Agility můžete začít dělat s jakýmkoliv psem

Jak můžeme nazvat tento přírodní prostor v Lánově, na kterém se právě nacházíme?
Barbora: Nazýváme to výcvikovým placem pro pejsky. Nedělá se tady jen agility, ale probíhají tady tréninky poslušnosti či dog fitness. Zkrátka je to tu pro každého, co kdo potřebuje se svým pejskem cvičit.

Jak se jmenuje zdejší instituce či klub, který tyto činnosti zastřešuje?
Barbora: Jmenujeme se Agility Vrchlabí…

… ale sídlíte v Lánově…
Barbora: … a působíme v Lánově. (smích) Nicméně úplné kořeny máme ve Vrchlabí a od té doby nám to zůstalo.

Kam až kořeny klubu Agility Vrchlabí sahají a kdo stál u jejich počátků?
Barbora: Kořeny sahají do roku 2014, kdy jsme ještě s jednou kamarádkou začaly spolu trénovat ve Vrchlabí na takových ještě ne úplně oficiálních překážkách. Lidi chodili kolem a chtěli se k nám přidat. A tak vlastně vznikla první tréninková skupina, což byla parta asi deseti přátel. Z toho pak ještě tentýž rok vznikly první tréninky a tábor pro děti s pejsky.

Vy jste tedy stála u zrodu. Co vás vedlo k tomu, že si budete takto hrát s pejsky nebo je i cvičit?
Barbora: Pejsky jako srdcovou záležitost jsem měla odmalička. Měli jsme doma bišonky, tudíž jsem cvičila bišonky. A pak nějak ta láska ke psům přerostla ke sportu a já se jednou dostala na agility trénink. Od bišonků jsem se naučila základy a po pár letech přemlouvání rodičů jsem si tenkrát, v roce 2013, pořídila svoji první border kolii Stacey. Od té doby jsem se agility věnovala intenzivněji. S bišonky jsem sice závodila od svých devíti let, ale bylo to takové spíš pro legraci. Se Stacey jsem pak začala běhat a závodit víc.

Když jste začínala, odkud jste čerpala inspiraci?
Barbora: Už od dětství jsem byla taková malá pejskařka. Když jsem se pak dostala na trénink k Ireně Kochové, která byla taková moje první trenérka a vzor, tak tam jsme si sedly i lidsky. Ona pro mne byla inspirací a tam to vlastně začalo. Pak už jsem začala jezdit na další soustředění k různým trenérům, byla jsem v juniorské reprezentaci a inspirace tak přicházela z různých směrů. Ale ten prvopočátek byl u Ireny Kochové a Pavla Koška.

Teď necháme hovořit i vaše kolegyně. Prozraďte nám, kdy jste s agility začaly vy?
Tereza: Tomuto sportu jsem se začala věnovat na jaře roku 2022. S rodinou jsme si v době covidu pořídili psa z útulku, a tak bylo vůbec nejdůležitější se s ním nejprve nějak sžít a naučit ho základní poslušnosti. Chodila jsem s ním hodně na procházky a učila ho i různé psí triky. Začala jsem si více zjišťovat informace o výchově a zajímavosti ze světa psů a dozvěděla se, že něco jako agility vůbec existuje. Zaujalo mě to, vyhledala jsem si, kde je nejbližší cvičiště, a dorazila jsem na první trénink k Barče.
Lucie: Začala jsem se tomu věnovat v září 2019. Našla jsem si nejbližší cvičiště, přihlásila jsem se do něj a už sem chodím šest let.

Kolik vás v klubu Agility Vrchlabí celkem je?
Barbora: My nemáme něco na způsob oficiálního členství. Ale tréninky tady probíhají a střídá se tu na nich plus minus třicet lidí.

Jsou to všechno lidé odsud, nebo mezi vámi jsou i lidé z větší vzdálenosti?
Barbora: Někteří lidé dojíždějí i z docela větší vzdálenosti. Máme tu skupinu, která dojíždí až ze Semil či z Trutnova. Mám dojem, že sem jezdí i někdo od Dvora Králové nad Labem. Takže všichni Vrchlabáci nejsou.

