Skupina REGO: Šermovali jsme na Karlštejně i v blázinci

Jak vlastně vznikl název REGO? Je to nějaká zkratka nebo něco podobného?
Srnský: To jsem vymyslel já. (Říká šeptem se smíchem.) Je to renesance a gotika. V našem znaku je pak písmo gotické a kord renesanční.

Odkdy se datují začátky spolku REGO?
Srnský: Začalo to v září roku 1980. Takovým spouštěčem bylo, že v 70. letech začala vycházet Střelecká revue a právě před rokem 1980 v tomto časopise byl i dvojlist o pražské skupině Regius. To byla jedna z prvních skupin, která se u nás historickému šermu věnovala. Pak tu byla i skupina Mušketýři a bandité a od nich jsme brali rozumy.

Ale vraťme se k onomu článku ve Střelecké revue. Co v něm bylo?
Srnský: Já jsem tento časopis odebíral, protože už jako malý kluk jsem měl rád zbraně. A teď tam byl článek o skupině Regius. To je něco úžasného, fakt úžasného, říkal jsem si. A tak jsem šel za klukama, se kterýma jsem čundroval, a zeptal se jich, jestli by do toho šli. Bylo nás asi pět nebo šest a začali jsme trénovat v hořejší škole.

S čím jste začali trénovat? To jste měli hned zbraně?
Srnský: Půjčili jsme si z knihovny knížku sportovního šermu. Neměli jsme samozřejmě kordy, ale místo toho jsme měli laminátové tyčky od kravských ohradníků a s tím jsme začali šermovat. Nejdříve jsme se podle té knížky učili kroky, seky a podobné věci. Na těchto tyčkách jsme měli nastrčené plechové kolečko, abychom se neflákali přes ruce. Jak se o sebe třely dvě tyčky, tak to byl hroznej smrad. Pak jsme si půjčili v Trutnově v knihovně Šerm šavlí a pak jsme získali…
Louda: … Plchova skripta. Pavel Plch pracoval na AMU, učil herce šermovat a vydal skripta scénického šermu.
Srnský: A z toho jsme se všechno učili.

S ohradníkovými tyčemi jste šermovali i při vašich prvních veřejných vystoupeních?
Srnský: To ne. Tyče jsme měli jen na trénink. My jsme začali vystupovat v půlce roku 1982. Bylo to ve Studenci a dostali jsme za to dvě flašky rumu. Tam už jsme samozřejmě měli nějaké kordy.

A ty jste sehnali kde?
Srnský: Čepele jsme někde sehnali, už ani nevím kde. Já jsem autoklempíř, a tak jsem kordy přímo dělal. No zkrátka měli jsme je. Postupem času už jsme je kupovali, protože kvalita byla jiná.
Louda: Ale dlouho si skupina vyráběla zbraně sama, zejména meče.
Srnský: Jo. Dokonce jsme dělali i dvouruční meč. Ten je těžký jako kráva. Nechali jsme si překovávat i sekery.
Louda: Zpětně vidím, že tyto zbraně určovaly i techniku šermu, protože ta závisí na „nářadí“, když to takto nadneseně řeknu. S těžkými meči vyráběnými na koleni lze provozovat jen určitý druh šermu.

Kromě toho, že jste si vyráběli zbraně, dělali jste si i vlastní brnění?
Srnský: Dělali jsme si drátěné košile z kroužkových nebo pérových podložek. Taky byly velice těžký. Husitské plechové helmy už nám dělali učedníci, klempíři z automobilky. Takže se to dělalo všelijak. Později se už našli kluci, kteří to začali pro šermíře vyrábět.
Louda: Jak jste se ptal na ty inspirace, tak ještě v šermírně jsou sešitky, do kterých si kluci dávali různé výstřižky. Z časopisů, z dobrodružných knížek, úryvky z filmů. Bylo tam úplně všechno možné, co se mohlo hodit. Dnes si člověk všechno vygooglí, to tehdy nebylo možné.

Co na to říkali lidé, když se před ně se svými bojovými scénkami nebo skeči předstoupili?
Srnský: Lidi byli fajnový. A to jich byla opravdu hejna. Například když jsme tady šermovali, bylo naprané náměstí. Dnes už je v Česku podobných skupin bezpočet a už to lidi tolik nezajímá. Dříve to bylo na takové věci lepší, protože to bylo něco novýho a neokoukanýho.

