mne je evropský saňový pes (ESP), je to kříženec německého krátkosrstého ohaře, do kterého se potom přimíchávají plemena jako greyhound, pointer či alaskan huski a je to takový mix.

Když se narodí štěňátko u takové rasy nebo u takového křížence, jak se potom docílí toho, aby z něj byl závodní pes?
Tito psi mají v sobě již od narození chuť jít dopředu. Když to řeknu blbě, koně k práci můžete „donutit“, protože na něm sedíte a používáte různé pomůcky. Ale pes, když něco nechce dělat, tak to dělat nebude. A nedonutíte ho k tomu. Jak ho chcete přimět k tomu, aby běžel před vámi a táhl vás?

To je otázka… A stává se často, že pes takto stávkuje?
Většinou se to stane, když člověk udělá nějakou chybu ve výcviku.

Co lze při něm udělat špatně?
Například zapřáhnout ho velmi brzy. Tedy v době, kdy pes ještě není psychicky zralý a práce není úměrná tomu, co je schopen zvládnout. Může se například stát, že člověk, který jede na závody a má mladého psa, je příliš ambiciózní a psa pustí příliš brzy do velkých rychlostí. Ten to pak psychicky nedá. Odjede například dva tři závody a ve čtvrtém se začne buď šetřit, nebo zastaví, nebo nechce vůbec na start.

Kdy je tedy dobré začít s výcvikem, aby pes pochopil, co se od něj bude chtít?
To je velice složité. Veterináři na to mají odlišný názor, než máme my. Veterinář vám řekne, že kostra psa velkého plemena dospívá ve věku 12 až 18 měsíců a dřív by neměl sportovat. Já třeba ale poprvé zapřahám už na osmi měsících. Většinou na sněhu, na lyžích, dobře to jede a pro mladého psa to není tolik náročné a je to jen na kousek, třeba jen 500 m. Myslím, že pro psa je to nejlepší seznámení s postrojem. Důležité je, že vše probíhá formou hry. Člověk u toho musí přemýšlet a musí to být s citem. Po pár zápřazích má pak pes do léta klid. S pravidelným tréninkem začínáme kolem 12 měsíců věku. I přes to, že začínám s tréninkem dříve, než je veterináři doporučováno, nijak je to zdravotně nepoznamenává, nemají žádné pohybové problémy.

Poučte mě prosím, jaký je při výcviku rozdíl mezi létem a zimou? V zimě máte lyže a pes vás táhne…
Ale on mě táhne i v létě. Tehdy primárně jezdím na kole…

Aha, já myslel, že v létě s ním běžíte.
Ne. Já jezdím na koloběžce nebo na kole, takže princip je úplně stejný jako v zimě na běžkách. Já ho na kole neušlapu. To není o tom, že já jedu a on vedle běží a je prověšené vodítko. Při běhu před kolem jsou psi schopni vyvinout rychlost i 50 kilometrů v hodině.

A jak dlouho vydrží běžet takovou rychlostí?
Samozřejmě, že to nevydrží dlouho. Jde jen o určitý časový úsek. Technika a podmínky se posunuly tak, že na sedmikilometrové trati jsme schopni jet průměrnou rychlostí 36 kilometrů v hodině. A to nejezdíme po silnici, ale v terénu. Nicméně například 50kilometrovou rychlost jsou psi schopni vyvinout například v úseku dlouhém několik desítek metrů a pak se to zase zvolní.

Disciplíny, kdy za psem běžíte, tedy neděláte?
Ne, protože to je „nezdravé“.

Pro koho?
Pro mě. (smích) Měla jsem úraz kolene a canicross je velmi fyzicky náročný a extrémně zatěžuje pohybový aparát. Ale canicroos – běh se psem – je velmi populární a dělá ho v současné době hodně lidí. I moje neteř takto běhá. Samozřejmě když za psem běžíte, pes 50kilometrovou rychlostí neběží.

Abychom na žádný druh v tomto odvětví sportů nezapomněli: V létě to je tedy běh, kolo, koloběžka, v zimě pak lyže a psí spřežení. Je to všechno?
V zimě jsou to běžky s jedním psem a dvěma psy. A pak ještě kategorie, která je velmi populární v Norsku, a to je kombinace a pulka. Pulka je takový vozíček s lyžema, který se ve Skandinávii používá na výlety, kde si v pulce vezou věci nebo třeba i děti. Pes pulku táhne a člověk je k pulce přivázán šňůrou a jede za tím na běžkách. Na vrcholných závodech se tyhle pulky jezdí, ale u nás to není příliš populární. Jednak na to nejsou tady terény a na druhou stranu je to náročné na fyzickou kondici, protože pes táhne pulku, která je navážená na jeho hmotnost, a lyžaři, který je spojen s pulkou amortizační šňůrou, už tolik nepomůže.

