ZUŠka slaví 80 let: Chceme držet kulturní život ve Vrchlabí na vysoké úrovni

Základní umělecká škola ve Vrchlabí si v letošním roce připomíná 80 let od svého založení. Kdy se tak stalo, kdo byl u toho a co všechno o tom víme?
Hanuš: Jirko (Hruško), ty si možná ještě pamatuješ tady tu náladu poválečnou a jak to tady vypadalo, ale já bych jen krátce shrnul, jak to tady bylo s městskou hudební školou. Do konce 2. světové války mělo Vrchlabí většinově německé obyvatelstvo a to bylo po válce odsunuto. V poválečném období proto nastaly velké změny, vlastně taková rekonstrukce města. Bylo potřeba do něj dostat lidi, kteří zde budou držet nejen průmysl, školství a tak dále, ale i kulturní život. Proto záhy po konci války přišla myšlenka, že se ve Vrchlabí založí česká městská hudební škola…

… pardon, že do toho skáču. Ale jak tomu bylo před válkou?
Hanuš: To je velmi zajímavá otázka. Máme tu inzerát z roku 1912, v němž stojí, že Musikschule Hohenelbe přijme žáky do všech nástrojových skupin. Podepsán pod tím je Emil Feist, Städtischer – tedy městský – Kapellmeister. Zjišťoval jsem, jestli zde již za německého obyvatelstva neexistovala nějaká instituce, která by byla hudební nebo městskou hudební školou. Přišlo se však na to, že žádná taková instituce s největší pravděpodobností nikdy neexistovala. Feistův inzerát byl proto jakýsi náborový leták pro školu, kterou zde chtěl založit. Ale nepodařilo se mu to. My tedy víme, že výuka hudby, umění a tak dále probíhala na soukromé bázi a dělo se tak i v klášterním kostele. Víme, že převor Cyril Látal byl posledním, kdo učil v klášteře žáky na klavír, než došlo k Akci K (označení pro násilnou likvidaci klášterů a mužských katolických řeholních řádů, která proběhla v komunistickém Československu v dubnu 1950, pozn. autora). Pak tu je samozřejmě bohatá tradice, která sahá hluboko do 18. století, ale to už je jiné téma.

Ale zpět k té novodobé historii.
Hanuš: Městská hudební škola byla založena 1. září 1945 z iniciativy pana Jaroslava Kašlíka, který byl městským tajemníkem na Městském úřadě ve Vrchlabí a který se znal s Josefem Václavem Kratochvílem z Opočna, který zde působil jako ředitel hudební školy. Kratochvíl byl v podstatě přemluven Kašlíkem, aby odešel založit městskou hudební školu do Vrchlabí. Kratochvíl z počátku zajížděl z Opočna do Vrchlabí na dva dny týdně. Ve vile, která je dnes mateřskou školkou ve Dvořákově ulici, byly několik měsíců k dispozici učebny a třídy, kde pak prováděl nábory žáků, kde založil i malý orchestřík a vlastně tam začala i samotná výuka. Nicméně hlavním hybatelem založení školy podle Kratochvíla byli městský důchodní Bohuslav Josífek a již zmíněný Jaroslav Kašlík. Vrchlabí mělo velké štěstí, že se podařilo Josefa Václava Kratochvíla pro náš region „ulovit“. Byl to velice aktivní člověk a kultuře velmi dobře rozuměl. Důležité též bylo, že byl velmi dobře znám v kruzích pražských umělců a neměl problém s nimi vytvářet kontakty, čehož pak i využíval při organizaci kulturního života tady ve Vrchlabí. Určitě by bylo dobré dodat, že vrchlabská hudební škola měla svoje pobočky v Hostinném a ve Špindlerově Mlýně.

Vy jste chodil do zdejší hudební školy, že?
Hruška: Ano. Do hudební školy jsem začal chodit v roce 1952 a učila mě paní Inge Procházková. Ta pocházela ze smíšeného manželství a její rodina měla hodně pohnutou historii. Přestože jí hrozil odsun, tak se tu tak různě „potulovala“ a nakonec tu zůstala. Pracovala například v Jilemnici na zubárně, pak si ale udělala hudební školu a začala vyučovat. Byla nesmírně laskavá, nerozčilovala se a velmi pozitivně působila na své žáky, čímž se nenápadně zvyšovala moje klavírní úroveň. S Dášou Richterovou, nyní Svěcenou, jsme vytvořili takové čtyřruční těleso a stali jsme se pomyslnou vlajkovou lodí této paní učitelky. A když jsem byl v páté třídě, tak nám ji odsunuli do Hostinného, protože bolševici rozhodli, že je tady učitelů s německými kořeny příliš moc. A když to vezmeme letem světem, tak jsem pak končil u ředitele Kábrta a z klavírního díla České tance Bedřicha Smetany jsem nastudoval Cibuličku, kterou jsem použil, když jsem se hlásil na konzervatoř.

Zavzpomínejte prosím na Josefa Václava Kratochvíla. Už zde asi není moc lidí, kteří si ho pamatují…
Hruška: Ke Kratochvílovi jsme od samého začátku chodili na teorii. Tehdy na to nebyly žádné knížky a je pravdou, že z hlediska školského asi nedovedl tu teorii tak správně podávat. Musím přiznat, že já jsem se ho bál, protože on měl takový ohnivý výraz a vlasy načesané dozadu. (smích) Když jsem to pak srovnával s konzervatoří, musím říct, že z teorie jsme se tady toho do hloubky moc nedozvěděli. Pamatuji si ale úsměvnou historku, když mě zkoušel z Mozartových oper. Jmenoval jsem opery Don Giovanni, Kouzelná flétna či Figarova svatba. A on byl takový nervózní, protože chtěl slyšet další, a tak mi napovídal a stále opakoval „no tak, no…. Takové jsou všechny“ a já na něj nechápavě koukal… Přitom on chtěl slyšet Cosi fan tutte. (smích) Když jsem se pak po letech potkal s jeho synem a říkal jsem mu, že jsme se ho báli, jen mávl rukou s tím, že jsme nebyli jediní. Ale jinak Kratochvíl tady založil soubor Krakonoš a pak také zajišťoval ve Vrchlabí koncerty, mimochodem i vystoupení České filharmonie! Ale na nich jsem nebyl, protože jsem byl ještě malej. Nebo tady díky jeho přičinění zpíval Ivo Žídek (český operní pěvec, dlouholetý člen a sólista operního souboru Národního divadla v Praze, pozn. autora). A aby si mohl i chvíli odpočinout, řekli, že o pauzách bude hrát Jiří Hruška a Dáša Richterová. To mi tehdy bylo tak deset let.

Jak velká byla zdejší konkurence mezi klavíristy?
Hruška: Dobrých klavíristů tady bylo hodně. Patřil mezi ně například doktor Pilař, jazz hrál dobře Láďa Růžička. Tomu jsem záviděl, že hrál jazz lépe než já. Měli jsme štěstí, že právě byla éra Suchého a Šlitra a ty písničky jsem se naučil. V aule na gymnáziu bylo křídlo, já jsem to tam hrál, kolem byly holky z naší třídy a zpívalo se to tam. Měli jsme i malou kapelu. Tehdy tady byla řada špičkových kapel a hodně to tu žilo. Řada lidí se angažovala v souboru Krakonoš. Opravdu velká sláva byla, když sem přijel se svým orchestrem Gustav Brom.

Když jste začal chodit na svoje první hodiny hudební teorie, do které budovy jste docházel?
Hruška: To bylo v budově vedle knihovny, kde je nyní městská policie. A tam byla taková aulička, kde jsme se scházeli. Docházka se tehdy snad ani nekontrolovala, ale já jsem z těchto hodin příliš nadšen nebyl.

