Přestaňme krmit skládku svými penězi, říká Tomáš Vrbata

Začněme netradičně. Jak často nebo kolikrát do měsíce vynášíte odpadkový koš?
Koš chodíme vynášet zhruba každý druhý, třetí den. Máme malý koš a jednu popelnici.

A uměl byste odhadnout, kolik kilogramů odpadu každý měsíc v tomto koši vynesete?
My jsme šestičlenná rodina. Podle statistik ve Vrchlabí na každou osobu ročně připadá 200 kilogramů odpadu. Pro nás by tedy mělo činit 1200 kilogramů. Já si ale myslím, že jsme výrazně podprůměrná rodina, a troufl bych si tvrdit, že vyprodukujeme nějakých 800 kilogramů odpadu za rok.

Podle čeho tak usuzujete?
Vycházím z toho, že 40 procent z celkového množství odpadu je kuchyňský odpad, to je v podstatě bioodpad, který my nemáme. Vozíme slupky a zbytky pro králíky a slepice tchyni do Lánova. Takže když to z toho odečtu, úspora sice asi celých 40 procent nebude, ale přesto ten výsledek okolo 800 kilogramů za celou rodinu by mohl vyjít.

Když jste hovořil o 200 kilogramech odpadu na každého obyvatele Vrchlabí, je v nich započítáno úplně všechno? Jak je na tom Vrchlabí ve srovnání s ostatními městy v České republice?
Co do množství jsme v rámci republiky šedý průměr. A co je v tom započítáno? Jedná se o tak zvaný komunální odpad, není v tom tříděný odpad, tudíž papír, plasty, sklo. Zkrátka počítá se do toho vše, co skončí v černé popelnici a na sběrném dvoře v Podhůří.

Dobře. Nicméně někteří lidé do černé popelnice hází vše. Víme, jak velké procento lidí netřídí odpad?
Bohužel máte pravdu, úplně všichni ještě dostatečně netřídí. Ale na druhou stranu na tom Česká republika celkově s tříděním odpadu není nijak špatně. Problém ale je, že i když plast nebo papír vytřídíme, stejně v černé popelnici ročně skončí 200 kilogramů na osobu. Cíl naší vize ve Vrchlabí je mít třeba jen 100 kilogramů, zkrátka nejméně z měst v Česku.

Do kdy?
Do roku 2025 chceme mít nastaveny předpoklady tak, abychom v roce 2035 této mety dosáhli. Ale k ní se neprotřídíme. K tomu se musíme nějak aktivně dostat. A to je právě i důvod, proč se tady teď o tom bavíme. V rámci zastupitelstva města Vrchlabí jsem zastupitel-junior a při jednom jeho zasedání jsem zhruba před rokem obdržel výstup z jednání výboru pro životní prostředí a v něm se řešilo, co s odpady.

Co v něm bylo?
Například to, že Vrchlabí jako město dotuje odpadové hospodářství několika miliony korun ročně. To znamená, že 590 korun za osobu, které se platily donedávna, respektive 650 korun, které se platí teď, zdaleka nepokryje náklady, které s odpadovým hospodářstvím jsou. Kdybychom to nedotovali, jsme třeba na 1000 korunách za osobu ročně. A když nic neuděláme a budeme mít stále 200 kilogramů na osobu – a bez zahrnutí dalších nárůstů nákladů na mzdy, na obnovu vozového parku a podobně – náklad na osobu nebude 650 nebo 1000 korun, ale téměř 2000 korun. Tomu se zkrátka nevyhneme, protože legislativa říká, že musíme snižovat množství komunálního odpadu, a když to neuděláme, za všechno, co bude nad určitý limit, bude penalizace.

Tomu rozumím. Přesto, lze to interpretovat i tak, že toto bylo jedním z argumentů při určování ceny svozu odpadu na občana?
Na zastupitelstvu nad tím byla diskuse. Zda zvýšit poplatky, nebo změnit frekvenci svozu či způsob, jakým se stanovuje cena pro jednu osobu, a tak dále. A tehdy jsem si při té diskusi říkal, že se bavíme o následku, ale neřešíme příčinu. To byl první impuls. Pak po určitém čase rezignoval na svůj post v zastupitelstvu i v čele výboru pro životní prostředí pan Zvoníček. A to pro mne byla velká výzva. Radit umí každý, ale něco udělat, to už je něco jiného. Takže jsem se nechal zvolit do výboru pro životní prostředí a tam jsem potkal super partu zapálených lidí. Potíž byla v tom, že lidé v tomto výboru se snažili střílet na všechno, co létá v oblasti životního prostředí. Myslím, že to takto dělat nejde. Všude uděláte kousek, ale vlastně nikde pořádně nic. Proto jsme se domluvili, že – minimálně do konce tohoto volebního období – se soustředíme na oblast odpadu. To neznamená, že neřešíme i jiná témata spojená s životním prostředím, jen nemají takovou prioritu. A abychom věděli, kam se chceme v odpadové politice posouvat, museli jsme stanovit vizi, nazýváme ji Vize 2025.

Co v ní je konkrétně?
Chceme tady ve Vrchlabí vytvořit prostředí, v němž nám nebudou odpady lhostejné, a platformu, v níž budou vznikat chytré nápady, jak zde odpady zredukovat. Zapojíme do toho školy, neziskové organizace či spolky tak, aby toto téma skutečně zde začalo žít a do roku 2035 abychom dosáhli onoho závazku mít nejnižší objem vyprodukovaného zbytkového odpadu na osobu v zemi. Napsali jsme vizi a zastupitelstvo ji schválilo. A jako určitý akcelerátor této činnosti zafungovala skutečnost, že řada lidí, kteří jsou ve výboru pro životní prostředí, je i ve výboru pro vzdělávání a inovace. A tam jsme se hezky protnuli a řekli jsme, že bychom mohli začít mladou generací a zapojit do toho děti. Takže jsme se potkávali a potkávali a na jednom jednání pak zaznělo, že by nebylo špatné vzít děti na skládku komunálního odpadu, aby viděly, jak to opravdu vypadá. A od toho se začalo odvíjet to, co zde připravujeme.

Zastavme se u skládky odpadu. To vás tam její provozovatelé pustí?
Řekli jsme si, pojďme tam dostat všechny děti ze základních škol. Oslovil jsem Marius Pedersen. Takový požadavek není úplně běžný a jeho zajištění nebude z pohledu logistiky i bezpečnosti jednoduché, ale nakonec jsme cestu společně našli, za což bych chtěl i touto cestou jejich zástupcům poděkovat.

Co na to ředitelé základních škol?
Ředitelé jsou nadšení. Ale ještě bych to dokončil. Skládka je jedna věc, ale pak musí být ještě něco před tím a něco po tom. Bude to pro děti velký vjem a je potřeba, aby ten vjem do něčeho zabalily, zpracovaly si ho a dál s ním pracovaly. Takže připravujeme projekt TýDen bez odpadů, ale pro každé dítě to bude den bez odpadů. Dětičky se budou dívat na filmy, které souvisejí s bezodpadovou tematikou, budou si hrát v tělocvičně a něco tvořit v této tematice a pak se půjdou podívat, kde ta černá popelnice končí.

Co následovalo dál?
Vytvořili jsme mezivýborovou pracovní skupinu z lidí ze životního prostředí a ze škol a nyní připravujeme projekt. Ale nejprve na něj musíme připravit učitele.

To bych řekl, že je asi klíčové…
Ano. Spolupracujeme se Střediskem ekologické výchovy SEVER z Horního Maršova, které by mělo připravit metodické podklady jednak pro to, jak pracovat s bezodpadovou tematikou a také jak celý ten den bez odpadů zorganizovat.

Učitelé ze škol už o tomto projektu a své roli v něm vědí? Dostali ho takříkajíc befelem, nebo se očekává jejich iniciativa?
Befelem to formálně dostaly školy zřizované městem. V rozhodnutí zastupitelstva, které schvaluje Vizi 2025, je i požadavek na všechny organizace a odbory města, aby se aktivně zapojily do naplňování této vize. U škol mě pozitivně překvapilo, že onen befel v podstatě nebyl potřeba. Jednotliví ředitelé škol a zainteresovaní učitelé to vzali za své a připadalo mi, jako by řekli, že se jedná o něco, na co tady čekali. Nicméně je potřeba přiznat, že pro některé učitele to bude jeden z dalších projektů, které se na školy valí.

Máte představu, kdy by měl TýDen bez odpadů proběhnout?
Mezi 7. a 18. březnem. První týden bude na základní škole Školní a druhý pak na základní škole na Náměstí Míru. K nim se připojí menší ZŠ Horská a Lesní a ZŠ Přátelství a také nižší ročníky gymnázia. Pak bychom chtěli najít týmy dětí – v nichž může být tři až deset dětí ze stejné třídy, ze stejného kroužku, stejného paneláku –, které vypracují projekt na téma snižování odpadů. Tento projekt může mít nejrůznější podobu co do formy ztvárnění. Takže v průběhu TýDne bez odpadů až po Den Země, který je 22. dubna, budou jednotlivé projektové týmy pracovat na svém projektu a 22. dubna na Střelnici proběhne dětská konference, kde kromě vystoupení zajímavých mluvčích budou týmy své projekty prezentovat a samozřejmě bude to soutěž o ceny. Hlavní cenou pro nejstarší žáky bude víkendový výlet do Baunatalu – našeho partnerského města, které je v oblasti ochrany životního prostředí velmi aktivní.

Z čeho budou celý projekt, konference či cesta do Baunatalu zaplaceny?
Z více zdrojů. Část související s česko-německou spoluprací by mohl spolufinancovat Česko-německý fond budoucnosti, kam jsme podali příslušnou projektovou žádost. Spolupodílet se budou i místní firmy a podnikatelé, někteří již podporu jasně přislíbili, jiné budeme ještě oslovovat. Tato podpora může být buď finanční, nebo například formou darování cen do dětských soutěží, během TýDne bez odpadů, na dětské konferenci či následně v rámci soutěží naplánovaných v dalších měsících do konce roku. A zbytek půjde z rozpočtu města.

