Vrchlabí je můj domov. Můj druhý domov, říká Maureen Oketch

Maureen Akinyi Oketch se narodila v Nairobi v Keni, kde strávila většinu svého života. „Jsem holka z města.“ Zde žila se svou velkou rodinou – rodiči a pěti sourozenci. Navštěvovala nejdříve základní školu, poté nastoupila na internátní školu mimo Nairobi, studovat střední školu se vrátila opět do rodného města a poté absolvovala univerzitu. Vyzkoušela různé obory a zaměstnání, také podnikala a pak se rozhodla přijet do Evropy.

Po roce učení angličtiny ve školce ve Špindlerově Mlýně odletěla zpět domů za rodinou a nebyla si jistá, zda se do České republiky chce vrátit. Přemýšlela, že se vydá do jiné evropské země za novými zážitky. Ale dětem ze školky se po ní stýskalo, a tak souhlasila, že přijede ještě na jeden další rok.

I když spolu mluvíme o ne úplně příjemných situacích spojených s příchodem do naprosto odlišné kultury, vždy se usmívá a vše bere z té pozitivní stránky. Každému, koho potká, předává trochu ze své nevyčerpatelné pozitivní energie a učí náš zamračený národ se trochu více usmívat. Také nám připomíná, jak důležité je znát své kořeny a udržet si své kulturní dědictví. Veškerou kritiku nám předává bez jakékoli zášti a je vidět, že je tu moc spokojená.

Jak se to stalo, že jsi přijela zrovna sem do Vrchlabí?
Když jsem byla malá, tak jsem opravdu moc chtěla cestovat do zahraničí. Má vysněná země byla Austrálie. To se tedy ještě neuskutečnilo, ale vím, že se tam jednou podívám. Měla jsem šanci přijet do České republiky. Úplně na začátku nebylo v plánu přijet přímo sem. Hledala jsem práci na internetu.

A to jsi hledala po celé Evropě, nebo jen v České republice?
V Evropě. Dostala jsem ještě další čtyři pracovní nabídky – v Itálii v Miláně, v Německu ve Stuttgartu a pak ve Francii a Finsku.

O jakou práci šlo?
Au-pair. Takže tyto čtyři země a Česká republika. Všichni o mě měli zájem a já si řekla, že kde budou nejrychlejší, tam půjdu. Zajistit víza byl dlouhý proces a nejaktivnější byly rodiny ve Francii, Itálii a tady. Paní ze Špindlu mě tu opravdu chtěla, abych učila v její soukromé školce angličtinu. Opravdu se snažila, aby mě sem dostala. Vlastně vyhrála. Takže proč ne? Neměla jsem ani ponětí o České republice, ale chtěla jsem to zkusit. Smlouvu jsem měla na rok. Než jsem sem přijela, tak jsem si říkala – dobře, vím, že bylo Československo, kde je ale Česká republika? Jakým jazykem mluví, jaké je jejich jídlo, jaká je jejich kultura? Chtěla jsem to prostě zkusit, protože jsem statečná a nebojím se ničeho. Jela jsem do země, kde jsem neznala nikoho, a neuměla jsem jazyk. Narodila jsem se v Nairobi a tam jsem taky žila celý život.

Takže jsi přijela opravdu úplně sama?
Ano, úplně sama.

Co si o tom myslela tvoje rodina?
Podpořili mě. Říkali: „Jdi do toho. Pokud to nebude v pořádku, tak se prostě vrať zpátky domů. Domov je domov.“ Tak jsem najednou na letišti a říkám si: „No teda!“ Ta paní, se kterou jsme se domlouvaly na práci, mi posílala nějaké fotky a já jí poslala nějaké fotky, ale taky takhle si domluvit něco přes internet není úplně bezpečné. Tak jsem seděla v letadle trošku nesvá. Zvládnu to? Jací to budou lidé? Jsem statečná, ale tenkrát se mi hlavou honila opravdu spousta otázek.

Samozřejmě, vždyť to byl opravdu velký krok do neznáma.
To byl! Letadlo přistálo v Praze, vyzvedli mě na letišti a přivezli do Vrchlabí. Můj první dojem nebo spíš myšlenka byla: „Maureen, opravdu jsi připravená tady zůstat? Vrchlabí je vesnice v horách. Neskutečný.“ Ale chtěla jsem zkoušet nové věci, takže proč ne?

A začala ses učit hned česky?
Potkala jsem dva kamarády a ti byli nápomocní. Chtěli mě naučit nějaké základní fráze, jako je „děkuju“, tak abych se mohla trošku domluvit. Tak jsem se s nimi jednou za čas potkávala, dali jsme si pivo a oni mě občas něco naučili.

Máš ráda české pivo?
Jasně! Miluju české pivo!

To je taková „must-be“ nezbytnost pro všechny cizince – mít rád české pivo, že?
Ano! Musíte milovat české pivo. Když ho rádi nemáte, tak je s vámi něco špatně (smích).

Tak ses tu začala trošku zabydlovat, rozhlížet se…
Paní ze špindlerovské školky mi ze začátku pomáhala a pak už jsem byla připravená vyrazit sama. Chtěla jsem se postarat o sebe sama. Přijet sem byl velký krok, tak jsem chtěla být také nezávislá. Poprvé, když jsem vyrazila ven z domu, ty pohledy! Každý na mě zíral. „Kdo je to? Odkud je? Co tady dělá?“ Dalo se lidem úplně číst myšlenky. Ty pohledy v sobě nesly tolik otázek. „Co tě sem přivedlo? A jsi tu správně?“ A já si říkala: „Maureen, jsi snad mimozemšťan nebo co? Jsi z jiný planety?“

Ono Vrchlabí je opravdu malé město, nejsme moc zvyklí potkávat někoho neobvyklého. Nepotkáš tu moc lidí černé pleti. A pak přijdeš ty – neobvyklá, krásná a pozitivní a všechny tou svojí pozitivitou vyděsíš.
To je pravda. Byla jsem odvážná – prostě jsem tu chodila, jako bych byla doma, a lidé na mě koukali s tolika otázkami a já si říkala „Ok, musím se trošku uklidnit“. Po nějakou dobu jsem se trochu zdráhala chodit ven. Když jsem chtěla vyrazit do města, tak jsem přemýšlela: „Maureen, jsi připravená na to, že se na tebe budou lidi zase dívat?“ Dívali se na mě jako v zoo. Jako když jdete do zoo a pozorujete zvířata ve výběhu. Lidi na mě takhle koukali.

To pro tebe muselo být moc nepříjemné.
Ano, bylo to nepříjemné. Ale co na tom všem bylo nejlepší? Ty děti tady. Mají to nastavené úplně jinak. Myslím, že to děti mě tu udržely v chodu. Jsou nevinné, pořád za mnou chodily a chtěly být u mě a dotýkaly se mé kůže, jako by se ptaly „Jsi skutečná?“. Ale velmi hezkým nevinným způsobem. Nebylo v tom nic rasistického, to vůbec ne. „Proč jsi jiná, seděla jsi dlouho na sluníčku, že je tvoje kůže tmavší?“

Toto byla hezká zvědavost, že?
Ano, protože jsem jim mohla ve tváři číst, že chtějí být se mnou.

Také když jsi pozitivní a usmíváš se, tak ti to děti vrací, že?
Ano! Ale dospělí ne. Jejich tváře říkaly ne. Ti se na mě neusmáli. Každý by si měl vážit toho, co má. Přijde mi, že lidé tady nedokáží nic plně docenit.

