Cizáci v Krkonoších a místňáci z Krkonoš

Dvě výrazné osobnosti – Jindřich Ambrož a František Schustler – vtiskly tomuto kraji nesmazatelnou stopu. Každý z nich, svým specifickým způsobem, přispěl k tomu, jak dnes Krkonoše známe. Jejich příběhy člověka mohou inspirovat k tomu, aby se zastavil a zamyslel se: Co tu po mně zůstane? Nebo snad co tu každý z nás odkáže těm, kteří přijdou po nás? A to ať už jde o Krkonoše, nebo ne.

Jindřich Ambrož se narodil 1. července 1878 v Humpolci. V malém vysočinském městě, kde se nachází zřícenina středověkého hradu Orlík a které je srovnatelné s Vrchlabím, co se týče velikosti populace i nadmořské výšky. Ale to jen tak pro zajímavost. Na rozdíl od filmového Hliníka se odtamtud ale odstěhoval. Básník by řekl, že jeho srdce nalezlo domov v Jilemnici, materialista by mluvil spíš o tělesné schránce. Poetické průpovídky stranou – sbalil si saky paky a dal se na sever, kde následně strávil většinu svého života.

Tento neúnavný ochranář přírody, úředník, organizátor a hlavně velký propagátor Krkonoš se rychle zapojil do spolkového života. Byl členem mnoha organizací, včetně Klubu českých turistů a Sokola, a jeho práce často překračovala hranice běžné občanské angažovanosti. Jinak řečeno –na svém bezprostředním okolí mu prostě záleželo. Ambrož byl hnací silou za přejmenováním obce Vřetenský mlýn na Špindlerův Mlýn v roce 1923 a stal se hnacím motorem obnovy kulturní identity Krkonoš. Jeho aktivity zahrnovaly mimo jiné i organizaci místní horské služby a mapování regionu. Věřil, že ochrana přírody stojí za to, a tak v roce 1952 přispěl k vyhlášení přírodních rezervací v místech, kde jen před pár lety zachraňoval lesy zdecimované kůrovcovou kalamitou v roce 1945. Rezervace, které později daly základ národnímu parku.

I přes některé nezdary Ambrož nikdy neztratil odvahu ani náboj. Jak sám napsal v jednom z dopisů: „Jsem úplně vyčerpaný a unaven letošní houževnatou a velkou prací konzervátorskou i mnohými nezdary z nepochopení…“ Jeho odkaz dnes připomíná Ambrožova vyhlídka, pramen a smrk na Benecku, pamětní deska v Jilemnici a také jeho četné publikace. Hned se člověku lépe tvoří životní odkaz, když se v dálce, jako světlo na konci tunelu, vznáší představa vlastního smrku. Kam se hrabou všechny železné kříže, medaile za hrdinství nebo Řády Bílých lvů.

A potom je tu ještě jeden pán – František Schustler, narozený 22. července 1893, patnáct let po Ambrožovi, přes sto kilometrů na severozápad od Humpolce, na pražském Žižkově. Tenhle Pražák byl botanikem, který se nesmazatelně zapsal do historie československé geobotaniky. Do Krkonoš ale nejezdil jen na otočku lyžovat, dokonce ani lanovkou na Sněžku a pak zas zpátky do údolí. Jeho celoživotní snahou bylo zřízení Krkonošského národního parku, ačkoliv se jeho vyhlášení v roce 1963 již nedočkal. Již v roce 1923 navrhl vytvoření národního parku, zahrnujícího nejen Krkonoše, ale i Jizerské hory a Rýchory.

Schustlerovo nejznámější písemné dílo, „Krkonoše, rostlinozeměpisná studie“ z roku 1918, je dodnes oceňované jako základní pilíř místních botanických studií. Na jeho počest byla pojmenována „Schustlerova zahrádka“, botanická lokalita, která patří k nejbohatším světovým lokalitám na svazích Labských jam. Schustlerova zahrádka se stala symbolem jeho úsilí o propojení vědy a ochrany přírody, což byl v jeho době přístup zcela výjimečný.

Schustler zemřel předčasně. Smrtka si pro něj přišla, tak jako jednou pro každého z nás, ve věku pouhých třicet jedna let – 25. února 1925 vydechl naposled. To zkomplikovalo dokončení mnoha jeho vizí. Jeho odkaz v Krkonoších přetrvává i přesto, že se po něm nejmenuje žádný smrk.

Odkaz obou mužů si letos připomíná Správa KRNAP, tak jako loni rok Jana Nepomuka Harracha a sto dvacet let první krkonošské rezervace. My, normální smrtelníci, se můžeme zamyslet nad tím, jestli nás tito dva nebožtíci mohou v něčem inspirovat nebo nám snad z onoho světa i něco předat.

Antonín Kašpar