Už tu párkrát zaznělo jméno souboru Krakonoš. Co to bylo zač?
Hanuš: Národopisný soubor Krakonoš – jak znělo jeho přesné jméno – byl soubor, který vznikl v roce 1955. Založil ho pan Kratochvíl a v něm se zpívalo a tancovalo. Nechci říkat, že to byla nadstavba hudební školy, ale spíš jakási její výkladní skříň. Josef Václav Kratochvíl a jeho tým, do kterého například patřila Amálie Kutinová a její dcera Marie Kubátová nebo Karel Tuláček, chodil po Krkonoších a zde sbírali krkonošské písničky. Kratochvíl s Tuláčkem byli jediní, kteří uměli noty a uměli to zapisovat. Nejdřív jim to babičky a dědečkové zazpívali a oni si to zapsali. Pak dostali magnetofon a mohli si to i nahrát. Kratochvíl to pak po večerech přepisoval do notace. Mezi těmito skladbami byla i píseň Tam na horách, kterou vnímáme jako jakýsi krkonošský hymnus. Kratochvílovým přítelem byl mistr na lyžích Josef Kraus (který se mimochodem znal i s Bohumilem Hančem) a právě od něj měl tuto píseň. Z tohoto sběru připravil Kratochvíl zhruba 120 písniček, které připravil i k vydání, ale nepodařilo se mu to. Knihu Krkonošské písničky jsme připravili v naší škole a byla vydána až po několika desetiletích v roce 2020 nakladatelstvím Gentiana. Nicméně z toho nadšení pro folklor a sběru písniček pak právě vznikl soubor Krakonoš. Měl několik oddělení, složku recitátorskou, složku taneční, složku hudební a tak dále. Zkrátka byl tam velký tým lidí, kteří se velmi vypracovali a objížděli celou republiku. K tomu je ale také potřeba dodat, že se postupem času vztahy mezi sběrači krkonošské písně začaly zhoršovat a 15. října 1958 byl Kratochvíl donucen odejít z Vrchlabí.

Kam odsud šel?
Hanuš: Do Českých Budějovic. A tam opět začal dělat ředitele hudební školy.
Hruška: A jeho rodina tam žije dodnes.
Hanuš: Celá situace ohledně Kratochvílova odchodu z Vrchlabí souvisí s patosem tehdejší doby, politickou angažovaností a nerad bych se pouštěl do nějakých soudů či hodnocení. Nicméně bylo to tak, že se vztahy mezi nositeli lidových tradic ve městě natolik zhoršily (což dokládá i kniha Marie Kubátové Novinářská patálie), že musel v roce 1958 odejít pryč. Ale na Vrchlabí nikdy nedal dopustil a celý zbytek života na něj vzpomínal. Miloval Krkonoše, narodily se mu tady děti. On byl hluboce věřící člověk a ve své kronice tady za každou větou píše „Deo gracias“ (díky Bohu). Ve člověku se to pak trochu mele, když si to všechno dá vedle sebe. Na jeho osobě leží stín tehdejší doby, což pravda je. Ale jeho zásluhy na založení hudební školy, vytvoření kulturního podhoubí, výchova dětí a organizační schopnosti – to vše dalo zdejšímu regionu energii, ze které dodnes žije. Na těchto základech pak vyrostlo mnoho lidí, kteří dodnes tvoří kulturní veřejnost tohoto města.

Když Kratochvíl skončil, kdo nastoupil po něm?
Hanuš: Lumír Kábrt. Po něm v čele školy stála Marie Matoušová, dále pak paní Hana Kábrtová. Za doby působení paní Kábrtové se škola přestěhovala z náměstí do vily po Josefu Peterovi a my jsme tady do dnešní doby. Po paní Kábrtové školu vedl houslista a pedagog Daniel Mejsnar, který už do školy přinesl takovou moderní energii. V roce 2001 například vznikl Big band, začaly se tu dělat různé projekty, vznikl literárně-dramatický obor a tak dále. Začalo se jezdit do zahraničí, navázala se například spolupráce s partnerským městem Baunatal, která trvá dodnes, a zorganizoval také zájezd učitelů a žáků školy do Trouville-sur-Mer ve Francii.

Od kterého roku nese škola ve svém názvu jméno Karla Halíře?
Hanuš: Čestný název naší školy, která se hlásí k odkazu vrchlabského rodáka, houslisty Karla Halíře, byl Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR udělen na naši žádost v roce 2013.

