Šéf Hilding Anders Petr Vašíček: Viděl jsem smysl vybudovat to celé znovu

Kdy jste založili firmu?
Ten příběh se začal psát v roce 2000 a díky našemu přístupu k zákazníkům jsme poměrně rychle vyrostli a stali se jedničkou na trhu. V roce 2007 přišla nabídka od největšího výrobce matrací a postelí v Evropě Hilding Anders, abychom se stali jejich součástí, a tak jsme se zapojili do tohoto koncernu.

Proč jste se rozhodli pro matrace?
Já jsem se na nábytkářském trhu pohyboval ještě před vznikem firmy a díky tomu, že jsem na trhu byl už poměrně dlouho, jsem neustále od našich zákazníků slyšel, že je nedostatek kvalitních matrací a hlavně spolehlivých dodavatelů. To nás přivedlo na myšlenku založení firmy, která se bude věnovat výrobě a dodávání matrací, speciálně do velkoobchodu.

Měl jste za sebou nějakou zkušenost, která vás utvrdila v tom, že matrace budou správnou volbou pro podnikání?
V nábytkařině jsem dělal obchod a marketing a matrace se mi zdály jako velice zajímavý produkt, protože to bylo na konci devadesátých let, kdy se ještě stále spalo na velice nekvalitních výrobcích. Když jsem cestoval po Evropě a vyzkoušel jsem si spaní ve Skandinávii, kde kvalita toho spaní byla na úplně jiné úrovni, řekl jsem si, že bychom ty znalosti evropského trhu mohli promítnout v Čechách a nabídnout našim spoluobčanům kvalitnější spaní. To byl ten základ myšlenky založit firmu na výrobu matrací.

Jaké to bylo rozjíždět takovou firmu v Čechách?
Bylo to zajímavé, bylo to divoké. (usmívá se) V Roztokách u Jilemnice jsme sehnali areál, který byl úplně prázdný. Abychom výrobu co nejrychleji rozjeli, tak jsme po Evropě objížděli secondhandové prodejce strojů. Ty jsme se snažili koupit, dovézt do České republiky a nainstalovat v našem areálu. A zároveň jsem už také objížděl potenciální zákazníky a nabízel produkty, které ale ještě nebylo kde vyrábět. Nakonec jsme se dostali i do fáze, že jsme teprve dodělávali výrobu, instalovali technologii a už jsme měli prodáno přes 5000 kusů výrobků. Díky tomuto optimistickému stresu, že rychle musíme začít něco vyrábět a dodávat, byl náš start sice hektický, ale na druhou stranu zajímavý z pohledu, že to, co se vyrobilo, se hned vezlo k zákazníkovi. Celkově se cash flow nastartoval velice rychle.

Kolik zaměstnanců jste při rozjezdu společnosti zaměstnávali?
V roce 2000, tedy v prvním roce existence společnosti, jsme zaměstnávali 28 lidí a v roce 2001 to již bylo 37 zaměstnanců. V době, kdy jsme byli integrování do skupiny Hilding Anders, jsme zaměstnávali více než 80 pracovníků na všech pozicích.

Jaké jste zaznamenali ohlasy na vaše matrace?
Právě ty ohlasy byly strašně pozitivní, což byl ten motor pořád to rozvíjet. Opravdu se nám ze začátku podařil tak strmý růst, že jsme se začali obávat toho, abychom to byli vůbec schopni uřídit, protože jsme byli limitováni i prostory. Areál měl kompletně 3600 metrů čtverečních výrobní plochy a během velice krátké doby jsme se dostali na jeho maximum možnosti výroby, kdy jsme vyráběli přes 200 tisíc matrací ročně pro český a slovenský trh.

A teď udělejme dlouhý skok až do roku 2020, kdy životy nás všech ovlivnila covidová pandemie, ale vaše firma prosperovala. Jenže pak se stalo to, co se stalo…
Rok 2020 byl z pohledu obchodního opravdu úplně skvělý. Měli jsme našlápnuto na rekordní tržby, na rekordní zisk a vyráběli jsme soboty, neděle. Lidé byli skvělí. Zaměstnanci věděli, že musíme využít tu příležitost hladu po kvalitním spaní. Nicméně, ten požár 28. října rozbil náš sen posunout společnost zase někam dál. A místo toho jsme byli úplně na začátku.

Jak jste se dozvěděl o tom, že vaše výrobní hala v Roztokách hoří?
Volal mi vedoucí výroby, že máme trošku problém, že v jedné části začalo hořet. Sedl jsem do auta a vyrazil jsem do firmy. Když jsem za 45 minut přijel na místo, už byl celý areál v plamenech a hasiči vlastně jen z venku jistili to, aby oheň nepřeskočil na okolní budovy.

Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
No, byla to taková směsice vzteku a zoufalství. Byl to pocit, který jsem nikdy předtím neprožil, a doufám, že už znova ani neprožiji. Nicméně, jak odezněly emoce, přišla realita, což já se vždycky snažím ten tok emocí zkrátit, protože emoce nikdy nemají dobrý vliv na racionální uvažování. Když jsem se pak vrátil domů, věděl jsem, že je firma požárem zničená, a stál jsem před rozhodnutím. Buď to ukončit, vyplatit lidi a rozloučit se s nimi, nebo se pokusit firmu znovu postavit na nohy, ale to jsem si potřeboval ráno promluvit se všemi zaměstnanci.

Proč jste si nevybral první variantu?
Já nedokážu odejít od rozdělané práce a opravdu jsem v tom viděl smysl vybudovat to celé znovu. Měl jsem desítky telefonátů od našich zákazníků, jak to vidím, jestli budeme schopni dodávat, vyrábět. Dal jsem jim osobní slib, že pro to udělám maximum, abychom byli v co nejkratší době schopni znovu dodávat. A já svůj slib komukoliv beru jako zásadu.

Jak reagovali vaši lidé, když jste před ně druhý den ráno předstoupil ve stanu vedle spáleniště a řekl jim, že chcete společnost zachránit?
Když jsem tu otázku položil, tak jsem očekával dlouhé ticho, ale přišla okamžitě reakce. Jo, jdeme do toho s vámi! A to bylo strašně příjemné, což mi pomohlo opravdu věnovat tomu veškerou energii. Strašně mě ten postoj lidí nadchnul. Najednou zjišťujete, že lidé k firmě měli vztah a brali ji nejen jako zdroj příjmů, ale brali ji i jako rodinu. A to mě nastartovalo ještě víc. Začali jsme okamžitě připravovat plány, jak co nejrychleji rozjet provizorní výrobu tak, abychom si udrželi zákazníky. Protože zákazníci byli motor toho, aby firma mohla dál fungovat. Bylo to hodně ježdění, hodně vysvětlování, ovšem jak se skvěle zachovali naši zaměstnanci, tak se skvěle zachovali i naši zákazníci. Samozřejmě oni museli nahradit naše nedodávky výrobků od konkurentů, nicméně od všech jsem dostal příslib, že pokud výrobu budeme schopni rozjet třeba do půl roku, určitě zůstanou pořád našimi zákazníky.

A tak jak vám to šlo, znovu rozjíždět firmu?
My jsme se rozjeli relativně ve velice krátké době, úplně jsme se zastavili vlastně jen na měsíc a půl. Třeba výrobu vaků a potahů matrací jsme měli nastavenou už koncem prosince a dostali jsme se na původní kapacitu, kterou jsme měli v Roztokách. Samozřejmě se to odehrávalo v pronajatých prostorech. A co se týče jader matrací, tam nám hodně pomohli kolegové z oboru, kteří měli ty technologie na řezání. My jsme navíc měli v depozitu staré stroje, které jsem si nechával pro „strýčka Příhodu“, a najednou se nám strašně hodily. Jednalo se třeba o lepicí linku. Podařilo se nám sehnat zkolaudované prostory, byť to bylo až na jižní Moravě, takže 220 kilometrů od původního areálu, ale přístup našich lidí byl skvělý. Řekli mi: Šéfe, pojedeme tam, budeme tam celý týden, domů budeme jezdit jen na víkendy, ale prosím zajisti, abychom se mohli co nejdříve zase přestěhovat zpátky. Díky tomu jsme už někdy v březnu a dubnu byli schopni dodávat tisíce matrací. A bylo to i díky kolegům z Chorvatska, kde nám vyšli strašně vstříc. Měli volné technologie, ale neměli lidi, takže část našich zaměstnanců odjela vyrábět matrace do sesterského závodu v Prelogu. Firma zase začala prodávat, začala dodávat zpátky na trh a zákazníci byli spokojení.

Jako by se nic nestalo…
No, jako by se nic nestalo, ale byla to ohromná zátěž pro všechny, protože zkoordinovat ten handling, že výroba jader byla 220 kilometrů daleko, výroba vaků 40 kilometrů daleko, pak to všechno vozit na jedno místo a tam to kompletovat. A pak to ještě dovézt zákazníkovi. Navzdory tomu se to ale dařilo. Povedlo se nám vykrývat zakázky a naši odběratelé viděli, že už nám zase mohou věřit a že budeme schopni vydávat kvalitní výrobek a v relativně krátkém čase.

Jak jste řekl, ta zátěž musela být velká. Jakým způsobem ovlivnila váš život?
Ten rok pro mě utekl nejrychleji v mém životě. Problémů a následných řešení bylo nespočet, takže tomu odpovídalo i enormní pracovní nasazení. Ale s výhledem perspektivy, kdy jsme začali vyjednávat s majitelem našeho současného areálu v Jilemnici, který ho nabízel k prodeji, jsme dostali zase další impuls.

