Všechny mé písně jsou propojené svou rozmanitou atmosférou

Báro, za nové album Will-o'-the-Wisp, česky Bludička, jsi byla nominovaná na Cenu anděl. Co jsi tenkrát prožívala, když ses o nominaci dozvěděla?
Měla jsem neuvěřitelnou radost. Pro člověka, který něco v umělecké oblasti tvoří, to asi není to hlavní, ale určitě to potěší. Když jsme vydali desku, napadlo mě, co kdyby náhodou. Potom jsem už nad tím nepřemýšlela, vypustila jsem to z hlavy a najednou jednou brzy ráno přišly na facebook nominace včetně té mé. To bylo pro mě velké překvapení a vlastně jsem to už nečekala.

Když se pak 30. března vyhlašovaly výsledky, cenu jsi nakonec nezískala. Mrzelo tě to, nebo sis řekla, nevadí, pokračuji dál?
Nejdříve jsem si myslela, že budu během předávání hodně nervózní. Vůbec to tak ale nebylo. Seděli jsme v kruhu přátel u vína, a když to skončilo bez ceny, nebylo mi to v tom okamžiku nějak líto. Teprve několik dní poté jsem si říkala, že by přece jen bylo hezké mít sošku andělíčka doma!

Jak na to všechno reagovali přátelé či kolegové, kteří se na albu podíleli?
První reakce Viliama Béreše, což je producent, s nímž jsme album vytvářeli, byla, že mi podal jelení lůj, že je to cena pro mě. Mám na něm totiž tak trochu závislost a stále jsem ho používala i při natáčení. Takže jsem dostala takovou alternativu za Cenu Anděl.

Měla jsi nějakou zpětnou vazbu z rodného Trutnova?
Od rodiny jsem měla krásné reakce, měli z té nominace opravdu velkou radost.

V jedné recenzi jsem se dočetl, že album obsahuje hudbu plnou snové atmosféry i velkolepých beatů, propracovanou do posledního detailu a plnou emoci, která posluchače nepustí a nutí ho poslouchat až do konce. Mohla by ses pod toto hodnocení podepsat?
Pokud takhle album na někoho působí, jsem nesmírně ráda, určitě to bylo naším cílem. Myslím, že takovým znakem téhle desky je, že může působit až filmově, kdy si posluchač může představit nějaké obrazy, scény nebo krajiny. Když tvořím hudbu, přeji si, aby to byl nevšední zážitek, pocit, který člověk přenese do jiné sféry. Moje písničky jsou často o lásce či vztahu, ale zároveň mohou vyvolávat pocity nadhledu, kdy se člověk místy dívá na svět a život jakoby shora, z nějaké dálky, nebo to může být takový vstup do fantazijního světa.

Proč má název právě Bludička? Je o bloudění a zároveň životním hledání?
Bludičkou může být každý z nás. Mně se toto téma vždycky líbilo na obrazech, kde nějaká bytost láká svým světýlkem do nebezpečných zákoutí. Mám ráda promíchávání pocitů, jako jsou radost a smutek, krása a temnota, prostě spojení protikladů, které mi přijde hodně silné a rezonuje se mnou. Proto mě nadchla bludička, krásná bytost, která má nějaký svůj úděl. Kromě toho, že bloudí, stahuje s sebou nebo láká k sobě další lidi, které potkává. Pokusila jsem se tedy do jejího údělu vcítit. Myslím si, že se to dá obrátit ke spoustě životním situacím nebo vlastnostem, které by člověk rád změnil, ale nejde to. To pro mě nese bludička a je to pro mě i osobní téma. Když zpívám tuhle píseň, po které je album pojmenované, dívám se do sebe a vidím, jaká jsem doopravdy se stránkami dobrými i špatnými.

Jeho součástí jsou také písně True Colours a White & Black Holes, které v předešlých letech bodovaly v českém národním kole Eurovision Song Contest. Bylo to důvod zařadit je na nové album?
Vlastně to ani důvod nebyl. Písně na toto album totiž vznikaly postupně v několika letech a všechny, které jsme s Viliamem vytvořili, jsme na nové album zařadili. Myslím si, že všechny propojuje ta zmíněná atmosféra a žádná z nich z alba nijak nevybočuje.

