Zdeněk Vraštil: Zdolat za rok Žalý 275krát? To neomrzí!

V loňském roce 2021 jste 275krát zdolal Žalý. Jaká byla vaše motivace?
Z Valteřic, kde bydlím, je vrchol Žalého dobře dostupný. A moje motivace byla, že jsem potkal pana Jírů z Vrchlabí, který tam byl v roce 2020 stošedesátdvakrát. Ze začátku jsem ho chtěl překonat a pak už jsem se snažil nastavit laťku co nejvýš. Rád taky jezdím na kole, to se ale v únoru, kdy jsem začal, nedá, takže jsem chodil.

Tohle tedy byla vaše první akce podobného rázu?
Ano, tohle bylo moje poprvé.

Měl výběr vrcholu Žalého kromě dostupnosti i jiné důvody?
Opravdu jsem chtěl překonat pana Jírů a dostupnost taky hrála roli.

275 výstupů na Žalý – to zabere přes dvě třetiny roku. Jak jste si na to zvládal udělat čas?
Je to spíš 75 procent celého roku. Možná i o trochu víc. Bylo to náročné, ale nechodil jsem jen pěšky, jezdil jsem převážně na kole. Někdy jsem Žalý absolvoval ještě před prací. Některé dny i dvakrát za den. Takže jsem v létě už ve 4:10 ráno sedl na kolo a vyrazil na Žalý a o půl šesté už jsem byl v práci.

Nebylo to trochu jednotvárné?
Ze začátku bylo, ale když odtál sníh, dalo se jezdit jinými cestami třeba na kole. Různě jsem si to prodlužoval, jezdil jsem z různých stran. Jezdil jsem po žluté turistické od Škodovácké chaty, od Benecka kolem hotelu Žalý nebo z Rovinek. Střídal jsem zhruba pět tras, z toho tři jsem objevil až minulý rok. Pěších tras jsem objevil ještě více. Bydlím tady od narození a mám to tady rád. Krkonoše jsou nádherné v každém ročním období.

Máte z toho nějaké zajímavé zážitky?
Vyloženě zážitky asi ne. Párkrát jsem si sáhl na dno. Nejdelší trasa, kterou jsem na kole absolvoval, měla asi devadesát šest kilometrů s horským převýšením přes dva kilometry. Vedla z Valteřic přes Vrchlabí na Mladé Buky, Pec pod Sněžkou, nahoru na Výrovku. Z bufetu Na Rozcestí, pak přes Klínovky na Pláně dolů do Špindlu, vodárenskou na Horní Mísečky a na Rovinka, poté Bucharovou cestou na Žalý.

Chodil jste v každém počasí?
V zimě a na jaře jsem chodil, když bylo lepší počasí, a na kole jsem jezdil i v dešti. Hodně mi to zkomplikoval covid, hlavně v únoru, kdy byly zavřené okresy a pak i katastrální území obce. Mohl jsem jen do práce, a tak jsem si cestu hledal těžko. Vyrážel jsem už jen jednou až dvakrát do týdne, protože to na Křížovkách hlídaly policejní hlídky. Několikrát jsem je obcházel lesem a po loukách tak, aby mě neviděly.

Máte v plánu něco podobného i na rok 2022?
V plánu zatím nic nemám. Na podzim jsem si našel přítelkyni. Když jsem šel do této výzvy, byl jsem sám, takže jsem měl hodně volného času. Teď mám jiné priority. Chci dát trochu dohromady domek, věnovat se přítelkyni, takže spíš ne. Dost lidí ví o tom, že jsem to tolikrát absolvoval, díky Vrchlabinkám to bude vědět ještě více, takže čekám, jestli se někdo chytí. Pokud mě do budoucna někdo překoná, tak bych se ho snažil překonat i já.

Inspiroval jste i někoho dalšího?
Určitě. Vím o mnoha lidech, kteří chodí nahoru a nechodívali tam. Třeba i můj taťka. Je i pár kolegů, kteří tvrdí, že mě překonají. Jsem na ně zvědavý.

Co vás na chození baví?
Zhruba před třemi lety jsem trochu upravil svůj jídelníček a začal jsem se trochu hýbat, hlavně na kole, a začal jsem běhat. Tehdy jsem měl asi o třicet kilo víc. Žalý byl i způsob, jak si udržet svou váhu a kondici i v zimě. Snažil jsem se dělat něco, s čím budu mít dostatek pohybu. Tím, že pracuji převážně v kanceláři v místním Kable, je to i dobrý způsob, jak se v přírodě zrelaxovat a odreagovat se.

Zvládal jste i jiné aktivity? Čemu se jinak věnujete?
Hodně se angažuji v udržování valteřického koupaliště, kde pomáhám s provozem. Kolikrát jsem ještě po zdolání Žalý a práci otevíral kiosek na koupališti. Do toho hraji volejbal, přes léto plážový, přes zimu s jednou partou tady ve Vrchlabí, s druhou ve Valteřicích. Před zraněním jsem hrával i fotbal za Benecko. Jezdím taky na silničním kole, na to už ale moc času loni nezbývalo. Minulé roky jsem jezdil víc. Teď ty kilometry tolik nepřiskakovaly, protože jsem jezdil hlavně kopečky po Krkonoších.

Jak je to s návštěvností valteřického koupaliště?
Je to smutné, ale většina návštěvníků je z Vrchlabí a z Jilemnice. Místní na koupaliště moc nezajdou. Je málo místních, kteří přijdou. Radši si na zahradě napustí bazén a dají si k tomu to svoje lahvový pivo, než aby si zašli na koupaliště zaplavat a vzali si k tomu jedno točené.

Plánujete něco nového?
Ano. Na letošní rok je na koupališti připraven projekt na výstavbu nových záchodů, aby se zlepšily návštěvnické podmínky. Do budoucna máme projekt i na opravu „vany“ koupaliště. Půjde o vybetonování a dopadne snad i filtrace, aby kamarád Pavel Červinka nemusel trávit hodiny svého volného času čištěním a údržbou vody. A hlavně, abychom nalákali více lidí a bylo to tam zajímavější pro veřejnost, snad i tu místní. Na tyhle velké investice si však koupaliště nevydělá, bez podpory našeho obecního úřadu by byly úpravy nemyslitelné.

Vybíráte vstupné?
Vstupné je dobrovolné, záleží na každém, kolik dá. Na podporu koupaliště děláme v létě jednu velkou akci, většinou to bývá poslední červencová sobota. Máme i pár sponzorů, místních podnikatelů. Dopoledne se koná volejbalový turnaj, po obědě následuje program pro děti, soutěže, takové dětské odpoledne. Na to plynule navazuje hudba. Hrají převážně místní kapely. Ve večerních hodinách bývá nějaká známější kapela. Celý výtěžek jde na obnovu koupaliště. Do služby chodí sokolové a přátelé Sokola, pomáhají zadarmo, jen za jídlo a za pití. V tomhle duchu funguje koupaliště celou sezónu. Nikdo za to není placený, chodí k nám dobrovolníci ve svém volném čase.

Byl jste přímo u vzniku koupaliště?
Ne, to jsem nebyl. (smích) Samotné koupaliště vzniklo kolem roku 1930, kdy ho vybudovali místní sokolové. Kolem roku 2000 se celý areál koupaliště pronajal soukromé osobě, ale postupně to vedlo k záhubě. Poslední nájemník potom už ani kiosek neotvíral a využíval ho pro celoroční bydlení. Asi před šesti či sedmi lety se místní sokolové rozhodli, že si koupaliště vezmou zpět, dají ho dohromady a společnými silami se o něj budou starat, nadšenců však rok od roku ubývá. Já se v tom angažuji zhruba poslední tři roky.

Máte něco, co byste chtěl, aby v rozhovoru zaznělo?
Rád bych poděkoval rodičům, také tam se mnou několikrát byli, všem kamarádům, kteří se ke mně v průběhu roku ve zdolávání Žalého přidali, ať už jednou, nebo víckrát, pěšky či na kole. Je to zajímavější, když člověk nejde sám. Také chci poděkovat přítelkyni Klárce, která mě poslední měsíce motivovala asi nejvíc a také se mnou Žalý zdolávala. Nejlepší výstup byl asi ten poslední, na Silvestra. To totiž chodí valteřičtí sokolové na Žalý od našeho koupaliště společně, na cestu si připravíme do termosek svařák, někdo vezme cukroví, jiní zase domácí bylinný likér, nahoře opečeme buřty a poslechneme tradiční živou hudbu. Ve výstupech obdivuji i kamaráda, pana Jana Honců z Mrklova, ve svých 77 letech byl minulý rok na rozhledně Žalý zhruba 60krát. Jen tak dál, Johny.

Bio box
Zdeněk Vraštil (39)
Narodil se v Horní Branné jako rodiče pak vyrostl v její části Valteřice. Tam si před sedmi lety koupil i vlastní starší domek, který postupně předělává. Vystudoval obor elektro na střední škole v Nové Pace. Posledních sedm let pracuje jako technolog v podniku Kablo Vrchlabí, předtím byl 13 let ve stejné firmě dělníkem. Mezi jeho koníčky patří kolo, převážně horské, ale i silniční, volejbal, plážák, sjezdové lyžování, fotbal a turistika.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Zdenka Vraštila