Nejezdi tam, rozbijou ti držku!

Skoro bych se vsadil, že mnozí z vás po poslední větě v perexu lehce ohrnuli nos. MMA a krásný sport, jo? To určitě. Já bych rád řekl, že takový postoj je poměrně pochopitelný – smíšená bojová umění jsou především velmi tvrdý sport a na diváka, který není zrovna fanouškem, mohou působit brutálně, chuligánsky, bez pravidel. V následujícím odstavci se pokusím vysvětlit, proč si myslím, že je to předsudek. Protože dle mého názoru je MMA umění a nejlepší zápasník není ten největší, nejzlejší a nejsurovější, ale ten, který má umění našeho sportu, jak se říká, nejvíce v malíku. Ten, který zvládne nejlépe harmonii pohybu, umí přemýšlet pod tlakem, ale hlavně nasbíral zkušenosti a samozřejmě mnoho dalších faktorů.

Každopádně doba konce devadesátých let, kdy někdo přišel s nápadem, že bojovníky různých bojových umění porovná, vzniklo MMA a kluci se mlátili bez chráničů a pravidel někde za kulturákem, je dávno pryč. Podobně jako v boxu, s tím, jak do sportu přišly velké peníze s investory, sport začal být více světově populární, a hlavně s přibývajícím časem na rozvoj všelijakých technik se z MMA začíná stávat plnohodnotný sport. Na začátku tohoto století se začínají tvořit profesionální organizace, jako je UFC, ujasňují se celosvětově uznávaná pravidla, která se tedy v drobnostech mezi organizacemi a různými částmi světa v detailech občas stále liší. Co se týče sportovní náročnosti – od boxu se MMA liší třeba v tom, jak je komplexní. Když dáte dohromady všechny možné aspekty boje, už mimo to, že sledujete soupeřovy údery a kopy, musíte hlídat taky přechod na zem a celou problematiku zápasu na zemi.

Každopádně je studií ověřené, že co se týče nebezpečí pro mozek, které samozřejmě existuje a každý zápasník si to pravděpodobně uvědomuje, je o dost nižší než například u zmíněného „tradičního“ boxu. Každopádně o MMA by se dalo mluvit celé hodiny. Pojďte se se mnou podívat do toho západočeského města – Plzně. Abych se tam vůbec dostal, musel jsem přespat v Hradci Králové, ráno o půl čtvrté vstát a sednout na vlak do Plzně. V devět ráno jsem už měl být na srazu v hotelu Lions, který byl co by kamenem dohodil od Max Fitness Doudlevce, což je pravděpodobně největší tělocvična pro bojová umění, kterou jsem kdy na vlastní oči viděl. Každopádně jsem si blbě rozvrhl čas a v devět ráno jsem tam rozhodně nebyl. Naštěstí jsme měli rezervu, takže jsem v klidu sedl na první snídani, najedl se a následně jsme vyrazili na první trénink.

Přivítání to bylo vřelé a vášnivé. Naprosto upřímně – šlo o jeden z nejnáročnějších tréninků, který jsem kdy absolvoval. Když se k tomu přidá ještě porovnání s českými reprezentanty, kteří nás dlouhodobě jezdí zastupovat po celém světě, bylo to kruté vrácení zpět do reality. Najednou jsem se cítil zas jako začátečník, že neumím nic a začínám od znovu. Kromě fyzické náročnosti samotného tréninku byl rozdíl mezi mnou a technickou zdatností nejlepších přítomných borců poněkud zdrcující. Přidejte k tomu, že hlavním trenérem celého soustředění byla česká legenda Petr „Monster“ Kníže – už starší zápasník a trenér, který je ale notoricky známý svou tvrdostí a stylem zápasení. Říká se o něm mnoho věcí, ale jisté je, že ze svých svěřenců vždy vycepuje absolutní špičku s nehynoucí kondičkou. Těžko se vymlouvá i na zranění, protože tenhle člověk se s nimi potýká prakticky celý život. Takže vám asi nemusím říkat, že následující tři tréninky stály za to.

Každopádně si nestěžuji, jen konstatuji fakta. Ostatně, jak se říká, diamanty vznikají pod tlakem – a tak by to mělo být. Mimo Petra Knížete se nám na trénincích střídali profesionální zápasníci, kteří dále předávali své zkušenosti. Kdo se na domácí scéně alespoň trochu vyzná, už asi někdy slyšel jména jako Michal Martínek, Jakub Tichota nebo třeba Dominik Humburger. Najíst jsme dostávali v hospodě U Jirků. Doteď vlastně nevím, jestli byl majitel Jirka, nebo ne. Na naši vtipnou otázku jen s úsměvem odpověděl: „Jojo, klucí, to jsem já,“ takže kdo má cestu do Plzně, může moji nerozlousknutou záhadu objasnit. Každopádně můžu doporučit – kuchyně byla opravdu vymazlená, i když tedy musím připustit fakt, že po náročném tréninku chutná prostě všechno. Asi musím dát za pravdu dalšímu českému přísloví, a to tomu, že hlad je nejlepší kuchař.

Jak to celé uzavřít? Snad už jen říct, že můj reprezentační „zájezd“ z části sponzorovala TN Média – firma, pod kterou patří Vrchlabinky, Trutnovinky a Salonky. Z druhé části potom Střechy Klingr. Oběma sponzorům moc děkuji – bez vás by to nebylo vůbec možné.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz