Snažíme se vdechnout kostelu i duch naší doby

Proč jste pro naše setkání navrhla právě kostel v Chotěvicích?
Protože venku máme tropy. Tady se rozhodně nestane, že by nám bylo horko. V létě je zde úžasně, je to skvělé útočiště. V zimě je to komplikovanější, ale o to víc času tady tím pádem trávíme v létě. Báječně se zde soustředí. Ať si člověk povídá o čemkoli, myšlenky tu proudí samy. Taky jsem si myslela, že jste to tady asi ještě neviděl. Ráda se pochlubím dílem, které vzniká, i atmosférou. Ať tu budete sám, nebo s někým, vždy vám bude dobře, uklidníte se. Tohle místo má magii a kouzlo, takže je ideální pro jakékoli nové setkání. My se vidíme poprvé a myslím, že tady se nemůže stát, aby proběhla jakákoli nesympatie. To je absolutně vyloučené. Vše se uhladí, je to pod hezkým božím dozorem.

Zachránit zdejší kostel napadlo vás, nebo Richarda?
Ten šílený nápad pochází ode mě. Skoro každý den tady venčím psy, chodím kolem na procházky. Bylo mi strašně líto, že tak nádherný kostel chátrá, takže jsem jednou přišla domů a řekla Richardovi: Pojď, vezmeme si ten kostel a zachráníme ho, protože když to neuděláme, tak spadne.

Jak reagoval?
Ríša je v mnohém ještě větší šílenec než já, takže řekl okamžitě ano! Během minuty zvedl telefon a začal zjišťovat, jakým způsobem by se dalo zařídit, aby se kostel na nás převedl, což potom trvalo poměrně dlouho. Byla to asi dvouletá cesta, než se nám kostel podařilo získat. Musím ale říct, že jednání s církví bylo vstřícné, a my si vážíme i toho, že nám natolik důvěřovala, že nechala kostel vysvěcený. V církvi pochopili, že chceme, aby se v kostele dál sloužilo Pánu, aby dál mohl sloužit věřícím a stejně tak svým duchem oblažoval i nevěřící, kteří sem zavítají třeba i proto, že chtějí vidět, v čem je kostel jiný a výjimečný.

Zrazoval vás někdo od vaší snahy? Přece jen starý dům vyžaduje investici, kostel ještě větší. Neříkal vám někdo, že to bude černá díra na peníze?
My se většinou o podobných věcech s nikým moc neradíme. Prostě oznámíme, že to tak je. Ríšova maminka, která s námi bydlí v Chotěvicích, jen spráskne ruce a zakroutí hlavou. Zná nás a ví, že nemá smysl s námi takové věci rozebírat, když jsme přesvědčení. Myslím ale, že se jí náš nápad líbil. Každá větší vesnice jako Chotěvice by přece měla mít hospodu a kostel. To je základ, to jsou
místa, kde se lidi vždycky setkávali a měli by se setkávat dál.

Věděli jste, do čeho jdete? Nebo až postupně objevujete, co všechno se tady musí udělat?
U nás to často chodí tak, že vymyslím šílený nápad, ale realizaci nechávám na chudákovi Ríšovi. To se stalo i loni. Já celé léto stříhala seriál a Richard byl tady, když se dělaly zásadní opravy – nová podlaha, což znamenalo vystěhovat všechny lavice a celé to tady vyčistit. Zároveň se dělala částečná výmalba a nová elektroinstalace, opravovala se sakristie, montovalo komplet osvětlení. Byl tady každý den a říkal mi, že několikrát skoro brečel, když viděl, co vše záchrana kostela obnáší. Takže nám to postupně dochází, ale není chvíle, kdy bychom litovali. Odměnou nám je, že sem lidé začali proudit. Kostel je teď v létě přístupný každý pátek odpoledne a každou sobotu a neděli celý den. Za víkend se tady vystřídá 150 až 200 lidí. Je krásné, že je to přitáhne a osloví.

