Ilona Plecháčová: Biatlon mě fakt baví, dělám ho s radostí a od srdce

Ilono, jak hodnotíte letošní sezonu, kterou jste korunovala zlatou medailí na dorosteneckém světovém šampionátu, ale i účastí na mistrovství světa a závodech Světového poháru dospělých?
Sezonu hodnotím hrozně pozitivně, protože se mi to moc podařilo. Jsem velmi pyšná, že jsem takto zvládla vrcholové akce, což je mistrovství světa. Určitě jsem hodně ráda, že jsem dostala možnost si zazávodit i na Svěťáku. Je to pro mne obrovská zkušenost. Ale myslím si, že je přede mnou ještě hodně práce. Je vidět, že tam je stále ještě co zlepšit.

Široká sportovní veřejnost vás zaznamenala v okamžiku, kdy jste naskočila v závěru šampionátu v Lenzerheide a pak ve Světovém poháru. Udělal s vámi tento skok do nejvyšších pater něco? Byla jste před závody nervózní?
Jo jo, nervozita tam určitě byla. Ze začátku jsem to možná ani tolik nevnímala, ale jak jsem pak přijela do Nového Města na Moravě a ti fanoušci tam pak křičeli jen na mě jen proto, že jsem z Česka, tak to bylo fakt něco neuvěřitelného. Na začátku se mi klepaly nohy. A pak už jsem si jen říkala, abych odjela závod, nemyslela na to a užila si to. Nějakým způsobem jsem to zvládla.

Pro řadu fanoušků bylo překvapením, že jste se v závěrečných závodech na jednotlivých zastávkách Světového poháru objevila. Jak to vlastně probíhalo? To jste se dozvěděla například den předem, že se musíte sbalit a jet?
Když jsem jela na mistrovství světa do Švýcarska, tak jsem se to dozvěděla hodinu před odjezdem. Byl to docela šok. Bylo šest hodin navečer a trenér řekl, že v sedm odjíždíme. Já si původně myslela, že to bude v sedm ráno a ono to bylo za hodinu (smích). Ale byla jsem nadšená a těšila jsem se.

Jaké to bylo postavit se do startovní branky vedle velkých jmen biatlonu jako je Franziska Preussová, Dorothea Wiererová, Julia Simonová, sestry Oebergovy a další?
Samozřejmě jsem se bála, abych nepředvedla nějakou špatnou stránku, kdy nezastřílím nebo dobře nezajedu. Bylo to tak nějak v míře, ale určitě jsem to mohla zajet lépe. Ale jsem spokojená, že jsem sezonu celkově zvládla.

Přišly se na vás závodnice z jiných zemí podívat a „mazácky“ vás přivítat mezi sebe?
Takhle konkrétně to asi nebylo. Ale když jsme jeli sprint v Oslu, tak jsem se šla potom další den vyfotit s Johannesem Tingnesem Boe a on se divil, proč ten den nezávodím. A já jsem mu řekla, že ne, že jsem se nedostala. Ale bylo to takový hezký, že o mě věděl, že tam jsem. I Tandrevoldová mi také říkala, že je hustý, že jsem se tam dostala takto mlaďoučká. Prostě věděli o mě. Bylo to tam hezké. Já jsem se setkala s mnoha lidma, na které jsem koukala ještě jako malinká a kteří byli mým vzorem. Bylo to pro mne něco velkýho.

Způsob, jakým jste to zvládla a že jste se z toho „nepodělala“, vzbudil velký ohlas. V řadě médií už se o vás píše jako o vycházející hvězdě českého biatlonu, jako o – stejně tvrdohlavé a svérázné - nástupkyni Gábině Soukalové..
Občas se nějakého takového článku zaleknu, jako že jsem nadcházející hvězda… Já nevím, co bude za pár let, jak to bude příští rok. Budu se ale snažit dál pracovat, protože mě tento sport fakt baví a dělám ho s radostí a od srdce. Jednou bych chtěla závodit na top světové úrovni. Myslím ale, že to bude ještě bolet, ale těším se na to. Chci, abych jednou něco dokázala.

V tuto chvíli je to asi ještě předčasné, ale v příštím roce jsou zimní olympijské hry…
Řekla bych, že v příštím roce to je takovou mojí metou, kam bych se chtěla podívat. Ale opravdu nevím, co bude příští rok. Mohu se trefit netrefit, běžet neběžet. Uvidíme (smích).

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Zdeněk Horák, Český biatlon