Areál v Branské ulici vlastnila firma Mehler, která se rozhodla zredukovat svoji výrobu. Co jste tam museli vybudovat?
Areál jsme pořídili v srpnu 2021 a muselo se udělat strašně moc opatření na zvýšení požární odolnosti všech budov, abychom minimalizovali rizika požáru, který jsme zažili v Roztokách. Další požár bych už zažít rozhodně nechtěl. Díky kvalitnímu výběru firem se to povedlo ve velice krátkém čase. Za šest měsíců jsme byli připraveni ke kolaudaci a tím pádem jsme mohli začít celou výrobu stěhovat do jednoho místa. Šicí dílnu se nám podařilo zkolaudovat ještě před koncem roku, takže v průběhu vánočních svátků jsme se z pronajatých prostor přestěhovali do Jilemnice. Z kraje letošního roku pokračovaly intenzivní práce v halách na zpracování polyuretanových hmot, lepení a kompletaci. Areál je samozřejmě výrazně větší než původní. Je tady přes 20 tisíc metrů čtverečních výrobních ploch, které jsme schopni používat. Mimo těch požárních opatření byly potřeba jen malé stavební úpravy. Areál plně vyhovuje těm našim potřebám.

A ty jsou jaké?
První cíl, který máme, je dostat se na kapacitu přes 200 tisíc kusů matrací, což je cíl pro rok 2022. Je veliká pravděpodobnost, že tento cíl i lehce překonáme. Pro rok 2023 bychom pak rádi zvýšili výrobu o padesát procent. A v krátkém horizontu, teď mluvím do tří let, bychom rádi překonali půl milionu matrací.

Co milion?
To je dlouhodobý strategický cíl, na který bych rád dosáhl v horizontu sedmi let.

Kdo jsou vaši zákazníci a jak objemný je tento trh v České republice, potažmo v Evropě?
Naše výrobky můžete koupit a vyzkoušet ve všech prodejních kanálech. Výrobky dodáváme do specializovaných prodejen pod značkami TROPICO, CUREM, SPIRIT, tak i do všech nábytkových řetězců působících na českém a slovenském trhu. V poslední době významně roste obliba e-shopů a i tam najdete významné zastoupení našich značkových i privátních výrobků (vyráběno pod značkou prodejce). Velikost trhu matrací v České republice přesahuje jednu miliardu korun v koncových cenách.

Jak velké náklady byly spojeny s vybudováním či přeměnou areálu pro potřebu vaší společnosti?
V areálu jsme museli zvýšit požární odolnost budov a adaptovat prostory pro naše technologie. Celkové náklady na adaptaci budov jsou 100 milionů korun.

Co vaši lidé? Jak se vypořádali s tím, co vás potkalo?
Postavili se k tomu skvěle. Vlastně firma nikoho nemusela propustit. Díky dohodám s pojišťovnou, že pokud je naším cílem znovu výrobu zahájit, jsme získali peníze a byli jsme schopni udržet veškeré zaměstnance, kteří chtěli s firmou zůstat. A byla jich majorita. Odešlo opravdu minimum lidí z důvodu toho, že pro někoho to bylo moc komplikované, anebo že se to někomu zdálo jako nedosažitelný cíl znovu firmu vybudovat. Ale to mluvíme o jednotkách lidí.

Kolik máte zaměstnanců?
Teď jsme zase na čísle asi 110 spolupracovníků a cílově bychom se v krátké době mohli dostat na 200 lidí.

O jaké zaměstnance máte zájem a co jste jim schopen nabídnout?
Vzhledem k tomu, že počítáme s nárůstem výroby matrací, čalouněných postelí i doplňků, budeme potřebovat posílit pozice v kancelářích i ve výrobě. Máme zájem o aktivní lidi, kteří jsou ochotni se učit a rozšířit náš tým. Denně máme pohovory a věříme, že se nám podaří získat kvalitní kolegy a budeme pokračovat v dodávkách našich kvalitních výrobků na český a slovenský trh, ale v krátké době i do Německa a Rakouska. Nabízíme zázemí nadnárodní firmy, nové technologie, vzdělávání a hodně benefitů nejen pro současné, ale i nové kolegy.

Jaký máte vztah se svými zaměstnanci a spolupracovníky?
Snažím se s nimi vycházet a naslouchat jim. Protože pokud mají dobrý pocit, že se tady o lidi starám, tak předpokládám, že potom i do práce chodí rádi a tím pádem podávají i lepší výkon.

Chtěl byste jim něco prostřednictvím tohoto rozhovoru vzkázat?
Určitě. Chtěl bych jim moc poděkovat, protože bez té podpory, kterou mi dali, bych to rozhodně nedokázal. To je můj velký dík.

Povstal jako Fénix z popela. Jak vnímáte, když teď někde zaslechnete toto klišé?
Je to sice klišé, ale pokud se sejdou správní lidé na správném místě, tak to nemusí být jenom klišé, ale může to být skutečnost.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek