Rekordy jsem přestal sledovat, učím lidi, říká Martin Štěpánek

Potápíš se ještě za rekordy?
Už ne. Závodní kariéra pro mě skončila. Soustředím se na potápěčskou školu, kterou jsem tady za ta léta vybudoval. Snažím se předávat dál informace a dovednosti, které jsem získal a naučil se během závodní kariéry. Připravujeme a trénujeme instruktory pro různá potápěčská centra. Působíme po celém světě, ale největší zastoupení máme právě tady v USA.

Kde máš hlavní sídlo?
Potápěčská škola má základnu na Floridě. Já ale bydlím na Hawaji. Většinou jsem několikrát do roka létal na Floridu ověřit, jestli ve škole vše funguje, jak má. Nedávno se to ale kvůli pandemii koronaviru změnilo. Mám ale štěstí, že mám hodné zaměstnance. Dařilo se mi vést školu, i když jsem přímo na místě nebyl.

Jak pandemie ovlivnila chod tvé školy?
Museli jsme všechno trochu zmenšit, protože potápění na nádech je rekreace. A v dobách těsných, jako je pandemie, je rekreace to poslední, na co lidé myslí. Ale pomalu se to všechno probouzí.

Co jsi dělal ty osobně?
Měl jsem v tomhle velké štěstí. Žiju na Hawaji, máme domeček asi na šesti hektarech, je tady docela dost prostoru, takže žádná klaustrofobie. Máme slepice, psy, zahrádku, tak jsem si tak nějak chalupařil...

Potápěl ses?
Ano, na Hawaji jako v jediném státě jsme měli dovoleno chodit do moře, na rozdíl od Kalifornie nebo Floridy.

Měl si čas sledovat covid-19 v Česku?
Jsem často ve spojení s maminkou, takže jsem byl v obraze. Říkala mi, jak se to v Čechách vyvíjí, a co se děje.

Překvapilo tě na tom něco?
Chování lidí a vlád po celém světě bylo jedno překvapení za druhým. Nejvíc mě zarazilo, jak rychle byly najednou některé informace irelevantní, jak rychle se situace měnila. Když jsem porovnával, jak se s tím pralo Česko, Evropa a tady USA. Bylo to příliš často hodně rozdílných informací.

Pojďme zpět k závodnímu potápění. Co tě přimělo skončit s překonáváním rekordů?
Hlavním důvodem byla moje potápěčská škola. Začal jsem ji budovat ještě, když jsem závodil. Úspěšně a hodně rostla, tím mi ubírala spoustu času z mého vlastního tréninku. Musel jsem se rozhodnout: buď jedno, nebo druhé. Samozřejmě zvítězila škola, je to větší budoucnost. Závodit se dá jen krátkou dobu. A pak také, závodil jsem už asi deset let, a ne že by tam nebylo srdíčko, ale občas už jsem měl při pokusech o rekordy pocit, že jsem tam byl. Nechtěl jsem se dostat do situace, že by mě to přestalo bavit.

Ustáli jste pandemii ekonomicky?
Když to porovnám s ostatními, myslím, že jsme to ustáli. Nebyli jsme tady totiž jediní, kteří dva měsíce neměli prakticky vůbec žádný příjem, ale zůstaly nám přitom stejné náklady jako před krizí.

Co jsi dělal ty osobně?
Měl jsem v tomhle velké štěstí. Žiju na Hawaji, máme domeček asi na šesti hektarech, je tady docela dost prostoru, takže žádná klaustrofobie. Máme slepice, psy, zahrádku, tak jsem si tak nějak chalupařil...

Potápěl ses?
Ano, na Hawaji jako v jediném státě jsme měli dovoleno chodit do moře, na rozdíl od Kalifornie nebo Floridy.

Měl si čas sledovat covid-19 v Česku?
Jsem často ve spojení s maminkou, takže jsem byl v obraze. Říkala mi, jak se to v Čechách vyvíjí, a co se děje.

Překvapilo tě na tom něco?
Chování lidí a vlád po celém světě bylo jedno překvapení za druhým. Nejvíc mě zarazilo, jak rychle byly najednou některé informace irelevantní, jak rychle se situace měnila. Když jsem porovnával, jak se s tím pralo Česko, Evropa a tady USA. Bylo to příliš často hodně rozdílných informací.