No ano, my jsme poměrně mrzutý národ.
Pořád jsem se sama sebe ptala, proč lidé tady nejsou šťastní a pořád se mračí, když mají všechno. Oni si to neuvědomují. Neváží si toho. Já si cením každého okamžiku, i když prší nebo sněží. Víš, já jsem z Keni z Afriky – tam nemáme sníh. Přijela jsem do zasněžené země, bylo pod bodem mrazu, silný vítr. Přijela jsem v roce 2011. Před deseti lety byly zimy zimnější, ne jak teď. Mrzlo a já jsem si toho i tak vážila, že jsem tu. Každý má období – období štěstí a období, kdy je smutný. Ale tady je to takové, že pokud není něco v lednici, nebo je soused oblečený líp než já, kamarád má větší auto než já a jejich děti jsou chytřejší než moje, tak přichází deprese. Já říkám: Važme si každého dne, co máme. Když se ráno probudíme a stále dýcháme, řekněme „Děkuji, Bože“. Velký rozdíl, když porovnám mou zemi s tím, co vidím tady, tak lidé opravdu nedoceňují dost to, co mají. Vděčnost je velmi důležitá. Učím to i své děti – nechci, aby pochytily tento systém. Chci, aby si uvědomovaly, co vše mají. A když je špatný den, tak ať takový je, hlavně zůstaň šťastný. Neptej se stále „Why? Why? Proč? Proč?“ – to by nemělo být v našem slovníku. Není lehké si pozitivitu udržet, když trávíte čas v zamračené společnosti, pak se přizpůsobíte. Občas jsem si dřív všímala, že chodím kolem a nejsem šťastná. A říkala jsem si, že hlavně nesmím zapomenout své dědictví. „Maureen, vrať se!“ Přála bych si, abyste si vážili všeho, co máte. Protože když pojedete do Afriky a uvidíte, jak lidé žijí tam, uvědomíte si, kolik toho je tady. Evo, jen ten vzduch, co dýcháme, musíme si ho vážit, protože zítra může být všechno jinak a už se nebudeme moct nadechnout. Koukni, co všechno máme.

Minulý rok nám přišlo samozřejmé jít ven, potkávat lidi, dotýkat se, objímat se, pozdravit se pusou na tvář. Nikdo si neuměl představit, že to nepůjde, nebo to nebude tak jednoduché.
Přesně tak. Chtěli jste někoho potkat a on vám řekl: „Ne, mám toho moc.“ A bývalo by to šlo, teď to nejde. Teď ti zavolám, že k nám domů přijít nemůžeš kvůli covidu. Víš, covid nám dal nevýhody, ale i výhody. Některé rodiny to stmelilo a jsou teď silnější. Věřím, že po tomhle všem bude svět lepší. Jsou i maličkosti, kterých je potřeba si všímat a těšit se z nich. Někdy mi to úplně láme srdce, když se zeptám „Jak se máš?“ a slyším jen stížnosti. Lidé si tu vždy najdou něco, na co si mohou stěžovat, ať je to práce, nebo cokoliv jiného.

A když ty pak vypadáš nějak moc šťastná, moc spokojená, tak jsi trošku podezřelá, ne?
Tak, přesně. V Africe, v naší kultuře, když někoho potkáš a i když tě neznám, tak přijdu a začnu si s tebou povídat, jako bychom byli vždycky kamarádky. Tady když takto na někoho promluvíte, tak se zatváří odtažitě. Bojím se, že děti tady, když jejich rodiče budou stále naštvaní na svět, budou pak stejné. Všichni si mysleli, že na koronu bude v Africe umírat mnoho lidí, ale ta pozitivní energie, kterou tam máme, opravdu pomohla. Musíte si pozitivní mysl udržet a budete zdraví, nebo nemoc snadno překonáte. Mnoho je dáno nastavením mysli. Když příliš zoufáte, pak máte problém. Někdy to není snadné, ale zůstaňte šťastní!

Opravdu to pro tebe nebylo snadné sem přijít, tak odlišná. Já si ale nemyslím, že Češi mají problém s rasismem vůči lidem černé pleti. Dle mého názoru je v České republice případný rasismus směřován jiným směrem. Jak jsi to cítila ty?
Myslím, že Češi obecně nejsou rasisti k lidem, jako jsem já. Jsou jen rezervovaní. Nemají rádi změny – nové věci. Teď se tu cítím dobře. Cítím se být jedna z vás.

Maureen, a co tvoje čeština? Jak jsi na tom teď po skoro deseti letech?
Neměla jsem nikdy šanci češtinu nijak cíleně studovat, protože jsem sem vlastně přišla mluvit anglicky. Takže moje čeština je teď na úrovni A1 nebo A2. Učím se hlavně díky dětem. Přirozeně, žádný nátlak. Čeština je velmi těžký jazyk. Tak jsem si řekla – žádný stres, žádný nátlak. Potřebovala jsem se jen naučit základ, abych mohla fungovat tady v rámci komunity. Tak jsem si koupila nějaké knihy a hodně mi pomáhají má tchyně, tchán, švagrová a kamarádi. Občas musím mluvit s rodiči dětí ze školy, a tak se musím umět vyjádřit. Tohle mě teď hodně motivuje, ale stále to musí probíhat podle mého tempa.

Kolika jazyky mluvíš?
Umím francouzsky na základní úrovni, protože můj otec pracoval na francouzské ambasádě v Nairobi. Jezdívala jsem na letní tábory do francouzské školy, abych se tam jazyk naučila. Mí rodiče mě nutili, abych se učila francouzsky, a to mě to tenkrát trochu znechutilo. Moje sestra žije ve Francii a ona ten jazyk vždycky milovala. Já umím tolik, že když jedu do Francie, tak se domluvím. Pak samozřejmě angličtina a teď trochu čeština. Takže toho vlastně moc není.

A národní jazyk Keni je svahilština?
Ano, náš národní jazyk je svahilština, ale Keňa byla britskou kolonií, takže máme všechno britské. Jak říkám, važte si všeho, co máte. Pamatuji si, že jsem si ve škole říkala: „Proč musíme mluvit anglicky?“ Ne že bych angličtinu nesnášela, ale však víte, v Africe se teď chceme vracet ke svému dědictví. Teď nechceme „Západ“. Potřebujeme pracovat na naší identitě. Nejsem vůbec rasista, myslím si, že každý člověk by měl následovat svou kulturu. Respektuji českou kulturu. Každý má tu svou. Trošku mě ale mrzí, že ta česká lehce upadá. Je to vidět o Vánocích.

Myslíš tím, jak se sem vkrádá americký Santa Claus namísto našeho Ježíška?
Ano a říkám si, kde je vaše kultura? Proč kopírovat? Já se snažím se držet a následovat mou kulturu. Tím se vracím zpět k tomu, že si máme vážit všeho – Britové přinesli do Keni angličtinu a já si nebudu stěžovat, protože díky tomu můžu žít a pracovat tady.

Řekni mi něco o manželovi – jak ho přijala tvá rodina?
On je jedním z milionu. Jsme manželé přes sedm let a stále jsme společně silnější a silnější. On přijal mou kulturu a já přijala jeho. Když letíme do Keni, tak je z něj úplný Keňan a všichni ho milují. Je opravdu pohodář a, i když ho vezmu na pochybná místa, do slamů a podobně, je prostě v pohodě. Moje rodina ho miluje.

Ještě mi řekni, co máš nejraději na své práci učitelky – na práci s mladými lidmi?
Nejlepší je, že ty děti opravdu chtějí vědět, kdo je Maureen. Zajímají se. A když jim o sobě povyprávím, tak se také otevřou. Máme spolu skvělý vztah. Tyhle děti si prochází mnohým a bojí se, že je budou ostatní soudit. Já je nesoudím – vždy spolu mluvíme jako kamarádi. Otevírají se mi a já jim můžu pomoct. To je to, co na téhle práci miluji – že jsme si se studenty blízcí. To mě vážně naplňuje. Učím a také pomáhám.

A poslední věc: Co máš na Vrchlabí nejvíc ráda a jaké místo máš nejraději?
Jen Vrchlabí, nebo Česká republika?

Tak jo – obojí.
Moje oblíbené město v České republice je Olomouc. Lidé tam jsou opravdu vřelí. Tam to mám moc ráda. A Vrchlabí? Na Vrchlabí mám ráda všechno. Je to můj domov – můj druhý domov.

Eva Vernerová
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jakub Králíček; jakubkralicek.com