Vypracování projektů počítá s dobrovolností a kladným přístupem žáků. Jakou očekáváte odezvu a tedy i množství projektů?
Kdybych chtěl být velký optimista a velký naivka, tak bych řekl, že pokud se nám sejde třeba třicet projektových týmů, bude to super. Někteří kolegové jsou spíš pesimističtější a říkají, když jich budeme mít deset, tak to bude obrovský úspěch. Ale i za těch deset zaplať pánbůh. Protože i těch deset týmů bude tvořeno z dětí, které to opravdu chytlo. A má to i další efekt. Skrze děti my chceme oslovit i generaci jejich rodičů a prarodičů. Kdybychom se ve vztahu k odpadům a zužitkování potravin vrátili právě do jejich doby, máme vyhráno.

Obávám se, že naše společnost je natolik konzumní, že nějaký návrat zpět ve spotřebním chování už by chtěl absolvovat asi málokdo. Nebo se pletu?
Lidé nakupují podle cen a podle toho, čemu se říká fast fashion. Lidé nosí jen to, co je módní a co v danou chvíli frčí. Pak to zahodí a pořídí si něco jiného. Tohle je přitom zhouba této civilizace. Ale tady jde o změnu uvažování a přístupu k této problematice. První věc je zkusit se zastavit a nad naším chováním se zamyslet. Kolik kupuji věcí, které nepotřebuji, jako třeba plastových obalů? Kolik vyhodím do popelnice toho, co by se dalo ještě zužitkovat tím, že by to využil někdo jiný, nebo by se to přetvořilo na jiné alternativní použití? V této souvislosti mimochodem spouštíme ve Vrchlabí také on-line SWAP či re-use centrum na stránkách vrchlabi.nevyhazujto.cz. Zamyšlením a uvědoměním si neudržitelnosti našeho stávajícího chování to začíná, pak už je to snadné. Typů, metod a postupů, jak svůj odpad eliminovat, je celá řada, jsou vyzkoušené a fungují. Jak intenzivně se každý z nás bude schopen a ochoten zapojit, je samozřejmě individuální.

Myslíte, že je prvotní zacílení na děti správné? Děti se přitom vesměs chovají podle toho, co vidí doma. A vy nyní chcete, aby ten proces generačního ovlivňování šel přesně obráceně.
Já sázím na jiný efekt. Já to znám od nás z domova. Mám čtyři děti, a když si něco vymyslí a pak to jako fakt chtějí, tak na tatínka umějí zafungovat a já udělám něco, co bych obvykle nedělal. Pořídili jsme si třeba pejska z útulku, kočičku z depozita…

Pořídit si domů zvíře je jedna věc. Pak však přichází situace, kdy děti přijdou domů po návštěvě skládky a vidí, co všechno doma dávají rodiče do koše. Vy tedy očekáváte, že například řeknou rodičům, ať to nedělají?
Tak nějak si očekávaný efekt představujeme. I kdyby to takto zafungovalo v jednom z deseti případů, bylo by to fajn. Ale je to o nějaké cestě a dlouhodobé vizi. Ostatně my ve Vizi 2025 říkáme, že do onoho roku vytvoříme předpoklady, abychom mohli pohnout veřejným míněním. Víme, že to nemůžeme do lidí natvrdo ideologicky valit, protože se pak mohou zatvrdit či rozdělit na nesmiřitelné tábory, jako v případě očkování proti covidu, ale jde nám o to podchytit takové lidi, kteří to vnímají a chápou.

Pokud ale něco chceme po mladých, tak by asi mělo být dosaženo stavu, kdy být šetrný k životnímu prostředí a neprodukovat tolik odpadu musí být cool, sexy, trendy…
To by byl ideální model. Akorát zatím nevím, jak ho docílit.

Zkusme na závěr shrnout poselství celé Vize 2025.
Poselství je jednoduché. Pojďme snížit odpad. Protože když ho nesnížíme a budeme mít stále 200 kilogramů, případně jeho množství poroste, tak se nebudeme bavit o tom, že zvyšujeme poplatky z 590 na 650 korun na osobu. Ne, ty poplatky budou muset pak být 2000 korun v horizontu pěti let. Druhý argument: všechno, co jsme hodili do černé popelnice, jsme předtím někde koupili. Proč vydáváme své peníze na to, abychom krmili skládku? Není to zvrhlé? Pak tu ale máme skupinu lidí, kteří nedělají ekologické kroky pro peníze, ale mají nutkání či potřebu uchovat naše prostředí a planetu pro další generace v lepším stavu. A když tyto dva aspekty zkombinujeme, tak se octneme v situaci, pro niž se hodí hláška z filmu Apollo 13, která říká „failure is not an option“, tedy „neúspěch nepřipadá v úvahu“.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Petr Ticháček