A to všichni členové klubu mají klíče od tohoto výcvikového placu?
Barbora: Funguje to tak, že na každý týden jsou zde vypsány oficiální tréninky. Jedna skupina je pro tři až čtyři lidi a během dne jsou tady třeba tři až čtyři skupiny. Já do našeho systému vypíšu termíny a zájemci se do nich přihlásí. Sejdeme se tady, postaví se parkur a já se jako trenér individuálně každému věnuji. Anebo si mohou zájemci plac pronajmout, protože jsou tady standardní překážky a udržovaný plac, který mohou využívat ke svému tréninku.

Jak dlouho trvá tréninková jednotka?
Barbora: Jeden trénink trvá hodinu a půl až dvě hodiny. Ale jak říkám, je to pro tři až čtyři lidi, takže to není tak, že by pes trénoval celé dvě hodiny. U každého týmu je to velmi individuální.

Vzpomenete si na váš první trénink? Jak to vypadalo?
Barbora: Vypadalo to dost komicky. Pejsek neposlouchal, bylo to dost srandovní. Měla jsem takového sebevědomého bišonka jménem Hugo. Byla jsem právě u Ireny Kochové a já obdivuji její trpělivost, že to s námi zvládla. (smích) Pak jsme s Hugem jezdili i na závody, takže nějaký progres tam byl, ale začátky byly dost krušné. Zase to pro mě byla ale dobrá škola, jak pracovat i s ne úplně „jednoduchými“ psy.

A co u vás?
Tereza: První trénink? Tak to byla jedna velká katastrofa. (smích) To jsem měla sto chutí to se Xavym vzdát a už s ním nic nedělat, protože vůbec neposlouchal. Na základní poslušnost odbíhal či doslova zdrhal z parkuru, vůbec tam nechtěl být a všechny překážky očůral. Potom jsme to tam musely s Barčou kropit vodou. (smích)

A po jak dlouhé době se to začalo takzvaně lámat, tedy měnit k lepšímu?
Tereza: Zhruba po půlroce nám začaly ty základní překážky jít a mnohem víc jsme se spolu sehráli, i v tom smyslu, že už jsme mohli začít běhat více překážek dohromady a postupně jsme zkoušeli i jednodušší sekvence a parkury. Ale na úroveň, abychom se mohli účastnit závodů, jsme se dostali až po roce a půl až dvou letech.

Lucko, co u vás?
Lucie: Můj první pes se do aktivit taky moc nehnal. Sice běžel, ale bylo to hodně o přemlouvání, aby se namotivoval. S mým současným psem Skyeem už to pak bylo jednodušší.

Nakousli jsme závody. Jak vypadají? Jsou na čas?
Barbora: Agility je specifická disciplína, protože tam jde jak o čas, tak i o přesnost a je docela snadné udělat nějakou chybu. To pro vás pak znamená trestné body a posouvá vás to v žebříku dolů. Cílem agility je tedy doběhnout parkur, který má plus minus dvacet překážek, v co nejrychlejším čase, ale také s co nejmenším počtem chyb. Parkur je pokaždé jiný. Překážky rozhodčí očísluje a účastníci závodu mají pět až deset minut na tzv. prohlídku trati, kdy si musí zapamatovat pořadí překážek. Všude můžete nasbírat spoustu trestných bodů. Když pes nedodrží překážku v předepsaném pořadí, je to diskvalifikace. Pravidla jsou tedy poměrně přísná.

Jak se pes seznamuje se soutěžní tratí?
Barbora: Seznámení s tratí probíhá již na trénincích. Na nich pracujeme na tom, aby psi znali jednotlivé překážky a uměli je na příslušné povely překonat či zvládnout. Kombinují se při tom dva typy komunikace. Jsou to jednak slovní povely a pak je hodně kladen důraz na takzvaný handling neboli vedení psa. Při něm správnou technikou, pohyby těla a kombinací s povely psovi ukazujete správnou překážku.

