Každé dítě by ve škole mělo zažít úspěch, říká Jaroslav Sogel

Na úvod prosím představte celou školu, v jejímž čele stojíte, včetně všech jejích částí.
Když to vezmu stroze úředně, její oficiální název zní „Základní škola a mateřská škola Vrchlabí, Horská 256“. Pod tímto názvem se však skrývá několik institucí. Jednak je to škola „Horská 256“, což je škola málotřídní. Je většinou trojtřídní, ale byly i roky, kdy byla dvojtřídní. Několik žáků zde je i na domácí výuce. Ve školním roce, který skončil letos v červnu, do této školy chodilo 35 žáků. V příštím roce, který začíná teď v září, by jich tam mělo být o pět až sedm více. U základní školy Horská je i mateřská škola Horská a školní jídelna a družina. Větší část celého školního subjektu, v níž právě děláme i tento rozhovor, je základní škola „Lesní“, která se nachází na opačném konci Vrchlabí. To je také škola prvostupňová, ale není málotřídní. Má tedy pět samostatných ročníků. V uplynulém školním roce měla 81 žáků, letos to bude vesměs stejné. Máme tady samozřejmě školní družinu, která má dvě oddělení. Máme zde rovněž mateřskou školu, která slouží pro předškoláky a má kapacitu 15 dětí, a pochopitelně školní jídelnu. A pak pod nás ještě spadá mateřská škola „Dělnická“, která se nachází také zde v Hartě, a to u hlavní silnice z Vrchlabí do Kunčic nad Labem. Má dvě oddělení. Tady bych s určitou nadsázkou řekl, že to je mateřská škola s největším pozemkem v České republice.

Docela jste mě překvapil tím, že do základní školy Lesní chodilo přes 80 dětí. Myslel jsem si, že jich je méně. A to jsou všechno žáci odsud, nebo jsou i přespolní?
Máme děti i z okolních obcí, například z Kunčic nad Labem či z Klášterské Lhoty. Je to o tom, že pokud máme volnou kapacitu – a v posledních letech jsme ji vždy měli – tak jsme mohli vzít i děti nespádové.

Jak náročné je ukočírovat tolik škol či školek najednou?
Je to náročné. Ale mám výhodu, že jsem předtím dvanáct let působil jako ředitel základní školy Karla Klíče v Hostinném. Ta měla tři budovy, tady mám dokonce o jednu víc. V Hostinném jsem měl přes 50 zaměstnanců, tady jich je 46. Pro řadu lidí je tato číslice velice překvapivá a jen málokdo si uvědomuje, kolik lidí je potřeba, aby byl zajištěn chod a provoz takové instituce. Máme to rozděleno tak, že kolegyně zástupkyně je na základní škole na Horské a já jsem stabilně na škole Lesní. Mám takový rozpis, kdy dva dny se věnuji škole Horská a tři dny se věnuji škole Lesní. A mezitím objíždím a navštěvuji mateřské školy.

Předpokládám, že při takovém objemu práce a dohledu nad chodem takové rozvětvené instituce už sám neučíte.
Učím. Mám učitelský úvazek na šest hodin týdně.

Které předměty učíte?
Učím vlastivědu a přírodovědu. Většinou ve 4. a 5. třídě. Mám udělaný rozvrh, že učím jen čtyři dny, a mezitím si plánuji cesty po jednotlivých školách a školkách. Mám výhodu, že mám služební automobil, takže přesuny jsou velice operativní a snadnější, protože na kole bych to asi nedal.

Jakou látku své žáky učíte?
Ve vlastivědě je to Česká republika a její historie. V přírodovědě to jsou ve 4. třídě živočichové a rostliny a v 5. ročníku to je převážně lidské tělo.

Začíná nový školní rok. Máte do něj připraveno něco nového?
Ano. Podařilo se nám zajistit kvalifikovanou paní učitelku na ZŠ Horská, a tak jsme se rozhodli, že rozjedeme anglický jazyk už od první třídy. Dříve jsme to měli standardně od třetího ročníku a nyní ho budeme mít od prvního ročníku. Rádi bychom tím navázali na to, že v některých mateřských školách už jsou kroužky nebo i pedagogičtí pracovníci, kteří s dětmi angličtinu dělají, a tím pádem tam děti nebudou mít pauzu, ale plynule navážou.

Nedávno jsem někde slyšel, že by snad měla být angličtina už od první třídy pro všechny děti povinná…
Ano. Pan ministr před pár týdny odkryl změny, které chystá v rámcovém vzdělávacím programu, a jednou z těch změn – a tou nás velice mile překvapil – je záměr klást důraz na cizí jazyky. To tedy znamená, že anglický jazyk by měl být vyučován od první třídy a druhý cizí jazyk – buď německý, francouzský, nebo španělský – pak od šesté třídy. Je zřejmé, že se věk výuky jazyků stále snižuje. Ale sám za sebe mohu říci, že je to dobře, protože čím je to dítě mladší, tím mu jde cizí jazyk do hlavy snáz. Čím později se s touto výukou začíná, tím je to komplikovanější. Je jistě pravda, že pro děti, které mají různé výukové potíže v českém jazyce, jako je dyslexie, dysgrafie a další, je samozřejmě druhý cizí jazyk složitější. Ale stále si myslím, že v prvním a druhém ročníku lze cizí jazyk vyučovat formou hry. Jsou tam říkanky, básničky nebo písničky a gramatiky je tam minimum.