Pohybujeme se stále v 80. letech, tedy v době, kterou řada lidí už nepamatuje. Co na vaše počínání říkala tehdejší oficiální moc, která musela cokoliv schvalovat a jenž všechno bedlivě kontrolovala, aby v žádné činnosti nebylo něco nekalého až protistátního?
Srnský: Ne, nic takového nebylo. My jsme dokonce tehdy byli pod Domem pionýrů a mládeže. Snad jediné, co si vzpomínám, bylo, že nás nechtěli pustit do prvomájovýho průvodu. To fakt nechtěli. Teprve někdy v roce 1988 či 1989 nás konečně pustili. Asi už se to opravdu sralo, tak nás pustili.
Louda: Ono to vypadá legračně, protože někteří lidé vzpomínají, že je chodit do průvodu nutili. Ale jak je vidět, byly i opačné případy. V průvodu se spolky prezentovaly, ukazovaly se lidem.
Srnský: A my jsme šli v gotice. Vím, že jsem měl plechový klobouk. Ono nás v té době bylo asi pět. Ale blbli jsme a šermovali po celé trase, co se tehdy šlo. Jak jsme mohli vylézt před diváky, byli jsme z toho urvaný.

Když jste začínali, bylo vás více, nebo opravdu jen těch pět jako v prvomájovém průvodu?
Srnský: Ze začátku se to tam dost střídalo. Z těch čundráků tam zůstali asi tři lidi, ale potom, jak se to rozkřiklo, se to nabalovalo. A řada jich pak s námi zůstala. Například tady přítomný Jirka Louda. Ještě mu ani nebylo patnáct a už se na Domě dětí ptal, jestli by nemohl šermovat.
Louda: Ale to už byl rok 1991. Nicméně by bylo asi dobré některé lidi ze začátku skupiny zmínit. Někteří se sice opravdu jen mihli, ale jiní potom dlouho pro skupinu byli důležití. Například to byl Mirek Feistauer, Jirka Vlach, pak byl nějakou dobu členem například Petr Bím…
Srnský: Petr Bím byl s námi onehdy na prvním vystoupení ve Studenci. On si pak nějak zranil ruku při cestě do Trutnova. Nebylo to tedy při boji. On měl takový žlutozelený kostým a pak mu ho asi Květa spálila, když končil. (smích)
Louda: Což by mohlo být další zajímavé téma či rovina, a sice vztah manželek či partnerek členů skupiny k tomu, co jejich muži dělali. U některých to bylo dosti limitní. Nebudeme si nalhávat, že to nezabere spousta času. Jezdí se po vystoupeních, jsou tréninky, brigády.
Srnský: My jsme třeba dělali osmdesát vystoupení za rok.

Jezdili jste jen po Československu respektive České republice, nebo jste jezdili i do zahraničí?
Srnský: Byli jsme později i v zahraničí, ale to už byla aktivita tady Jirky. Byli jsme na Ukrajině, v Polsku, v Belgii, Itálii či Holandsku. Ale těch osmdesát vystoupení ročně nebylo vždycky. Byly doby, kdy jsme například zůstali jen čtyři…
Louda: Někdy jen tři, přičemž z toho byli schopní šermovat jen dva a já jako mladý ucho zvládl jen vařit grog a bubnovat.

Kde jste čerpali pro svá vystoupení i jednotlivé choreografie inspiraci kromě již zmiňovaných skript? Kde jste okoukávali šermířské scény?
Louda: Co se týče choreografií, byla pochopitelně velká inspirace z filmů, kde to člověk mohl vidět. A pak – jak už tady Luboš říkal – se to rozmohlo a skupin jako my tady byla celá spousta, takže jsme sledovali, co dělají ostatní. Jezdili jsme například na šermířské festivaly, ale pak už například vycházely Šermířské listy. To byl takový skoro polosamizdatový časopis.
Srnský: Na jednom festivalu, který se konal v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze, jsme měli vystoupení se slepicí. Se skutečně živou slepicí. Děj byl zhruba o tom, že lapka ukradl slepici a ten druhej ho viděl a začali se o slepici tlouct. Milá slepice nám utekla a teď všichni diváci honili slepici a ta měla největší úspěch. (smích) Já jsem si tuhle slepici vždy půjčoval od pantáty. Jednou jsem si ji půjčil a říkám: „Tati, já si ji nechám týden doma, protože za týden zase máme další vystoupení.“ Já jsem na ni ale úplně zapomněl, tejden jsem ji nekrmil a ona chcípla. Pantáta mě chtěl překousnout jak červa, a když jsem přišel za nějaký čas znovu s tím, že bych zase nějakou slepici potřeboval, tak mi řekl, že jsem blbec a že se na mě vysere. (smích)
Louda: To jsem právě myslel tou inspirací. Luboš, Mirek Feistauer či Jirka Vlach, později třeba Ivoš Farský měli spoustu vlastních nápadů. Vždy šlo o to poskládat vystoupení tak, aby to bavilo jednak diváky, ale i šermíře.
Srnský: Hlavně my jsme dělali legraci. Šlo o to, aby v tom byl vtip.

Kdybych udělal malou časovou odbočku, kolik členů má REGO nyní?
Louda: Já ani přesně nevím. Tady jde o to, kdo se do toho počítá. Skupina je stará, a tudíž má velký okruh spolupracovníků. Máme hodně aktivit a ne každý se účastní všech. Tvrdé jádro mívá mezi čtyřmi až šesti lidmi. A pak je okruh jakýchsi externistů či spolupracovníků, kteří se účastní jen občas. Tudíž říkat o nich, že nepatří do skupiny, to taky nejde. Abych mohl říci přesné číslo, musel bych se podívat do papírů. Ale pro fungování skupiny není formální členství podstatné. Pravidelněji vystupuje tak pět lidí, ne nutně najednou, další čtyři se střídají na tréninzích a pak je okruh externistů, kteří s námi občas vyjedou na bitvu.

Nabíráte stále nové členy?
Srnský: Rádi bychom, ale ti kluci už dnes nějak nemají zájem.
Louda: Já bych to řekl jinak. Oni přijdou a nejen kluci, ale zůstane jich poměrně málo. Luboš si tohle absolvoval mnohem více než já. Měl k tomu podobný přístup, jaký nyní pozoruji u sebe. Ono to člověka po nějaké době unaví. Sám chce šermovat, chce něco dělat a teď pořád musí cvičit nováčky. Věnuje jim čas, šermuje s nimi a ten člověk pak za chvíli odejde. Přijde na to, že ho to nebaví, nebo na to nemá čas a nebo a nebo… A pak přijde někdo další a stále se to opakuje. Já proto nemám pocit, že by přicházelo méně lidí než v 90. letech, to oni přicházejí stále, ale nevydrží. Pak tu je ještě jeden rozměr celé věci. Dnes je nabídka vyžití jiná a mnohem širší. Když si dříve kluk chtěl na něco hrát, tak to bylo na indiány a kovboje, Němčoury a Rusáky a často právě na rytíře nebo na mušketýry. Fantasy a další věci tehdy nebyly.

Vaše vystoupení je stále možné objednat?
Louda: Ano, děláme stále vystoupení na objednávku. V minulosti jsme měli i období, kdy si REGO samo zajišťovalo vystoupení. Samo se nabízelo a jezdilo. Vystupovali jsme na mnoha hradech a zámcích. Někde přišly davy lidí, někde nepřišel skoro nikdo. Pak je druhý typ vystoupení, kdy si nás někdo objedná. A u těch nemám pocit, že by to klesalo. Jsou pořád.
Srnský: Když jsme dělali první bitvu na Pecce, měli jsme mít tři vystoupení. Nahoře na Pecce začínala fronta a končila dole u křížku. Takže jsme museli dvě vystoupení přidat, aby to diváci viděli všichni. Vždycky, když bylo nádvoří plný, jsme zavřeli bránu, odjeli jsme to a pak se pustila další parta.
Louda: Tohle už nezažíváme, ale zájem stále je.

Mezi místa, kde jste vystupovali, nepochybně patří různé hrady a zámky…
Srnský: K tomu jsem došel v době, kdy k nám přišli mladí kluci, a napadlo mne, že bychom mohli jezdit po hradech, zámcích a dalších místech. A to se uchytilo. Jim se to líbilo, mně se to líbilo a tenkrát to byla naše hlavní náplň. Vedle hradů jsme byli taky na Řípu, na Blaníku nebo Sněžce.
Louda: To je ukázka Lubošovy invence. On ty hrady tehdy vzal hákem. Měl takovou vizi, že REGO vystoupí na všech přístupných hradech a zámcích v České republice.

Takže jste byli například na Kosti?
Louda: Několikrát.

Na Karlštejně?
Srnský: Samozřejmě. Ale nebyli jsme na všech hradech.
Louda: Ale u těch oficiálně přístupných by se jich našlo opravdu hodně málo, kde jsme nebyli. A pak se objížděly i hrady, kde byly domovy důchodců nebo nějaké soukromé či obecní ruiny.
Srnský: Ale ne všude chtěli šerm. (smích)
Louda: Nevím, jestli se tom sem hodí… Jezdili jsme i do blázince ve Velkých Opatovicích. Dělali jsme pro ně vystoupení, a když v něm někdo někoho zabil, z publika se ozvalo „páreček, kafíčko, páreček, kafíčko“. My jsme na to koukali, ale šermovali jsme dál. A s tím kafíčkem a párečkem se to opakovalo při každé situaci, když někoho zapíchli. My jsme se pak ptali ošetřovatelky, co to mělo znamenat. Ona nám vysvětlila, že když jim v ústavu někdo zemře, tak všichni jedou autobusem společně na pohřeb a po pohřbu jdou na kafe a na párek.
Srnský: Do toho blázince jsem jezdil rád. Oni už nás tam znali i jmény a už viseli na plotě, když jsme přijížděli. A loudili cigarety.