Než se to pes všechno správně naučí, vyžaduje to notnou dávku trpělivosti, že? Jak jste to měly či máte každá z vás?
Tereza: Ze začátku, ale i celkově, podle mě hodně záleží na podpoře od trenéra. Kdybych neměla podporu a víru, kterou v nás se Xavym vkládala a neustále vkládá Barča, a začínala s tím jen doma na vlastní pěst, tak bych to asi opravdu vzdala a určitě bych neměla takovou trpělivost, klid a motivaci vytrvat a nadále po malých krůčcích pokračovat. Ale nejvíc mě asi povzbudily momenty, kdy jsem viděla, jakou má pes pravou a nefalšovanou radost, jen z toho, že může být se mnou a něco nového se učit.
Lucie: I já jsem musela mít velkou trpělivost, protože mi můj první pes hodně odbíhal z parkuru. Upřímně řečeno, té trpělivosti jsem na začátku moc neměla, ale motivovaly mě první úspěchy a já viděla, že to s ním jde a zvládne to.

Všechny jste mladé. Co vám na to doma řekli rodiče?
Tereza: Rodiče byli opravdu rádi, že jsem se začala psovi nějak více věnovat a našla jsem i aktivitu, co mě baví a naplňuje. V agility mě podporují, vozí mě po všech akcích, i když i je to stojí čas navíc jak strávený na cestách, tak pak i se mnou na závodě.
Lucie: Naši také měli radost, že mám i nějakou aktivitu, která mě donutí jít na trénink a věnovat se psovi i doma. Rodiče mě podporují, všude mě vozí, i když vícedenní závody zabírají čas i jim.

Pro jaké pejsky je určeno agility? Mají k tomu blíž jen některá vybraná plemena?
Barbora: V agility není žádné plemeno či pes, který by z toho byl vyloučen nebo mu to nebylo umožněno. Ale samozřejmě pro tento druh sportu jsou žádoucí určité predispozice. Za mě je důležité, aby to toho psa bavilo a měl o trénink zájem. Na tom lze pracovat. Určitě to neprobíhá tak, že bychom někoho do něčeho nutili. Vždy se pracuje s pamlsky či oblíbenou hračkou a snažíme se pejska namotivovat na to, aby ho to bavilo. Když už to psa baví, je důležité, aby byl fyzicky zdravý a aby tam byla zvládnuta nějaká základní poslušnost, kdy je pes člověkem alespoň trochu ovladatelný.

V jakém věku psa je nejlepší s agility začít?
Barbora: S agility můžete začít vlastně už od úplného štěňátka. To se ale nebavíme o tom, že byste tří- nebo čtyřměsíční štěňátko vzali na parkur a cvičili s ním překážky. Štěňátko učíme ze začátku pracovat se svým tělem, motivujeme ho, hlavně si s ním hrajeme. Tyhle vlastnosti nám potom ušetří hodně práce a už je na čem stavět. Takže se tří- nebo čtyřměsíčním štěnětem už lze pracovat a adekvátně k tomu věku je fajn, když si najdete někoho, kdo tomu rozumí a řekne vám co a jak. Na první agility tréninky, na takové seznamování, chodí štěňátka kolem sedmého měsíce, kdy se učí úplné základy, jako je točení kolem bočnic, tunely a tak dále. Všechno je formou hry. V roce a půl můžete jet na oficiální závody, tudíž do tohoto věku my máme nějaký čas toho pejska připravit. Ale samozřejmě to není tak, že když máte psa starého čtyři nebo pět let, už agility dělat nesmíte. Můžete je začít dělat v jakémkoliv věku, pokud je pes zdravý.

Co mají udělat ti, kteří mají doma pejska a chtějí s agility začít?
Barbora: Kdyby chtěli přijít sem, asi nejjednodušší je jít na náš web agility-vrchlabi.weebly.com. Tam se nachází přihlašovací formulář, ten se vyplní a na jeho základě se zájemcům ozvu a individuálně se domluvíme na prvních a nezávazných trénincích. Pokud to půjde dobře a bude to zájemce bavit, tak se potom mohou zařadit do klasických tréninků. Teď od září je možné se přihlásit do skupiny pro úplné začátečníky, všechno zájemci najdou na stránkách.