Na albu je také úžasná skladba Pierrot, která je součástí stejnojmenného videoklipu, v němž s tebou vystupuje talentovaný zpěvák Daniel Žižka. Co stálo u zrodu tohoto silného a tajemného opusu a jaké je jeho sdělení?
Nejdříve jsem složila tuhle píseň už s představou, že bude právě na téma mé oblíbené postavy Pierrota. Od začátku jsem si ji představovala jako duet. Poté jsem hledala člověka, se kterým by se naše hlasy dobře propojily, hudebně jsme souzněli a všechno do sebe zapadlo. Ale vůbec se mi nedařilo někoho takového objevit. Teprve po dlouhé době jsem na Instagramu uviděla příběh, kde Daniel Žižka, kterého jsem neznala, v doprovodu piana zpíval svoji krátkou verzi mé písničky White & Black Holes. To bylo jako znamení, byla jsem úplně unešená. Hodně dlouho jsem neslyšela nikoho zpívat způsobem, který je mi tak blízký. Hned jsem Dana oslovila a byla šťastná, že se mu nápad líbil, společně jsme pak začali přemýšlet nad textem, jak motiv Pierrota vlastně v písni ztvárnit. Později vznikl i videoklip. Píseň je vlastně o vztahu dvou lidí, kdy žena nazývá a oslovuje svého muže jako „Pierrota“, jehož postavu vytvořil právě Daniel, a nemůže k němu úplně proniknout, protože je lehce tajemný, moc s ní nemluví a ona neví, co se v něm odehrává. On má nějaké své strachy, s nimiž bojuje, takže mezi nimi vzniká pnutí. Přesto se velmi milují, stále jako by byla mezi nimi nějaká překážka. Vlastně píseň vyznívá láskyplně, ale je tam takové to semínko beznaděje, když oba jsou z toho vztahu poněkud unavení.

Budeš i v budoucnosti s tímto zpěvákem spolupracovat?
Ještě jsme žádný společný plán do budoucna nepromýšleli. Určitě budu moc ráda, když si našeho Pierrota zase s Danem společně zazpíváme na nějakém koncertě. A třeba se v budoucnu zase sejdeme u nějaké spolupráce, to by mě moc potěšilo.

Která ze skladeb na albu je ti nejbližší a proč?
Mojí hodně oblíbenou skladbou je Luminous, v níž žena mluví o vztahu s mimozemskou bytostí a není úplně jasné, zda tomu tak skutečně je, nebo je to jen její utkvělá představa. Na této písni se mi líbí tajemnost i její hudební zvuk. Námět vyšel z jednoho mého snu, v němž se pohybovala světélkující bytost, s kterou jsem plula nad zemí.

Jak nové album vznikalo, kdo se na něm podílel a jaká při jeho nahrávání panovala atmosféra?
Celý proces trval pět až šest let, tedy od doby, kdy jsme se poprvé setkali s Viliamem Bérešem. Scházeli jsme se nepravidelně u Viliama a celou desku jsme po hudební stránce tvořili my dva. Přizvali jsme potom pár hostů, například smyčcové kvarteto Unique Quartet. Často jsem přicházela s nějakým nápadem, který jsem složila doma u piana. Ten jsme nahráli a Viliam potom začali přidávat různé zvuky, vrstvy a další nástroje. Atmosféra při nahrávání byla skvělá, protože Viliam má smysl pro humor a pořád mě rozesmívá. I když písně působí často třeba tajemně nebo zasněně, často jsme se při tvorbě hodně nasmáli, zvláště když jsme vymýšleli nějakou hodně „divnou“ věc nebo pasáž. Moc nás těšilo a bavilo být v tomto směru nezávislí, dělat si, co chceme, a zažívat u toho různé emoce, když se nám podařilo do písně dostat něco, co v nás v tu chvíli vyvolalo něco silného.

Co by podle tvých představ mělo v posluchači zanechat?
Moc bych si přála, aby třeba jen na maličký okamžik v posluchači zanechalo intenzivní pocit ze života, kdy si člověk uvědomí zážitek ze svého bytu.