Kolik vůbec takový závodní pes váží?
Můj pes v závodní formě váží kolem 35,8 kilogramu. Ale to on je opravdu velký pes. Klasika je kolem 32 kilogramů.

Jak početná je musherská komunita v České republice?
Přesný počet vám neřeknu, ale jsou to stovky lidí. Blíží se to maximálně k jedné tisícovce. Samozřejmě je otázka, koho do toho počítat, protože nyní je velký nárůst hobby canicrossařů, ale ti nejsou evidováni pod svazem. Hodně se to rozmáhá, protože to může dělat prakticky každý, kdo má psa.

Jsou pro trénink psů potřeba nějaké zvláštní podmínky?
Ano. Například v létě není možné si příliš dlouho pospat. Psy musíte jít odtrénovat brzy, protože s nimi není možné trénovat ve vysokých teplotách. Více než 16 stupňů je už celkem hodně, psi se pak při tréninku přehřívají a mohou mít zdravotní problémy. Takže v létě vstávám o půl čtvrté, dám jim napít a o půl páté s nimi jdu trénovat. V zimě to je pro změnu v 6 ráno nebo v 7 večer. To je ještě nebo už tma a jistota, že na tratích nebudou lidi a nedojde k žádné kolizi. V tomhle směru je to s tréninky složité.

Za vaši dvacetiletou závodnickou kariéru jste dosáhla na řadu úspěchů. Na které jste nejvíce hrdá?
O tom se strašně těžko mluví. Těžko vybrat jeden. Každá medaile z MS a ME má nějaký příběh. Já jsem začala závodit na podzim roku 2004. Odjeli jsme dva závody, které jsme vyhráli, a na základě toho jsme byli nominováni na mistrovství Evropy do Francie. A tam jsme vyhráli, což nikdo nečekal. A pak když se už člověk léta pohybuje na špičce a ví, jak to dělat, už to prostě nějak jde. Ale ten můj první úspěch nebyl očekávaný, a proto si ho cením asi nejvíce.

U tohoto sportu se ne vždy musejí vydařit venkovní podmínky. Jak častá zde bývají zranění?
Tady musím zaklepat. Zranění opravdu nejsou častá. Je to až zarážející, protože někdy jsou tratě opravdu celkem nebezpečné. Já osobně si závody vybírám. Vím, že to jsou opravdu velké rychlosti, kterých je dosahováno, a někdy stačí málo a může se stát velký průšvih. Ale říkám, zranění nejsou častá, a to jak u lidí, tak u psů.

Pamatuji si, že když jste chodila ve Vrchlabí na základní školu u kostela, byla jste ve sportovní třídě a vrcholově dělala sjezdové lyžování. Co se v člověku musí stát, aby v něm nastal přerod ze sjezdaře v závodníka v tomto sportu?
Mushing na sjezdových lyžích nejde jezdit. (smích) Já jsem měla ze sjezdovek zraněné koleno. Měla jsem utržený vaz. A pak už jsem asi nebyla tak dobrá… Ale my jsme na běžky chodili i jako děti. Ze sjezdovek má člověk rovnováhu, nebojí se, pud sebezáchovy nula, takže to je výhoda. (smích) A není v tom takový rozdíl. Prostě lyže jako lyže.

Odhlédněme od vašich sportovních aktivit a přenesme se k vaší práci. Co děláte?
Na Malé Skále jsem ošetřovatelem v drezurních stájích. Vidíte, i tady jsem u zvířat.

Takže jste chvíli na Malé Skále a chvíli v Kněžicích.
Ano, čtyři dny jsem tam a čtyři dny tady. Pendluji sem a tam.

Máte vůbec nějaký volný čas?
Volný čas… Tak většinou trénujeme nebo jedeme na závody. To jsme měli i jako děti, protože dostupnost z Kněžic kamkoliv byla blbá. Znali jsme jen školu a trénink. Nikdy jsem neměla touhu jít na diskotéku a to mi zůstalo doteď.

Vy jste nikdy nebyla na diskotéce?
Ale samozřejmě, že byla. Moc často jsme ale nechodili. Jako děti jsme na to neměli čas.

Jaké máte plány pro letošní rok?
Teď nám zrušili zimní mistrovství Evropy, takže nyní v zimě nemáme nic. Na podzim máme mistrovství Evropy ve Finsku a mistrovství světa v Itálii. Tam bychom určitě chtěli. Uvidíme. Chtít můžeme, ale jak to všechno dopadne, nevíme.

Takže budeme držet palce a děkuji za rozhovor.
Já také děkuji.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Ilony Erlebachové