Zastřešujete několik vzdělávacích institucí, které jsou sice co do počtu dětí či žáků v jednotlivých třídách menší, ale i u nich potřebujete zajistit dostatečné množství kvalifikovaného pedagogického personálu. Je pro vás obtížné mít všechna tato místa adekvátně obsazena?
Není to jednoduchá situace. Musím říci, že v loňském školním roce jsme dokonce sháněli dvě paní učitelky pro první stupeň, jednu na základní škole Horská a jednu zde na základní škole Lesní. Zájemců bylo zoufale málo. Spíš jsou k dispozici pedagogové s druhostupňovým vzděláním, tedy učitelé na druhý stupeň základní školy nebo na nižší ročník víceletého gymnázia, ale co se týče kvalifikovaných učitelů na první stupeň, těch je velký nedostatek.

Čím si to vysvětlujete?
Tato práce, při níž je potřeba děti naučit nejen výukové, ale i výchovné základy, je velice náročná a těžká.

Jak vy jako zkušený pedagog a ředitel školy pohlížíte na požadavek státu, že na školách musí učit pouze lidé s dokončeným vysokoškolským vzděláním?
Osobně si myslím, že žádná vysoká škola toho pedagoga nenaučí učit. Naučí ho to praxe. Samozřejmě, že tu jsou lidé, kteří mají vystudovanou vysokou školu a jsou to třeba i vynikající studenti s červeným diplomem. Ale vzpomínám si třeba na povinnou praxi ve třetím ročníku, kde moje kolegyně zjistily, co to všechno obnáší. Některé z nich na rovinu řekly, že tohle nikdy dělat nebudou. Skončily pak v archivech, knihovnách, v realitních kancelářích a dalších soukromých firmách. Pedagogická škola, i když se na ni veřejnost dívá ne vždy úplně pozitivně, produkuje lidi, kteří jsou hodně všestranní, komunikativní a sáhnou po nich prakticky ve všech oborech. Jsou zvyklí se učit a neustále se vzdělávat. Není proto problém, aby se zrekvalifikovali z jedné pozice na druhou. Navíc jednu dobu bylo ve školství i dost nízké finanční ohodnocení. Plno žen a zejména pak mužů z něj proto odcházelo. Teď v posledních letech se situace zlepšila, ale jak v soukromém sektoru stále hledají schopné lidi, tak firmy umějí pedagogické zaměstnance zaplatit lépe než klasické státní školství.

O profesi pedagoga se hovoří jako o poslání. Jak to vidíte vy?
Pokud bych to měl zhodnotit ze svého pohledu, pedagog je částečně herec, protože každý den před dětmi hraje a musí je vtáhnout do děje. Ve výuce jsou divadelní či herní prvky velice důležité. Díky tomu to je zážitková pedagogika a nikoliv výuka „tabule, křída, nuda“. Ale pak tam je i komunikace s dětmi a jejich zákonnými zástupci, se členy pedagogického sboru či s veřejností, a proto je důležité, aby ten pedagog byl i empatický. Na druhou stranu je však důležité mít se na pozoru, aby se do toho člověk osobně tolik nepokládal…

Proč?
Protože pokud se do toho vloží pedagog takovým stylem, že se snaží dítěti nebo rodině pomoci – a společně přitom naváží až přátelské vztahy – je tam nejsnazší cesta k vyhoření. Pedagog pak v takovém případě může být přetížen, ale může potenciální budoucí neúspěch dítěte vnímat jako svoje selhání a od případné další práce ho to může odradit.