Pojďme zpět k závodnímu potápění. Co tě přimělo skončit s překonáváním rekordů?
Hlavním důvodem byla moje potápěčská škola. Začal jsem ji budovat ještě, když jsem závodil. Úspěšně a hodně rostla, tím mi ubírala spoustu času z mého vlastního tréninku. Musel jsem se rozhodnout: buď jedno, nebo druhé. Samozřejmě zvítězila škola, je to větší budoucnost. Závodit se dá jen krátkou dobu. A pak také, závodil jsem už asi deset let, a ne že by tam nebylo srdíčko, ale občas už jsem měl při pokusech o rekordy pocit, že jsem tam byl. Nechtěl jsem se dostat do situace, že by mě to přestalo bavit.

Věk nebo zdraví v tom roli nehrály?
Přestal jsem s tím defacto těsně před zlatým věkem potápěče. U nás přichází zenit někde mezi 30 a 35 lety, podobně jako u triatlonistů nebo dálkových běžců, protože tělo je v tomhle věku nejlépe fyziologicky a mentálně připravené. Výhodou volného potápění podobně jako u plavání, že to je měkký sport, k huntování těla jako u jiných sportovců tam až tolik nedochází. Takže rozhodně jsem nekončil proto, že bych byl unavený.

Při posledním pokusu o rekord jsi ale měl nehodu, že?
Ano, dostal jsem dekompresní nemoc. To spustilo určité spekulace, jestli jsem se nepřestal závodně potápět právě kvůli tomu. Tak to ale nebylo, já prohlásil ještě před oním posledním pokusem o rekord, že končím.

Myslel jsem, že dekompresní nemoc souvisí výhradně s přístrojovým potápěním...
Ano, potápěči se vzduchovými láhvemi dýchají pod vodou stlačený vzduch, z něj se vstřebává dusík, který se za normálních okolností rozpouští v tělních tekutinách a tkáních. Jenže při poklesu tlaku se ve fyziologických tekutinách uvolní ve formě bublin plynu a z toho vznikají problémy. I vědci si dlouho mysleli, že potápěčům na nádech se něco takového stát nemůže. My totiž pod vodou nedýcháme. Bereme si sebou jen plíce plné vzduchu, tudíž bychom v nich neměli mít tolik dusíku, aby se nám ho tolik vstřebalo do těla a vytvořila se bublina.

Přesto se to stalo?
My stoupáme zpátky k hladině poměrně rychle, takže fyzické prostředí pro vytvoření bublin tam je, objem dusíku by tam být však neměl. Ale občas se to prostě stane. Mně se to v roce 2011 stalo. Bublina mi uvázla v mozku, skončil jsem ochrnutý na půlku těla. Bublina se naštěstí během hodiny vstřebala, krev a oběh se ustálily, vše se vrátilo k normálu.

Poznamenala tě nějak dekompresní nehoda?
Absolvoval jsem spoustu testů hned po nehodě, pak půl roku po té, i později, ale neměl jsem žádné poškození mozku. Žádné trvalé následky ani jiné problémy z nehody naštěstí nejsou. Jsem v pořádku.

Jak dlouho ti trvala rekonvalescence?
Jeden den jsem byl hodně unavený, ale fyzicky to pak bylo v pořádku, jako kdyby se nic nestalo. Spíš jsem to řešil po psychické stránce: Co se vlastně stalo? Co je poškozené a co ne? Přestal jsem trénovat. Než mi lékaři potvrdili, že je vše v pořádku, měl jsem ke všemu opatrnější přístup.

Jsou dekompresní nehody časté?
Jsou poměrně vzácné. Ale možná jsou častější, než si myslíme, protože špičkoví sportovci o tom nemluví, což je škoda. Kdyby byli upřímnější, mohli bychom se o tom více naučit. Možná by se tomu pak dalo nějakým způsobem předcházet.

Sleduješ, které tvoje rekordy ještě platí a které už tvé následovníci překonali?
Když jsem pověsil monoploutev na hřebík, tak jsem to přestal sledovat. Už mi úplně mi vypadlo z hlavy, které rekordy jsem kdy překonal.

Co sis říkal, když někdo překonal tvůj rekord?
Rozhodně jsem to neměl tak, že bych hned musel začít rychle makat abych ten rekord získal zpátky. Mě zajímalo, jak hluboko jsem schopný se potopit já, a soupeři mě moc nezajímali. Jasně, sledoval jsme je, ale moje závodění bylo vlastně jakési sebeobjevování, než porážení někoho jiného. Takže když někdo překonal můj rekord, tak se mi rozhodně nezbortil svět.

Gratuloval jsi ostatním, když tě překonali?
Samozřejmě. Tehdy jsme byli asi čtyři, kteří jsme se o rekordy přetahovali. Vždycky, když to někomu vyšlo, gratulovali jsme si navzájem. Byli jsme poměrně dobří kamarádi. Velmi často se stávalo, že před závody jsme si pomáhali v tréninku.

Ve vlastní potápěčské škole pomáháš i těm, kteří se dnes pokoušejí o rekordy?
Taky, ale ne o světové, ale spíš na národní úrovni. Soustředím se ale spíš na rekreační potápění. Výukový systém je vybudovaný takovým způsobem, že je poměrně jednoduchý. Člověk se u nás naučí základní techniky, je pro něj poměrně jednoduché se posunout a jít dál závodní formou, nebo rekreační formou a soustředit se třeba na fotografii pod vodou či lovení ryb. Vytváří to prostě dobrý základ, ať to lidé chtějí využívat pro cokoliv. Závodníkům pomáhám spíš okrajově.

Kdo je tvůj nejčastější zákazník?
V každé části světa to bývá někdo jiný. V USA jsou to z asi 80 procent lidi, kteří loví ryby na nádech, anebo se chtějí naučit lovit ryby na nádech. V Evropě mi přijde, že to většin laiků dělá spíš jako fitness, pro udržení kondice. Někde si zkusili zaplavat na nádech pod vodou, zjistili že je na to celý sport, tak se tomu začnou věnovat.

Věkově to nehraje roli?
Máme pouze spodní hranici, a to dvanáct let, aby se dětem dalo vysvětlit, jak tělo funguje, jaké nebezpečí a risky sebou volné potápění přináší. Aby to prostě braly dostatečně vážně, tak je potřeba určitý stupeň vyspělosti. Žádné jiné věkové omezení nemáme. Do určité míry je věk ve volném potápění výhodou. Čím je člověk starší, tím pomalejší má metabolismu, tím méně kyslíku spotřebuje a nádech tak vydrží déle. Člověk ani nemusí být v super fyzické kondici, ale když je zdravý a ochotný se něco naučit, tak není neobvyklé, mít klienty i sedmdesátníky.

Netrénovaný člověk prý vydrží pod vodou maximálně půl minuty. Jak hodně se může zlepšit pod tvým vedením?
Opravdu o hodně. Naučit lidi vydržet na nádech delší dobu je hrozně jednoduché. Je to totiž jen záležitost správného dýchání. Během třiceti minut se posunou z půlminuty na tři až tři a půl minuty. Kdybych se takovému člověku mohl věnovat další den, tak by se dostal i na čtyři minuty. Naše kurzy jsou úspěšné mimo jiné i proti, že my neuděláme přes víkend z lidí supersportovce, ale my jim ukážeme, že můžou používat svoje tělo trochu jinak, než jsou zvyklí.

Vydržet čtyři minuty pod vodou? To bych nezvládl.
Narodili jsme se s určitou kapacitou na potápění na nádech, ale většina z nás ji nikdy neobjevila. Buďto to lidé nezkusili, nebo to zkoušeli špatně. My lidem ukazujeme, jak to dělat správně.

Když učíš volné potápění, to jsi asi pořád ve vodě ne?
Dnes už neučím tolik jako dřív, spíš dělám víc administrativy. Snažím se ale pořád učit, protože mě to baví. Mám určitý počet kurzů do roka, všechny stupně vyspělosti, tedy od začátečníků až po pokročilé.

Vracíš se někdy do Čech?
Obyčejně to bývá tak jednou dvakrát do roka. Hodně cestuju za prací, takže když letím do Evropy nebo na Střední Východ, kde máme hodně základen, tak se vždycky stavím v Čechách.