Texty o lásce pro nás tabu jsou, říká frontman Matěj Homola
29. června 2020
Váš tatínek je fotograf, vy sám jste dříve fotografoval. Co nejraději?
Vystudoval jsem fotografii na Střední průmyslové grafické škole. Poté jsem asi deset let fotografoval v tátově agentuře, jednalo se o focení nemovitostí, reklam, reportáží… S kamarády jsme pak založili skateboardové a snowboardové časopisy, ve kterých jsem působil osm let. Na to jsem se tenkrát hodně specializoval, nikdo jiný to v té době nedělal a ani dnes se tím mnoho lidí nezabývá.
Pokud vím, pro tyto časopisy jste nejenom fotografoval, ale zároveň i psal články.
Ano, byl jsem píšící fotograf. Podědil jsem to po rodičích, kteří byli oba aktivní novináři. Rád fotím, rád píšu.
Co vy a fotografování dnes?
Profesionální fotku jsem pověsil na hřebík v době, kdy se kapela Wohnout rozjela natolik, že nás byla schopná uživit. Teď fotím mobilem a pro můj Instagram je to dostačující. Tím, že hodně cestuji, je můj profil plný fotek z cest.
V jednom rozhovoru jste uvedl, že právě proto, že pocházíte z novinářské rodiny, máte pro novináře pochopení. Přeci jenom – kde jsou ty hranice? Co už je pro vás přes čáru?
Ono se to rozrůstá. To, co by mi přišlo dříve přes čáru, je už dneska standard. Nastoupila generace novinářů, kteří vytvářejí nové politické prostředí. Skupinka, která je loajální k současné vládě, degraduje novinařinu, a to mi vadí.
V kapele působíte společně se svým bratrem Janem. Když jsme si povídali posledně, říkal jste mi, že jediné, na čem se občas neshodnete, je muzika. V čem konkrétně se vaše názory rozcházejí?
Máme odlišné hudební cítění. Někdy se tedy stane, že to, co se líbí jednomu, nelíbí se tomu druhému. Je to taková naše symbióza, která funguje.
A jak to funguje při skládání textů? Jak moc si do jejich tvorby necháte navzájem mluvit?
Texty jsou přesně to, o čem jsme schopni se hádat. Do jejich tvorby si žádný z nás mluvit nenechá. V tomhle případě je lepší nespolupracovat a nechat každého dělat si to svoje.
Zásadně nepíšete texty o lásce. Je ještě nějaké další téma, které je pro vaši kapelu tabu?
Je pravda, že texty o lásce pro nás tabu jsou. Není to proto, že bychom snad nemilovali a neznali tento cit. Problém spočívá v tom, že téma lásky často sklouzává ke klišé, čemuž se chceme vyvarovat. Dále se v rámci naší tvorby příliš nezajímáme o politiku.
Hrajete na ukulele. Na YouTube můžeme dokonce najít i vaši sérii videí Škola ukulele. Při jaké příležitosti jste objevil kouzlo tohoto nástroje a v čem shledáváte jeho výjimečnost?
Jezdívám na dlouhé výlety na motorce a chci s sebou vozit nějaký nástroj, kytara se však neprakticky přivazuje. Před pěti lety jsem jel na měsíc do Maroka a jen tak z legrace jsem si tam koupil to nejlevnější ukulele s obrázkem Spongeboba. Za ten měsíc jsem hře na ukulele naprosto propadl. Je to nástroj jednoduchý na naučení, praktický na cestování a je i levný, takže tolik nevadí, když ho člověk omylem rozbije. Ukulele u nás nebylo příliš známé, teď nabývá na popularitě a já jsem toho fanda. Doporučil bych ho i jako ideální nástroj pro děti.
Už jste zmínil, že cestujete všude možně po světě. Jaká oblíbená místa máte tady u nás v České republice?
Jižní Čechy (konkrétně Český Krumlov) a Šumavu. Na Šumavě je nejenom krásná příroda, ale mám tam i spoustu kamarádů. Snad jsem teď tedy neurazil Vrchlabáky!
Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří Novák