Je výhodou, když žák chodí do třídy, která je méně početná a je v ní třeba 13 nebo 15 dětí, anebo je tato třída početnější, jak ještě pamatujeme z husákových dob?
Je to individuální. Jsou děti, které mají poruchy pozornosti, soustředění či výukové potíže a těch bohužel přibývá. Pro ně pak platí, že čím méně dětí ve třídě je, tím je to pro ně samozřejmě jednodušší. Ale je zase pravda, že pokud je škola málotřídní a jsou spojeny dva nebo tři ročníky, může to mít na dítě i určitý negativní vliv, protože může v některých situacích sledovat druhou skupinu a nepracuje na svých úkolech. Ale my tu třeba máme dost asistentek pedagoga, které pak dokážou zvládnout výuku s dětmi i v době, kdy se učitel věnuje jiné skupině či ročníku. Dovolil bych si tvrdit, že u nás jsme taková škola rodinného typu a řada rodičů právě takovou školu vyhledává. Máme tady například i děti z jiných částí města, tedy velkých škol, kde selhávaly, a pak, když přišly do kolektivu, kde jich je méně, poprvé zažily úspěch anebo se přestaly stresovat. Zastávám názor, že každé dítě by mělo ve škole alespoň v některém předmětu zažít úspěch. Nejhorší je, když děti úspěch nezažijí, když jsou pořád na chvostu a jsou mezi posledními. To je pak hrozně sráží. To je problém i rodičů, kteří dávají své děti na víceletá gymnázia, a tyto děti přitom na to nejsou připraveny. Pak tam zažívají neúspěchy a stres a třeba se i vracejí zpět na základní školu. Teď například byla situace lepší, v posledních letech byl přetlak, a tudíž vyloženě slabé děti se na víceletá gymnázia nedostaly. Předtím to pro změnu byly slabší ročníky, kdy víceletá gymnázia až na výjimky vzala prakticky všechny děti. Ale podle toho to potom vypadalo. Myslím si, že dítě může být úspěšné i šťastné na základní škole. Ostatně i základní školy jedou podle stejného vzdělávacího plánu jako nižší ročníky víceletého gymnázia, tudíž se rodiče nemusejí obávat, že by jejich děti na základní škole byly o něco ochuzeny.

Na úvod našeho rozhovoru jsme vyjmenovali všechny školy a školky, které „máte pod palcem“. Zkusme ještě zmínit, co všechno se v nich chystá nebo co do nich připravujete.
S obměnami jsme začali už v uplynulém školním roce. Jsem toho názoru, že děti formuje i prostředí, ve kterém se učí. A pokud toto prostředí je pěkné a hezčí, do školy chodí raději. Takže v tomto případě šlo například o barevnou výmalbu nebo jsme šli do barevných polepů dveří učeben a kabinetů. Třídy jsme pak vybavovali novou IT technikou. Pořídili jsme šest nových interaktivních projektorů s tabulemi, další dva máme nyní pořídit z projektu, který nám byl schválen. Máme tady venkovní učebnu, tudíž není vždy zcela nutné, že musí děti sedět ve třídě. Co se týče další techniky, získali jsme pro děti tablety, což vnímáme jako zdroj informací a doplněk k učebnicím. Od nového roku pak získáme i nové notebooky či tu máme projekt multifunkční učebny, v níž bychom rádi zřídili jazykový koutek. Rád bych zmínil, že jednou z našich velkých výhod – a to jak na škole Lesní, tak i Horská – je skutečnost, že máme velké světlé učebny. Tady máme více než polovinu prostoru v učebnách volný prostor, tudíž děti se mají kde rozptýlit. Lze tady dělat různé skupinové aktivity, práci na koberci nebo můžeme využívat sedací vaky.

Jako rodič malých dětí s velkou nelibostí sleduji klesající věk, od kterého děti mají svůj první mobilní telefon. Co na to říkáte vy jako pedagog? Kdy je ideální doba pro jeho pořízení?
Myslím si, že do osmi let je to brzo. Samozřejmě vím, že děti mají mobilní telefony ne kvůli tomu, aby na nich hrály hry, ale chápu to u dětí dojíždějících, že mobilním telefonem může rodič dítě zkontrolovat anebo vyřešit okamžitě nastalý problém. Ale pokud dítě bydlí tady v Hartě a ještě k tomu kousek od školy, nevidím důvod, proč by ho každý den muselo používat a nosit do školy. Je to i o tom, aby rodiče své děti i nějakým způsobem kontrovali, kolik času na těch mobilech tráví. Když vidím výsledky různých výzkumů, že se v klasické školní dny jedná až o čtyři nebo čtyři a půl hodiny denně a o víkendech šest až osm hodin, přijde mi to úplně neuvěřitelné. Druhou věcí je, že tímto sledováním mobilů se dětem i zhoršuje zrak. Ale je to o rodičích, kteří by měli mít rozum a neměli by své děti na těch zařízeních nechat. Pak se třeba i pozornost dětí strašně rozptýlí a ony nejsou schopny sledovat delší čtený text, protože už ten jejich mozek na to není uzpůsoben.

Náš rozhovor vyjde na začátku nového školního roku. Zakončeme ho netradičně. Jak vy vzpomínáte na váš první den ve škole, když jste ještě byl malý kluk?
Už je to před hodně lety, tak si ho úplně tak přesně nevybavuji. Ale vybavuji si některé dny v první třídě s mojí paní učitelkou, která už bohužel nežije. Ale musím říci, že to byla paní učitelka zásadová. Někdy rodiče říkali, že je až moc přísná. Dnes to ale vidím tak, že nastavila dětem mantinely, které byly pro všechny stejné, a trvala na tom, aby fungovaly. Děti včetně mě se pak naučily v těch mantinelech fungovat. Paní učitelka nedělala mezi dětmi rozdíly. Já bych asi na závěr řekl, že jsou dva typy učitelů. První skupina jsou tací, na které se nadává teď, a ta druhá skupina jsou ti, na které se nadává potom. Já jsem vždycky chtěl patřit mezi první skupinu a nikdy mezi tu druhou.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz