Václav Hrouda se vydal na koloběžce z Jilemnice až na Nordkapp

Psal jsi mi, že se u mě dneska stavíš po cestě ze závodů v Liberci. O jaký závod šlo?
O běžecký závod Mattoni Liberec Nature Run (uskutečnil se 5. října, pozn. autorky). Běžel jsem trať dlouhou 22 kilometrů. Podařilo se mi to zaběhnout za 1 hodinu 33 minut, o minutu a půl rychleji než loni, takže jsem spokojený. Měl jsem natrénováno na letošní maraton, na kterém jsem nakonec kvůli zraněné noze nestartoval, a tak jsem rád, že jsem mohl svoje trénování zužitkovat alespoň v jiném závodě.

Trénoval jsi nějak speciálně na výpravu na Nordkapp?
To ne, nebylo to potřeba. Já jsem vlastně v pohybu pořád – běhám, účastním se biatlonových závodů, všude možně po okolí jezdím na koloběžce… Stále se udržuji ve formě.

Kdy tě poprvé napadlo, že bys mohl podniknout zrovna tuto výpravu?
Před dvěma lety jsem dojel na koloběžce do chorvatského Splitu, loni jsem zase vycestoval na nejvyšší horu Maďarska. Tentokrát jsem se rozhodl zabodnout prst na mapě dál než v předešlých letech.

Proč jsi ho zabodl zrovna na Nordkapp?
Na jihu už jsem byl, západ mě neláká, východ si možná nechám na někdy příště… Prostě jsem se rozhodl pro sever. A když už pro sever, tak rovnou pro ten nejsevernější bod Evropy.

Hned jsi věděl, že chceš jet sám?
Pár lidem jsem nabízel, aby jeli se mnou, ale na koloběžce se nikomu nechce. Tak jsem jel sám, no.

Nevadí ti samota?
Ani ne. Měl jsem s sebou mobil a notebook, takže jsem mohl být s kamarády a rodinou v kontaktu, kdykoliv jsem chtěl.

A chtěl jsi? Nebo sis samoty užíval?
Necítil jsem potřebu si s někým každý den volat. Většinu času jsem byl offline. V průběhu dne jsem ale přidával na svůj instagram příběhy s informacemi, kde zrovna jsem a kolik jsem ujel kilometrů. Někteří moji známí na to pravidelně reagovali, tak jsem si s nimi rád alespoň chvilku psal.

Říkáš, že jsi jel sám, protože ostatním se na koloběžce nechce. Proč tobě ano? Proč zrovna koloběžka?
Koloběžka mě zkrátka baví. Na delší cestu mi přijde mnohem lepší než třeba takové kolo, ze kterého máš po celém dni ztuhlá záda. Je praktičtější i v tom, že se na ní nemá moc co rozbít. Jasně, můžeš píchnout, to ale i na kole.

Své volby vyrazit zrovna na koloběžce jsi tedy po cestě nikdy nelitoval?
Po cestě tam ne, po cestě zpátky trošku ano. Jel jsem totiž stopem a zastavovali mi zpravidla místní lidé v malých osobních autech. Museli jsme sklopit sedačky, sundat koloběžce kola… Nakonec jsme ji vždy zvládli do auta nacpat, ale byl to boj. Z Trondheimu jsem potom cestoval vlakem, kde je pro kola a koloběžky vymezeno jen několik míst. Vzhledem k tomu, že byl konec prázdnin, byla ta místa rezervovaná už měsíc dopředu. Při cestě z Berlína do Ústí nad Labem si paní průvodčí spočítala, že je tam o jednu koloběžku navíc, a pak po celém vlaku zjišťovala, komu patří. Na příští zastávce jsem byl vysazen.

Co všechno jsi na koloběžce vezl?
V zavazadlech jsem měl jednu sadu oblečení do tepla, jednu do zimy, stan, karimatku a spacák. Také notebook, abych mohl každý den aspoň trochu popracovat. Jídlo jsem řešil za jízdy, přeci jenom obchody jsou na každém rohu. Zabalil jsem si i vařič, ale byl jsem příliš líný na to, abych ho použil. Jedl jsem pořád dokola tortilly s fazolemi a sýrem, a to klidně i třikrát denně – k snídani, k obědu i k večeři. Ani tak jsem se jich nepřejedl.

Měl jsi předtím, než jsi vyjel, z něčeho obavu?
Ani ne. Akorát jsem netušil, jak se dostanu nazpátek. Věděl jsem, že budu muset improvizovat, vymyslet to za jízdy. Jinak mě ale vůbec nic netrápilo.

Na co ses před odjezdem nejvíce těšil?
Neměl jsem konkrétní místa, na která bych se už od začátku těšil, protože i trasa vznikala až za jízdy a nebyla dopředu detailně naplánovaná.

Měl jsi aspoň představu, za jak dlouho chceš cestu stihnout?
Na stránce Mapy.cz jsem si zadal trasu Jilemnice–Nordkapp a spočítal si, za jak dlouho jsem schopen ji na koloběžce ujet. Nakonec jsem ale stejně ujel o 1000 kilometrů víc, takže cesta trvala oproti původnímu odhadu o tři týdny déle.

Proč jsi ujel o 1000 kilometrů víc?
Trasa, kterou mi mapy „vyplivly“, vedla Švédskem a byla dlouhá 3400 kilometrů. Já se rozhodl cestovat Norskem, trajektem přejet na Lofoty a poté do vnitrozemí Švédska. Prostě jsem po severu různě kličkoval. Vůbec jsem neřešil, kolik kilometrů ujedu, ani jak dlouho mi to bude trvat. Mohl jsem to pojmout více závodně a ujet za den dvojnásobek, popřípadě to vzít co nejkratší trasou, abych se dostal na Nordkapp co nejrychleji, ale to nebyl můj cíl. Nechával jsem tomu tedy volný průběh a hodně improvizoval.

Při své cestě jsi zdolal i nejvyšší vrcholy Norska, Švédska a Finska. To byla taky improvizace?
Ano, to byla taky improvizace, ani tohle jsem dopředu neplánoval a napadlo mě to až po cestě. Nejvíce mě uchvátila Kebnekaise, nejvyšší hora Švédska. Měla totiž takovou krásnou ledovou čepičku. V posledních 150 metrech musí mít člověk mačky. Tím, že jsem výstup dopředu nepromýšlel, jsem je samozřejmě neměl. Zato jsem ale měl štěstí! Zrovna pár minut přede mnou na Kebnekaise někdo také dorazil a mačky mi půjčil.

Kde všudejsi přespával? Využíval jsi kromě stanu i opuštěné budovy, autobusové zastávky a podobně?
Většinu nocí jsem přespal ve stanu. V Norsku je legální spát kdekoliv do 150 metrů od nejbližšího domu. Párkrát mě někdo pozval na noc k sobě. Místní totiž byli naprosto fascinovaní mojí koloběžkou, nejsou tam na ni vůbec zvyklí. Často mě zastavovali a vyptávali se, dokonce jsem poskytoval rozhovory do několika tamních zpravodajů. Dal jsem se tedy s místními do řeči, a když si vyslechli vyprávění o mé cestě, už mě zvali.

Neměl jsi strach přespat v cizí zemi u cizího člověka?
Ne, ani mě nenapadlo mít strach.

Ty na mě celkově působíš tak, že všechno bereš s nadhledem a udržuješ si pořád takovou svou vnitřní pohodičku. Zažíval jsi při cestě i nějaké silné negativní emoce?
Nevím, to snad ani ne.

To mi neříkej. Vždyť jsi musel být někdy taky unavený! A určitě tě bolely nohy!
Vlastně si vzpomínám na jeden takový nepříjemný moment. To jsem došel na vrchol Galdhøpiggenu, nejvyšší hory Norska. Bylo asi šest večer, zima, foukalo, já neměl vůbec žádné jídlo a čekala mě zpáteční cesta dlouhá 24 kilometrů. Pomyslel jsem si, že se zrovna nacházím v ne úplně ideální situaci. Ani tak to ale nebylo nic hrozného. Být vystresovaný ničemu nepomůže.

Na Nordkapp jsi dorazil 11. srpna. Jaké byly tvé první pocity?
Vnímal jsem to prostě jako takový hezký nedělní podvečer. Ono totiž to místo samo o sobě není nijak zvlášť spektakulární. Neřekl jsem si: „Wow, tak tohle je ono.“ Mnohem intenzivněji jsem vnímal při stopování na zpáteční cestě, jak obrovskou dálku jsem na koloběžce urazil.

To je bezva, že znovu zmiňuješ stopování. Nedávno jsem si povídala se známým, který také stopoval po Norsku, a moc hezky popisoval to zvláštní kouzlo, které stopování má – setkáš se s doposud neznámým člověkem, jste spolu uzavřeni v jednom malém prostoru, trávíte spolu omezený čas a víte, že až ten čas vyprší, pravděpodobně se už v životě neuvidíte. Ten známý mi vyprávěl, kolikrát se mu řidiči svěřovali s dost osobními záležitostmi a jaké důvěrné hovory s ním vedli. Zažil jsi něco podobného?
Že by se mi někdo vyloženě svěřoval, to ne, to jsem nezažil. Asi je to i tím, že mě většinou vezli místní, a to jen kousíček, takže v tak krátkém čase došlo jenom na moje vyprávění o cestě z Jilemnice na Nordkapp. Jedna delší jízda mi ovšem v paměti utkvěla. Ten pán mě vezl asi 120 kilometrů a ke každé zatáčce, kterou jsme projížděli, měl příhodu o tom, jaká autonehoda se tam přihodila, kdo, kdy, jak a kde při ní zemřel. To bylo fakt zvláštní. A jinak ano, souhlasím s tím, že stopování má své kouzlo.

Psal sis deník, poznámky z cesty?
Spíše jsem se věnoval natáčení. Vzal jsem si s sebou dron a kameru občas namířil i na sebe. Po ránu jsem na ni sdělil, co mě ten den čeká, a večer jsem zhodnotil, co se mi povedlo a co nepovedlo. Mám natočeno několik stovek krásných záběrů přírody a spoustu hodin povídání. Zatím jsem se dostal jen k sestříhání krátkého klipu, který jsem uveřejnil na YouTube.

Říkáš „zatím“. To znamená, že se plánuješ dostat ještě k něčemu dalšímu?
Těch záběrů je tolik, že by z nich určitě mohl vzniknout i nějaký delší dokument. Jenom na to najít čas.

Co tě za tvoji dalekou cestu nejvíce překvapilo?
Sice jsem samozřejmě věděl, že bude v Norsku světlo 24 hodin denně, ale stejně mě ve finále překvapilo, že tam fakt bylo světlo 24 hodin denně. (smích) Bylo to zvláštní zažít.

Jaký to mělo vliv na tvůj spánkový režim?
Jel jsem pomalu, a tak jsem si postupně zvykal, že je každý den světlo o něco déle. Nebylo to šokové, jako kdybych tam během jednoho dne dojel autem. Nakonec jsem si spánkový režim prohodil cíleně. Na Lofotech je totiž rušný provoz a úzké silnice. Využil jsem stálého světla, a zatímco v noci všichni spali, já urazil pěkný kus cesty. Ve dne jsem si pak našel nějaké tiché místo, zalezl si do stanu a spal.

Na závěr mi prozraď, kdy a kde ti v průběhu celé cesty bylo nejkrásněji.
Moc jsem si užil cestu trajektem z Bodø na Lofoty. Vyrážel jsem kolem jedenácté večer, slunce zapadalo za ostrovy a ty připomínaly siluety vynořující se z moře. To byla nádherná plavba.

BIO BOX:
Václav Hrouda (25)
Narodil se 25. října 1999 v Jilemnici, kde i navštěvoval základní školu a střední odbornou školu zaměřenou na informatiku. Následně získal bakalářský titul na MatFyzu, rovněž v oboru informatika. Nyní pokračuje v navazujícím magisterském studiu a současně pracuje ve vrchlabské firmě WPJ.

Gabriela Jakoubková
Foto: archiv Václava Hroudy