Zapomenuté příběhy opět otevírají bránu do minulosti
12. června 2023
Projekt tak pomůže dále rozšířit historickou paměť regionů a propojit jejich obyvatele intenzivněji se svými kořeny a předky. „Některé příběhy, které lidé poslali v minulých ročnících, jsou doslova fascinující. Těší mě, že se díky společné iniciativě Nadačního fondu Škoda Auto a Bohemia Heritage Fund daří odkrývat cenné vrstvy historie, které už by jinak zůstaly možná navždy skryty. Zároveň tím posilujeme vztah obyvatel k jejich regionu a z minulosti tak pomáháme stavět budoucnost,“ komentuje program Ladislav Kučera, ředitel NFŠA.
Předchozí dva ročníky se v regionech Mladoboleslavska, Rychnovska, Vrchlabska a Jilemnicka setkaly skutečně s velkým zájmem. Výsledkem byly desítky malých i velkých příběhů postavených na dědictví po předcích, dokumentech, fotografiích či vzpomínkách pamětníků.
Vy teď své příběhy z historie můžete až do 30. září zaslat též – více informací a přihlášku najdete na https://www.kulturamazelenou.cz/. Dva z našeho regionu vám pro inspiraci přinášíme.
Oběť jadranského Titaniku z Hostinného
Na Olešnickém kopci, těsně na rozhraní katastrů města Hostinného a obce Dolní Olešnice, stojí starý pískovcový kříž. Původně jej nechal postavit sedlák Eliáš Hoffman v roce 1796, nás ale zajímá text vysekaný do něj daleko později, roku 1914. Týká se první oběti 1. světové války z okresu Vrchlabí – Luisy Ertelové.
Ta se narodila roku 1880 v Hostinném do česko-německé rodiny Aloisie a Heinricha Ertelových. S rodiči a bratrem žila v pronajatém továrním bytě v tehdejší ulici Císaře Josefa II. a prožila běžné mládí maloměstské slečny. Více informací z té doby o ní nemáme, ale víme, že roku 1914 pobývala z nějakého důvodu v hlavním městě Hercegoviny Mostaru, kde ji dostihly následky atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda D’Este v podobě vypuknutí války, kterou dnes známe jako 1. světovou.
Protože se předpokládaly bojové operace mimo jiné i v prostoru Mostaru, vyhlásila rakousko-uherská administrativa hromadnou evakuaci civilního obyvatelstva, která se odehrávala mimo jiné po moři na trase mezi přístavy Kotor a Terst. Tento způsob přepravy zvolila pro začátek cesty domů do Hostinného i Luisa Ertelová, což se jí stalo osudným.
12. srpna 1914 se nalodila na parník Baron Gausch. Na palubě panoval zmatek a napjatá atmosféra, ke které přispívala nesehranost posádky a přeplněnost lodi s množstvím černých pasažérů. Baron Gausch celý den i noc kličkoval podél pobřeží na základě protichůdných navigačních informací. O den později, 13. srpna, vyplul z přístavu Velký Lošinj pod velením druhého důstojníka a v důsledku jeho laxního přístupu najel v nebezpečné vzdálenosti od pobřeží do jednoho z pokládaných minových polí. Následovaly dvě velké exploze a parník během několika málo minut zmizel pod hladinou. Na „Jadranském Titaniku“ zahynulo 177 z 336 osob na palubě, mezi nimi i nebohá Luisa Ertelová, která se tak k rodině do Podkrkonoší už nikdy nevrátila. Byla první obětí konfliktu v regionu a její příběh navždy připomíná alespoň onen nápis na jednom starém kříži u Hostinného.
Foukané perličkové ozdoby z Poniklé
Příběhů, které píše regionální značka „Krkonoše originální produkt“, je mnoho. Jedním z nich je specifické sklářské řemeslo z Krkonoš – foukané perličkové ozdoby.
Koncem 19. století do Poniklé pronikla z Jablonce nad Nisou znalost unikátní sklářské technologie – foukání dutých perlí ze skleněných trubic. Řemeslo se na horách rychle uchytilo a kromě foukání se zde začaly perličky i dál zpracovávat – stříbřit, řezat a navlékat. V době nejvyšší konjunktury od začátku 20. století do 1. světové války v Poniklé a okolí působilo na 400 výrobců perel. Perličky se vyvážely přes jablonecké exportní domy do celého světa a sloužily zejména na bižuterii a zdobení oděvů.
V roce 1902 byla v Poniklé panem Stanislavem Hornou založena první firma na foukané perle, která fungovala na faktorském principu. Faktor měl domácí zaměstnance, kterým dodával surovinu a odebíral od nich polotovar, který se dál zpracovával. Pan Horna zaměstnával domácí foukače, kterým dodával skleněné trubice a odebíral od nich nafoukané perle, které svezl do centrální dílny, kde se nastříbřily. Nastříbřené perle pak putovaly k domácím řezáčům a navlékačům, od nichž se vracely navléknuté svazky perliček. Ty se konečně v centrální dílně balily a připravovaly dle objednávek na export.
Na starou tradici dnes navazuje rodinná firma Rautis, která je poslední firmou na světě, v níž se podařilo zachovat staré technologie a udržet výrobu stále aktuální a živou.
(komerční sdělení)