Tajemný zámek v Hartě

Historie zámečku v Hartě sahá až do 16. století. Úplně z počátku sloužil jako hospodářský statek, o který se staral rychtář F. Lahr z Horního Lánova. Jednalo se o jednopatrovou prostou stavbu, která sloužila lesnímu úřadu hraběcích lesů rodu Morzinů v 17. a 18. století. V tu dobu můžeme již v Hartě mluvit o existenci panského.

Ačkoli si svou důležitost udržel, chátral. A chátral až do té doby, než se ho v roce 1877 ujal průmyslník Viktor Krönig, který mu vdechl nový život a podobu v duchu pseudorenesančního stylu a doplnil jej o čtyřbokou, dvoupatrovou, dnes ikonickou věž. I po Krönigově přestavbě si budova zachovala své charakteristické rysy původního statku, ale časem začala sloužit jiným účelům.

Podnikateli poskytl útočiště do položení poslední střešní tašky Krönigovy vily v přilehlém parčíku. „Prostory zámku poté sloužily jako výrobní a skladové pro textilní průmysl,“ uvádí webová verze knihy „Harta a Liščí kopec v proměnách času“, vydaná nedávno Spolkem pro Hartu. Až se člověk pozastaví nad tím, čím vším hartecký zámeček ve své historii byl, zámkem v pravém slova smyslu ale vlastně nikdy ne. Je ovšem pravdou, že být hospodářským statkem, lesním úřadem, sídlem továrníka a nakonec bytovým domem a školkou není na jeden dům vůbec špatné skóre, nemyslíte?

Zajímavostí je také legenda o podzemní chodbě vedoucí až na Žalý. Ta však nikdy nebyla nalezena. Tomu, že jde asi jen o pouhou báchorku, nasvědčuje i fakt, že na Žalý je to odtamtud minimálně devět kilometrů. Byla by to bývala dlouhá chodba, každopádně na druhou stranu taky nikdo nikdy neprokázal, že tam žádná nebyla. To může být podnět pro další archeologické objevy.

Baronka, která si Hartu zamilovala

Betty Rumlerová, za svobodna von Aichenwehr, jedna z klíčových osobností pro hartecký zámek, byla původem z Vídně, kde se do ní zamiloval baron Rumler. Nižší šlechtic měl asi velké charisma, protože svou vyvolenou přivedl z metropole rovnou do nehostinných Krkonoš. Mimo jiné vášnivý lovec hartecký zámek zakoupil, s manželkou si adoptovali dva syny a celá rodina se do Harty nastěhovala. Baron a baronka sem přišli hned po svatbě. Přestože byla Betty Rakušanka, našla v českém prostředí druhý domov. Byla známá svou laskavostí, nepovyšovala se nad ostatní a se služebnictvem i místními udržovala přátelské vztahy.

Její život byl však plný zvratů. Ve chvíli, kdy se provdala za barona Rumlera, byla již jednou ovdovělá. Ani založení další rodiny nepomohlo. I tentokrát bylo rodinné štěstí narušeno, tentokrát válkou. Jeden syn narukoval, druhý zůstal v zemědělství. Navíc i baron Rumler předčasně zemřel a byl pochován na vrchlabském hřbitově, takže na zámečku žila většinu života sama.

Po válce životní jízda pokračovala. Jako Rakušanka se sice nemusela vystěhovat v rámci odsunu Němců, ale okolnosti ji donutily odejít. Do poslední chvíle váhala, zda zůstat, ale nakonec se připojila ke své rodině ve Vídni.

Dlouhá léta se předpokládalo, že Betty Rumlerová zemřela ve Vídni v roce 1972, ale nové informace naznačují, že se tak stalo již o něco dřív.

Alois Seifert – umělec spjatý s Hartou?

Zajímavým zjištěním z posledních let je možné propojení baronky Betty s malířem Aloisem Seifertem. Tento talentovaný umělec, který byl mistrem církevní malby a portrétů, měl podle nových historických poznatků pravděpodobně rodinné vazby k baronce. Seifertův život byl fascinující – od studií v Praze u slavného Christiana Rubenova přes první zakázky pro kostely v okolí Vrchlabí.

Když mluvíme o okolí, musíme to vzít poněkud zeširoka. Maršov, Dolní Dvůr, Dolní Lánov, Špindlerův Mlýn, Pilníkov, Velká Úpa, Temný důl. To jsou všechno místa, kde místní malíř a umělec zanechával své umělecké stopy v podobě obrazů křížových cest a obrazů oltářních. Seifert se dokázal přizpůsobit potřebám doby – jeho dílo oscilovalo mezi historickými malbami, křesťanskými ikonami a lovci oblíbenými střeleckými terči. Jeho styl se vyvíjel a postupně směřoval k realistickému zobrazení, které však vždy obsahovalo jemný umělecký rukopis. Ostatně, až do 2. listopadu jej můžete obdivovat na výstavě v obrazárně vrchlabského Muzea Krkonoš.

Antonín Kašpar

Opomíjená stavba
Zámek Podhůří, který nese stopy času a sociálních změn, je i přes svůj potenciál a významnou minulost, dlouhodobě opomíjenou stavbou. Ačkoliv na první pohled nemusí působit výjimečně, zámek v sobě skrývá mnohé hodnoty, jakou jsou krásné, prostorné místnosti s klenutými stropy, které mohou nabídnout široké možnosti pro budoucí využití. V kombinaci s okolním prostorem by mohl zámek představovat funkční a reprezentativní místo, které by sloužilo nejen pro kulturní a společenské akce, ale i jako centrum pro místní obyvatele. Chce to jen patřičnou péči.

Student architektury
(autor si nepřál uvést jméno, redakce jeho totožnost zná)

Foto: Zdeněk Horák