Jsem z rodiny bezvěrců. Vlastní křest jsme si vymohla, když mi bylo patnáct. Ale jistotu, že něco je a něco nás přesahuje, jsem zažila v sedmnácti v Paříži. Ocitla jsem se v Sacré Coueru, stála pod kopulí, která je chráněná čtyřmi anděly a kde na vás shlíží žehnající Ježíš, a pochopila, že se nepletu. Pocit, ve kterém jsem žila, sama si ho prosazovala, byl absolutně reálný. Tam se mi až zhmotnil. A já bych byla nesmírně vděčná, kdyby tohle uměl třeba i kostel v Chotěvicích. I kdyby se to povedlo byť na jediném člověku, který by sem vešel a uvěřil by v Boha a pochopil nebo ucítil, že existuje i duchovní background a že může být ještě něco důležitějšího, než jenom to hmotné tady na Zemi, že může být i nějaká realita za realitou, kterou my známe. To pro mě má smysl a vždycky to bude mít smysl. Nelitujeme ani jeden. Když jsme v Chotěvicích, tak sem do kostela chodíme každý den a prožíváme tady neuvěřitelně šťastné okamžiky.

Problémy rozpadajících se kostelů začínají, když do nich začne zatýkat. Byl to případ chotěvického?
Tady to naštěstí dopadlo dobře. Kostel je sice od osmdesátých let zavřený, ale Němci před lety zaplatili opravu střechy. I díky tomu vydržel v nějakém stavu, kdy je ještě možnost ho stále zachránit.

Opravu zaplatili Němci?
Ano, původně jim tady všechno patřilo, ke kostelu mají velmi blízký vztah. Na hřbitově je pohřbena celá řada německých rodin. Už desítky let se sem vracejí každý rok na mši. Dřív jich jezdily dva autobusy, pak jeden autobus. Teď už jezdí jen dvě větší auta. I letos přijeli, kolem pouti svatého Petra a Pavla. Měli tady mši slouženou v němčině německým panem farářem.

Takže úplně nejhůř na tom kostel nebyl?
Základem je střecha, ta je dobrá. Kostel vypadá staticky v pořádku. Na věži je sice trhlina, ale neměl by být zásadní, vše by se mělo opravit. Ale samozřejmě vše chátralo i z důvodu, že byl od poloviny 80. let zavřený. Okenice zničené, bydleli v něm ptáci a červotoč. Podlahu zvedla voda z nedalekých polí, která se na kostel přiřítila. Nevím, jak dlouho to budeme dělat, ale asi to bude trvat mnoho let. Vždy, když si tady s Ríšou sedneme, začneme vypočítávat, co všechno je třeba udělat. A vždycky si říkáme, čemu dáme prioritu. Jestli začít měnit velká okna, kdy oprava jednoho se odhaduje zhruba na sto padesát tisíc, anebo opravit oltář, kde se to může vyšplhat až k několika milionům korun, či se pustit do výmalby stropů, opravy hodin a věže a víme, že nás čeká i omítka zvenku. Je toho spousta, rozhlédněte se, práce jako na kostele.

Do jaké podoby chcete kostel dostat? Historické, nebo modernější?
Snažíme se o eklektismus, aby se tady prolnulo staré křesťanské umění s moderním. Takže jsme oslovili našeho popartového umělce Josefa Rataje, jestli by neudělal výzdobu. Zhostil se toho s neuvěřitelnou chutí a energií, investuje nemalé množství sil i vlastních prostředků, protože většinu děl, co tady vidíte, kostelu daroval. Myslím, že i jeho naplnilo radostí, že dělá něco, co tady může zůstat navěky a opravdu to může oblažovat lidi na duchu.

Vidím tady spoustu moderního umění.
Mně se to líbí. Když kostely vznikaly, byly v té době také moderní. Snažíme se vdechnout kostelu i duch naší doby. Až sem přijdou lidé třeba za dvě stě let, už pro ně nejspíš popartové umění moderní nebude. Lidé na něj budou pohlížet stejně jako na ostatní historická díla. Prostě se snažíme, aby se tu objevil otisk naší doby a známých osobností současnosti. Například každý obraz křížové cesty si pod sebe vezme jedna výrazná osobnost dneška a za pomoci svých finančních prostředků obraz zrestauruje. Obraz se pak vrátí na původní místo a pod ním bude napsáno, kdo to „způsobil“. To jsou hezké stopy, které po nás můžou zůstat. Kdo ví, co bude za dvě stě let? Já ale pevně věřím v to, že chotěvický kostel tady za dvě stě let stát může!

Co na vaši snahu vtisknout do kostela i současnost říkají návštěvníci?
Většině se to líbí, hodně jich to sem láká, jsou zvědaví. Kostel je unikátní nejen tím, že ho restaurujeme my dva, ale i tím, že se snažíme, aby byl trošku odlišný. Samozřejmě, že se objeví i remcalové, kteří říkají, že by to dělali jinak nebo že se sem něco nehodí. Navíc se ani nepřijedou podívat a často soudí jen z fotografií, bohužel. Odsuzování a napadání je fenomén dnešní internetové společnosti. My to tady ale děláme s čistým srdcem a s dobrou vůlí. Nejde nám o nic jiného, než aby kostel dýchal, přetrval a navrátil se k původnímu účelu. To je naše poslání.

A co starousedlíci?
Reakce místních starých babiček z Chotěvic, které sem chodily za mlada nebo tady měly svatbu, jsou až dojemné. Líbí se jim to, chválí nás, někdy pláčou štěstím, že je kostel opět otevřený. I Němci, kteří přijeli na nedávnou mši, byli mile překvapeni. Německý pan farář byl nadšený, sedl si do našeho křesla s vyobrazením papeže Františka a nechával se věřícími fotit. Moc se mu tady líbilo a děkoval za to, že kostel dáváme dohromady.

Máte odhad, kolik bude záchrana kostela stát? Nebo jste to radši neudělali, aby vás ta částka nevyděsila?
Neudělali jsme to nejen proto, aby nás to nevyděsilo, ale i proto, že v podstatě vždycky necháme ohodnotit jen to, co se má zrovna restaurovat. Takže jsme například nechali ohodnotit křížovou cestu, která se momentálně restauruje za finanční pomoci významných osobností dnešního společenského, kulturního a sportovního života. První čtyři obrazy si „adoptovali“ Lucie Bílá, Olga Lounová, Jaromír Jágr a Leoš Mareš. Máme ohodnocené unikátní varhany, které se začnou restaurovat v říjnu. Potrvá to zhruba rok a půl, než se tu opět rozezní. S penězi nám v tomto případě pomohli přátelé z Chomutova, manželé Holečkovi, kteří uspořádali dražbu, kde se na varhany skutečně podařilo vybrat dostatek financí. Nedávno se nám přihlásila firma Stavmat, která sponzorsky dodá stavební materiály na opravy zdí a omítek a fasády. Mám pocit, že se vždycky najdou lidé dobré vůle, kteří nám chtějí pomáhat. Kolem Vánoc jsme tu už dvakrát pořádali charitativní koncert spojený s bohoslužbou a letos pro velký zájem proběhnou rovnou dva. Kvůli kostelu jsme založili nadaci AnděLové, máme transparentní účet, každá vybraná koruna se dává ve prospěch kostela.

Co kromě církevních obřadů chcete v kostele ještě pořádat?
Kromě už zmiňovaných charitativních koncertů tu budeme mít například v říjnu besedu Jaromíra Jágra. Výtěžek z akce půjde na zrestaurování obrazu křížové cesty, který si vzal pod svá křídla. Uvidíme, kdo bude další. Věřím, že sem nalákáme celou řadu zajímavých osobností.

Kostelem opravdu žijete. Jak dalece se to propisuje do vašich knih?
Je možné, že se dění okolo kostela v nějaké mojí další knize objeví, ale samozřejmě nevím kdy ani jakým způsobem. Vždycky jde o příběh, ten je pro mě zásadní. Hlavním tématem mých knih bývá láska, vina, odpuštění a návrat k rodině. Věřím, že každý můj příběh nese nějaké poselství, které chci, aby ve čtenářích rezonovalo.

O vašich románech Hvězdy na cestě a Tsunami jsem se dočetl, že jsou v jádru autobiografické. To znamená, že jste psala o vlastních prožitcích?
Příběhy jsou vždycky smyšlené, všechno je to fabulace. Ale samozřejmě píšu na základě vlastních prožitků a zkušeností, a tak se autobiografické prvky objevují v každé postavě i v jednotlivých dílčích situacích. To je ale normální.

Chystáte další knihu?
Teď jsem ve fázi vymýšlení, o čem chci vůbec psát, čemu se budu následující zhruba dva roky věnovat. Jde to pomalu, uzrává to. Tentokrát si to vybírá větší čas než obvykle, takže jsem sama zvědavá, co z toho bude. Nechávám to plynout, přichází to ke mně postupně. Nespěchám.

Kolik hodin v kuse vydržíte sedět u psaní knihy?
Záleží na tom, v jakém období psaní se zrovna nacházím. Na začátku mám plán, kolik toho musím napsat, abych to stihla do termínu odevzdání. Spočítám si počet dnů a vyjde mi, že když napíšu každý den například jednu „áčtyřku“, budu mít volné víkendy a třeba i svátky a knihu tak napíšu v klidném příjemném tempu. To se mi ale nikdy nepodaří, nikdy to nedodržím. Někdy je člověk prostě unavený, jindy nemocný, někdy se mu nechce nebo se nedokáže soustředit, nepřichází nápad. Najednou se to začne hromadit a náhle mi do odevzdání zbývají jen tři měsíce. Propadnu panice a potom píšu každý den. Například knihu Tsunami jsem psala i o Štědrém dnu. Jak se blížím ke konci, píšu i šest až osm hodin denně.

Tak dlouho bych u toho sedět nedokázal.
Mně nevadí psát osm hodin v kuse. Problém je najít osm hodin času na psaní. Pořád je totiž za mnou obrovská rodina, která mě potřebuje. Když už ale pak jde do tuhého, naštěstí hodně činností přebírá Richard, naučil se kvůli tomu i vařit. Vidí, že už nejsem schopná z knihy vystupovat a už z ní ani nechci vystupovat. Přicházím domů na pár hodin denně a všichni vidí moje prázdné oči, protože já tam vůbec nejsem. Já jsem někde jinde, hluboko ve svém příběhu.

Kdo je vaším prvním čtenářem?
Richard. Zaručeně je i tím, kdo čte moji knihu nejdéle, protože mu ji dávám číst v průběhu psaní. Po nějakých dvou, třech stranách si uděláme večerní čtení. Ríša si naleje sklenku, sedne si, dám před něj počítač a on čte nahlas. Bedlivě pozoruju, kde se zasekává, když mu to nejde přes jazyk, kdy se začne smát, kdy brečet nebo kde mu to nedává smysl. Je můj lakmusový papírek. Nikdy neví, co píšu a kam směřuju, abych si mohla ověřit, jestli to funguje. Takže knihu čte po pár stránkách osm až devět měsíců. Celistvý pocit z knihy má až v momentě, kdy ji začne načítat do její audioverze.

Jak dlouho mu načtení trvá?
Nejprve si musí celou knihu znovu přečíst, aby ji vstřebal. Potom ji zhruba čtrnáct dní načítá ve studiu, většinou čtyři až pět hodin denně, pusa pak přestane vypovídat službu. Nezdá se to, ale jsou to dva týdny intenzivní práce.

Režisérka, herečka, spisovatelka, blogerka a manželka Richarda Krajča. Tak se o váš píše na internetu. Co z toho vám zabírá nejvíc času?
Nevím, jak vzniklo, že jsem herečka. Hrála jsem ve filmech jako malá a teď se občas někde mihnu, to ze mě ale herečku nečiní. Možná mě tak někdo může vnímat, protože máme s Ríšou čtvrtým rokem společnou talkshow Kecičky a písničky, ale tato naše vystoupení jsou právě založená na autenticitě a improvizaci, tam jsem oba plně sami za sebe. Blogerkou jsem byla, z mých blogů Kecy, kecy, kecičky vznikla moje první kniha, díky čemuž jsem zjistila, že mě psaní baví. Teď už ale blogerkou nejsem. Režisérkou jsem bývala dlouho, ale vyměnila jsem tu profesi za spisovatelskou dráhu a k režii si už jen občas odskočím.

Proč jste změnila profesi?
Režisérská práce mě přestala naplňovat. Na filmy se složitě shání peníze a nikdy jich není dost, takže je výsledek vždy dílem kompromisu a s těmi já se strašně nerada smiřuju. Takže mě to přestalo bavit – shánět peníze, žít v kompromisu a neustále někoho přesvědčovat, proč je dobré právě tenhle film natočit. Řekla jsem si, že můžu vyprávět příběhy jiným způsobem a mnohem svobodnějším. Můžu si psát, co chci, jak chci a kdy chci. V Albatrosu, kde knížky vydávám, mi vycházejí vstříc a důvěřují mi. Mnohdy jim ani neřeknu, o čem píšu. Čtou knihu až v okamžiku, kdy je hotová, dávno potom, co je naplánováno její vydání. A to je pro mě nosné, že ti lidé za mnou stojí a věří mi, a já věřím jim, že pro knížku udělají to nejlepší. Takové spolupráce si moc vážím.

Takže ze všeho nejvíc se teď cítíte být spisovatelkou?
Jednoznačně! No, a pak jsem samozřejmě manželka Richarda. A taky jsem matka a doufám, že jednou budu babička. Jsem i psí ošetřovatelka, pradlena, uklízečka, ráno jsem byla kuchařka i pekařka. Těch rolí má člověk celou řadu. Jsem také kostelnice. Třeba dneska jsem pro vás otevřela kostel!

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek a www.fotocomplete.cz