Za tréninky se platí, nebo členové klubu platí nějaký roční členský příspěvek?
Barbora: Platí se jen konkrétní objednané tréninky.

Otočme list. Letos v červenci jste dosáhly významných úspěchů na mezinárodní akci. Můžete uvést, o co šlo?
Tereza: V Portugalsku se konalo mistrovství světa juniorů v agility (JOAWC). Do české reprezentace se mohou v jednotlivých velikostních (XS, S, M, I, L) a věkových (do 12, 15 a 19 let) kategorií dostat nejlepší týmy z kvalifikačních závodů konajících se v České republice.

Na šampionátu jste soutěžila v kategorii do 19 let?
Tereza: Ano a bylo to ve velikostní kategorii psa Intermedium.
Barbora: Jak jsme se bavili o těch velikostních kategoriích, tak toto je ML kategorie. Pejsky do kategorií řadíme podle velikosti v kohoutku.

A jakého jste dosáhla výsledku?
Tereza: Druhé místo v týmech.

Ve které kategorii jste soutěžila vy?
Lucie: Já byla v úplně stejné kategorii. My jsme s Terezou soutěžily proti sobě.

Jaktože jste nebyly spolu v jednom týmu?
Lucie: Klub Agility České republiky nás rozdělil do různých družstev. Stalo se tak na základě umístění v kvalifikačních závodech. Zkrátka každá z nás skončila v jiném družstvu.

A výsledek?
Lucie: Náš tým to vyhrál.

Jaké máte plány do budoucna?
Tereza: Přála bych si, aby nás to do budoucna stále bavilo a Xavy neměl žádné zdravotní problémy. A neustále na sobě pracovat, zlepšovat se a podívat se znovu na nějaké závody podobné úrovně.
Lucie: U mě je to podobné. Chtěla bych se kvalifikovat i příští rok a třeba se nějak umístit i v jednotlivcích. Chtěla bych se dostat i na vyšší závody v dospělé kategorii.

A jaké plány má trenérka a šéfka?
Barbora: Dostat holky na závody a být jejich psychickou podporou. (smích) Jinak tady na výcvikovém placu bych si přála, aby to tu pokračovalo ve stejném duchu a lidi se sem pořád rádi vraceli. Chodí sem všechny věkové kategorie a baví mě rozmanitost lidí a psů, kteří tréninky navštěvují. Tréninky jsou moje srdcová záležitost a na každý trénink se sem pokaždé těším. V červenci u nás probíhaly tábory pro děti a soustředění agility a dog fitness, to je taky moje oblíbená činnost.

Funguje to tady v zimě?
Barbora: Funguje to tady do doby, než začne chumelit. Máme tady i osvětlení, takže nejsme omezeni světlem, ale sněhem potom ano. V zimě jezdíme trénovat do koňské haly do Mladých Buků.

V září se ve Vejsplachách konají závody v canicrossu. Mohou se jich účastnit i psi z agility?
Barbora: Obecně stejně jako u agility platí, že to je pro každého zdravého psa. U canicrossu je důležité mít speciální postroj určený k tahu, který psovi dobře sedí. Vy jako běžec máte tzv. sedák a vodítko s amortizérem. Ve Vrchlabí máme i tréninky canicrossu a myslím, že většina lidí kombinuje jak agility, tak třeba rekreačně i canicross. Tyto sporty se myslím mohou hezky doplňovat.

Závody v canicrossu proběhnou v neděli 14. září. Vy se jich budete účastnit?
Barbora: My závody pořádáme, takže ano. Když to vyjde, ráda si zaběhnu trasu i jako účastník, jsou tam krásné výhledy na Krkonoše. Mimo canicrossu budou k vidění i závodníci na koloběžkách a kolech se psy. Akce začíná v neděli ráno v areálu Vejsplachy, je tam hezké zázemí a závody tam pořádáme rádi. Můžete si dát třeba kávu z Hálka cafe, na to se k nám vždycky těším. (smích)

Jiří Štefek
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Ema T. Volkmerová