Když se posuneme do současné doby, jak REGO funguje v současné době?
Louda: V mnohém navazuje na to, co se tu dělo předtím. Důležité je naše zázemí, tedy šermírna. Skupina potřebuje místo, kde může trénovat a kde může mít složené věci. Po čtyřiceti letech toho fundusu je hromada. Šermírna je ten objekt ve stráni za Kulturním domem Střelnice. Tento objekt nám město onehdy propůjčilo a my jsme si ho opravili. Velký kus práce odvedl Libor Kukačka. Nicméně zpět k tomu, co nyní děláme. Máme dvakrát týdně trénink. Když chce člověk dělat šerm na slušné úrovni, bez tréninku to nejde. Nároky na kvalitu neustále stoupají. REGO bylo vždycky spíš takové divadelní, ale pro někoho to samotné divadelno nestačí a chce, aby kvalitní byl i šerm. Dříve bylo obtížné něco zjistit, ale teď je šermířský svět otevřený a poznání historického šermu velmi pokročilo. Jako historik mohu proto říci, že v mnoha případech už se opravdu jedná o rekonstrukci šermu, jak tehdy vypadal. To, co jsme dělali dříve, byl spíš scénický šerm. Bylo proto důležité, když se tomu někdo začal profesionálně věnovat a vzdělávat se v této oblasti. Dnes se šerm i profesionálně vyučuje. A jádro naší skupiny se snaží stíhat i toto. Jezdíme na kurzy nebo si objednáváme mistry. Tohle má velký dopad na kvalitu šermu, ale je náročnější vychovat a udržet nováčky. Nicméně v našich vystoupeních navazujeme na historii a tradici REGA a snažíme se, aby to bylo zábavné a mělo to i nějaký příběh.

Otočím se teď na vás. Rozumím tomu správně, že už nyní v REGU nejste?
Srnský: Ne, už v něm nejsem. Je mi 72 let. Myslím si, že 42 let stačilo.

Já si myslím, že byste to ještě zvládl…
Srnský: Kdo by se koukal na starého dědka?

Takže Jiří Louda nyní představuje nástupnickou generaci.
Louda: Jsem spíš taková mezigenerace. Když si vezmeme, že skupina má letos 44 let a já přišel v roce 1991, tak se za nastupující mladou krev rozhodně považovat nemůžu. Přestože se tu už objevují nějaké fyzické či časové limity, stále se snažím a šerm mě baví.

Vy jste tedy mezičlánek a nové vedení…
Louda: Jsou tam teď kluci, kteří jsou o generaci mladší než já. Mají svoje vlastní představy i okruh svých známých.

A kdo tedy nyní REGO vede?
Louda: Momentálně jsem vedoucím já. A to z toho titulu, že jsem byl Lubošův zástupce. A když nyní Luboš odešel do výslužby, jsem po přechodnou dobu vedoucím já. Ale příští rok máme volební valnou hromadu a tam zřejmě bude zvolen někdo z těch mladších kluků, pokud se něco zásadního nestane, tak to bude Pavel Horáček ze Studence. Rád bych zopakoval, že navazujeme na to, co zde REGO vždy dělalo, tudíž stále děláme vystoupení s nějakým hraným příběhem. Další věc, kterou děláme a která se objevila v historickém šermu, je takzvaný reenactment. Při něm se lidé snaží nejen rekonstruovat šermířskou techniku, ale i hmotnou kulturu. Když se dělají bitvy, byl to dříve takový šermířský festival, kde se skupiny sjely a kluci šermovali tak, jak byli zvyklí ve svých skupinách. Bylo jich tam i pár set. Ale takhle vojenství v minulosti nevypadalo. Společně s dalšími skupinami proto tvoříme od roku 2005 Regiment zemské hotovosti, kde se pokoušíme být historicky věrohodnější. Má to výsledky. Zvou nás po Evropě a taky jsme spolupracovali s filmem a televizí. To snad i dál zůstane moje parketa.

Kde uvidí lidé REGO během letošního léta?
Louda: 8. června se bude konat tradiční dobývání hradu Pecka. Letos to právě bude hodně ve stylu historického reenactmentu. Bude to oživený vojenský tábor. Diváci uvidí dobové táboření, mušketýry, pikenýry či dobovou kuchyni a hry. Ale do toho samozřejmě bude i ten šerm. Letos máme naplánované výjezdy do zahraničí. Budeme válčit v Itálii, Holandsku či Polsku. Jezdíme na pravidelné akce v Čechách. V září nás například čeká bitva na Bílé hoře. Pak máme vystoupení po okolí. Ve Vrchlabí se objevíme v srpnu na Krkonošských slavnostech. Jak vidno, máme toho před sebou hodně.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Petr Ticháček, archiv Skupiny REGO