Čím se liší od tvého debutového alba Waiting for the White Raven vydaného v roce 2016, za které jsi získala 2. místo v kategorii Objev roku v posluchačské anketě Žebřík?
Liší se v tom, že v době vzniku prvního alba jsem neměla žádné zkušenosti s nahráváním své hudby. Nahrála jsem tedy písničky s pianem v podobě, jak jsem je složila, vlastně se dá říct „živě“. Do toho se pak nahrávaly ještě smyčce, pro které vytvořili aranže František Krtička, Martin Brunner mladší a následně producent Matouš Godík přidával do nahrávek svoji jemnou elektroniku. Vlastně to bylo velmi spontánní, takové syrové a mělo to své specifické kouzlo. I když k tomuto způsobu nahrávání bych se už asi nevrátila. Nyní každou píseň více promýšlíme, propracováváme a celkový zvuk je bohatší.

Co se v tobě jako interpretce a člověku od doby prvního alba změnilo?
Dříve moje věci vznikaly hodně pocitově. To se asi příliš nezměnilo, ale teď je v tom možná i více té racionality, aby skladby dobře držely pohromadě. Uspokojuje mě, když to má v sobě nějakou logiku. Stále se mi ale hodně líbí, když se hudba proměňuje a stane se třeba něco úplně nečekaného. Ale musí to tam přirozeně pasovat. To je možná taková menší změna a také jsem se více našla ve zpěvu, kdy se mi hlas usadil v určité poloze, v níž se cítím dobře.

Dvakrát ses zúčastnila národního kola Eurovize. Půjdeš do toho i do třetice?
Asi bych to klidně do třetice všeho dobrého zkusila, ale musela bych mít úplně novou píseň, které bych věřila – bohužel nemůžu jít do Eurovize s něčím, co už je vydané. Pokud bych však vytvořila píseň, za kterou bych si stála a byla tak výrazná, aby mohla uspět, určitě bych ji do této soutěže poslala.

V rozhovoru pro Trutnovinky v roce 2017 jsi mi řekla, že jsi poměrně veselý člověk, ale dost často prožíváš pocity nostalgie a melancholie. Je tomu tak i po sedmi letech?
Překvapuje mě, že je to úplně stejné a nic se nezměnilo. Když prožívám intenzivní radost, zároveň je často i spojena s nostalgií nebo lehkou melancholií. Stále vnímám docela intenzivně plynutí času, vracím se v myšlenkách do minulosti i do té, kterou jsem sama neprožila. Mám třeba ráda starožitnosti, jež mě fascinují a na nichž ulpěl minulý čas. Ráda se propojuji i s lidmi, kteří tady nejsou. Když mám například nějakou oblíbenou postavu, třeba v oblasti umění, která vytvořila něco, co je mi blízké a oslovuje mě, tak se pak vydávám na výlety po stopách té osobnosti. Z toho mám opravdu hezký pocit.

Jsou tyto vlastnosti i klíčem k tvé hudební tvorbě?
Myslím si, že ano. Když sedím u piana a skládám, hledám harmonie, které pro mě obsahují ty zmíněné protikladné pocity. Čemu se ale vyhýbám, je například smutek jako takový, v tom se určitě nechci utápět.

Nové album vyšlo nedávno, ale… Připravuješ v tomto směru něco dalšího, nebo si dáš pauzu?
Nedávno jsem začala skládat novou píseň s pracovním názvem Rybníček, ještě není úplně dokončená. Byla bych ráda, kdyby vyšla na podzim jako singl. Možná bude základem třeba pro nové album. Dále chystám vydat v květnu nový videoklip k písni Harlequin and Columbine, ve kterém se můžete těšit na velké překvapení. Uvidíte v něm tančit moji sestru, úžasnou tanečnici Petru Mochowou spolu s tanečníkem Adamem Novákem a jejich skupinou Steels.

Na která svá vystoupení bys pozvala posluchače v letošním roce?
Ráda bych pozvala na sérii podzimních koncertů, například na pražský koncert, který se bude konat 6. října v Malostranské besedě, dále zahrajeme například v Brně nebo Ostravě a doufám, že i někde poblíž Trutnova. Určitě budu o všem dávat vědět na sociálních sítích.

Pocházíš z Trutnova. Vracíš se pravidelně do svého rodného města?
Vracím a vždycky se těším, jezdím hlavně na víkendy k rodičům a vždycky si to doma užiju. Když je dost času, chodíme s mamkou do městské galerie nebo do Uffa na výstavy, které jsou v Trutnově skvělé.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Michala Rusaňuková, Jakub Gulyás