Kolik žáků v současné době Základní umělecká škola Karla Halíře má?
Hanuš: My jsme normativní škola, a tudíž máme zafixovaný počet žáků a těch je 380. Ale máme i doplňkovou činnost, v rámci které učíme malé děti, to je hudební školička Notička, a pak máme výuku dospělých. Dohromady je to 425 žáků, což je v dnešní době už poměrně zajímavé číslo.

Zájem určitě převyšuje kapacitu i normativy, že?
Hanuš: O školu je stále větší a větší zájem, což vidíme z počtu uchazečů, kteří se u nás registrují a chodí k talentovým zkouškám. Z nich pak můžeme přijmout zhruba jednu třetinu. V porovnání s jinými městy je přitom normativní počet žáků, které můžeme přijmout, velmi nízký. Vzhledem k tomu, že naše škola má spádovou oblast středních Krkonoš, by bylo třeba kapacitu navýšit. To ale souvisí i s prostorovými možnostmi – v současné době se už v naší vile i v druhé budově naproti nemůžeme dál rozvíjet. Tato budova je sice krásná, ale neodpovídá současným moderním trendům pro výuku uměleckých oborů. Proto využíváme potenciálu, který naše město nabízí, a v lokalitě, kde nyní stojí kino, vznikne nová škola, která bude moderní institucí. Důležité je, že budeme v místě, kde naše škola společně s novým divadlem utvoří logický celek, určený pro vzdělávání a prezentaci umění. Myslím si, že teprve až bude nová škola postavena, se teprve naplno projeví její potenciál. Jsem hrdý na své kolegy učitele, co všechno nyní dokáží udělat ve stávajících prostorách, ale pro udržení současné kvality vzdělávání a zejména pro další rozvoj by to v současných podmínkách nebylo dlouhodobě možné. Já v této škole učím od roku 2000, tedy 25 let, a dokáži za tu dobu potvrdit zvyšující se úroveň žáků a zejména oblíbenost školy. Myslím si, že na ten počet dětí, co tady máme, jsme pomyslně na hranici zázraku, a to zejména v souborové a skupinové hře. A proto, jak píšu v našem letáku, z úcty k tradici, ke všemu, co tady bylo vytvořeno našimi předky a předchůdci, hledíme do budoucna a chceme postavit školu, která bude kulturní život ve Vrchlabí držet na vysoké úrovni.

U příležitosti kulatého výročí od vzniku školy se již konalo několik akcí a během léta a podzimu ještě další budou. Které bys vypíchl?
Hanuš: Já bych chtěl čtenáře pozvat úplně na všechny akce, protože všechny jsou zajímavé. Mám velkou radost, že spolupracujeme s pardubickou konzervatoří, a tedy nejsme izolovanou školou. Nicméně z chystaných akcí bych rád zmínil akci k výročí 300 let od zkomponování Čtvera ročních období od Antonia Vivaldiho, který toto dílo napsal pro našeho hraběte Václava Morzina. Poslední neděli v srpnu tedy proběhne celodenní kulturní program a velký koncert. Začne to ráno bohoslužbou, bude tu výstava velkoformátových fotografií Kamily Antošové ze Správy KRNAP. Dále proběhne přednáška doktora Václava Kapsy, který je naším největším odborníkem na problematiku Vivaldiho a Morzina. Bude povídat o jejich vztahu a vzniku Čtvera ročních období. Přesně v 17 hodin a 25 minut se rozezní klášterní zvony a bude slavnostně odhalena pamětní deska v chodníku před klášterem, kde bude zmínka o tom, že ve zdejším kostele je pochován Václav Morzin, pro kterého Vivaldi napsal Čtvero ročních období. Bude to v češtině a italštině. V 19 hodin proběhne koncert, na kterém vystoupí vynikající italský barokní houslista Alessandro Tampieri, který společně s českým barokním souborem Barocco sempre giovane provede Čtvero ročních období, a to v autentickém ladění. V pátek 19. září pak proběhne v klášteře koncert k výročí školy, kde budou hrát žáci, učitelé a naši hosté. Všem bych doporučil sledovat stránky naší školy a vybrat si z pestrého programu. Velmi se těším na setkání se všemi přáteli naší školy!

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří Štefek, Petr Ticháček, archiv ZUŠ Karla Halíře