Překážky se dají překonat, jen musíš chtít, říká herec Miroslav Šimůnek

Přečetla jsem si, že jsi měl moc hezké dětství. Na co tedy z doby dětství nejraději vzpomínáš?
Na celé své dětství vzpomínám jen v dobrém. Na to, jak si se mnou rodiče hráli a podporovali mě ve sportu, jak jsme si s kamarády hráli a lítali venku a samozřejmě také na Vánoce a Velikonoce, kdy jsme dodržovali sváteční tradice.

V jakém sportu tě rodiče podporovali?
Dělal jsem atletiku, plavání, také jsem tancoval a závodně hrál basketbal. Jako malý kluk jsem i lyžoval, ale později jsem od zimních sportů upustil a věnoval se jen těm letním.

Jaké byly tvé první divadelní zkušenosti? Byl jsi členem jilemnických ochotníků?
Ano, první zkušenosti jsem získal s jilemnickými ochotníky. Potom jsem pracoval chvíli jako pojišťovák, ale herectví mě stále lákalo. Podal jsem si tedy přihlášku na VOŠ hereckou v Praze. Už během studií jsem dostal nabídku hlavní role v pohádce Z pekla štěstí. No a od té doby se má herecká kariéra rozjela.

Přál sis být hercem, stal ses hercem. Na soukromou školu ses přihlásil sám, bez vědomí rodičů. Pomáhal ti někdo s přípravou na přijímací zkoušky?
Ano, pomáhal mi režisér jilemnického ochotnického divadla.

Jak tvé rozhodnutí být hercem vnímali rodiče?
Rodiče mé rozhodnutí přijali slovy: „To je jediný způsob, jak můžeš dosáhnout vyššího vzdělání.“

Kdy ses definitivně rozhodl, že divadlo nebude jen tvým koníčkem, ale že se chceš stát profesionálním hercem?
V době, kdy jsem se dozvěděl, že mě přijali na hereckou školu. Do té doby jsem se totiž za to, že bych chtěl být hercem, styděl. Bál jsem se, že by se mi všichni smáli.

Jak se později realita lišila od představ a co tě na herecké práci překvapilo nejvíce?
Hned první týdny ve škole jsme měli za úkol podívat se sami do sebe, pozorovat a vnímat, jaká negativa a pozitiva v sobě máme. Bolelo to. A na pódiu jsme se pak měli otevřít a vše vypustit ven. To byl tvrdý oříšek.

Co jsi o sobě zjistil?
Áááá. Odpovím ti asi tak – všechno, co jsem mohl. A opravdu mi to nebylo příjemné.

Ve filmech a televizních seriálech účinkuje i řada neherců. Jakou váhu přikládáš ve vaší profesi hereckému vzdělání?
V seriálu může hrát asi každý. A ve filmu také. Točí se více klapek a tím pádem se vždycky nějaká dobrá klapka najde. V divadle je to už jiné, tam by určitě měli hrát profesionálové. Divadlo je i technika, divadlo je gros. Pro divadlo jsou zkušenosti velmi důležité.

Hodně a rád prý cestuješ. Dokonce jsi v zahraničí nějaký čas žil. Kde přesně to bylo?
Buenos Aires, Montevideo, Santiago, potom Portorico, Miami, Los Angeles a nakonec jsem rok žil v Londýně.

Dokážeš si představit, že bys žil trvale v jiné zemi?
Ne, v žádném případě ne. Je to úplně odlišný život. V každé zemi mají lidé jiné zvyky, manýry, mentalitu… A já jsem prostě Čech.

Vraťme se tedy zpátky domů. Když slyšíš slovo Jilemnice, co se ti bezprostředně vybaví?
Jedním slovem DOMOV.

Živil ses také jako model. Na svém vzhledu určitě pracuješ. Jak?
V současné době, v době covidu, cvičím každý den ráno doma, protože jinam nemůžu.

Upravuješ nějak zvlášť i svůj jídelníček?
Ne, to ne, spíše naopak.

Jaké jiné sporty děláš aktivně a které sleduješ jako divák?
Moc rád se dívám na hokej. Oblíbený tým nemám, ale samozřejmě vždy fandím Čechům.

Jsi také moderátor. Kromě jiného jsi moderoval i soutěž Miss ČR. Čistě teoreticky – také by ses třeba v 18 letech přihlásil do soutěže Muž roku?
Nikdy v životě! Zastávám názor, že chlap by se takové soutěže účastnit neměl. Snad jen, pokud se chce věnovat modelingu. A to nebyl můj případ. Já bych se tedy nepřihlásil. Myslím, že mé kvality jsou jinde než v postavě a ve tváři.

Pokud vystupuješ v Jilemnici, je pro tebe představení v něčem mimořádné, jiné než kdekoli jinde?
Určitě. Před „vlastními“ lidmi mám mnohem větší trému, jsem nervóznější.

Jak často se do Jilemnice dostaneš? A když už, kam nebo za kým se určitě zajdeš podívat?
Do Jilemnice se mi podaří zajet tak jednou za tři měsíce. Je jasné, že v první řadě navštívím své rodiče a pak také nejlepšího kamaráda.

Do povědomí veřejnosti jsi vstoupil po uvedení pohádky Z pekla štěstí. Kluk z malého města se najednou stal známým. To asi není jednoduché ustát… Co ti popularita vzala, naopak dala a jak ses s ní vyrovnával?
Popularita mi definitivně vzala soukromí, tak jako každému jinému herci. Všem jsi najednou na očích, a tak tě mnozí hodnotí, aniž by tě znali. A co mi popularita dala? Spoustu práce, která mě baví, což je velmi pozitivní a stojí mi za to, abych s těmi negativními stránkami herecké profese bojoval dál.

Můžeš jmenovat někoho, kdo byl pro tvůj profesní růst rozhodující, kdo ti nejvíce pomohl?
V profesním růstu to byl rozhodně pan režisér Jiří Krejčík. Dělali jsme spolu dvě divadelní hry a točili dva filmy. Myslím, že právě on mi pomohl ze všech nejvíc.

Vzpomeneš si na nějakou zásadní radu, kterou jsi kdy dostal?
Takové rady mi dal Ivan Krob, což je umělec napříč pražskými divadly. Je to člověk, který dokázal pomoci mnohým hercům, včetně mě. Co jsem si od něj tedy vzal? Určitě nadhled.

Máš svoji vysněnou roli (divadelní i filmovou), kterou by sis velmi rád zahrál, ale ještě jsi neměl příležitost?
Žádná taková mě nenapadá. Zatím. A to zatím podotýkám.

Která z tvých dosavadních rolí je pro tebe ta nej?
Rozhodně je to role Honzy v pohádce Z pekla štěstí. To každopádně. A potom role ve filmu, který jsem točil v Londýně.

Proč právě tyto role?
Pohádka Z pekla štěstí odstartovala moji hereckou kariéru. Mimo to jsem v ní spolupracoval s úžasnými herci i režiséry. V Londýně proto, že šlo o vysoce profesionální akci a hlavně – získal jsem roli, která v sobě měla úplně všechno.

Jaká tvá vlastnost nebo povahový rys ti při herectví pomáhá a naopak, co tě v tomto směru na sobě nejvíc štve?
Co mi pomáhá? Myslím, že se dokážu velmi rychle adaptovat a snad už po několika sekundách splnit úkol režiséra. A na druhou stranu jsem zase netrpělivý. Všechno bych chtěl mít hned.

Pokud máš nabídku nové role, co je pro tebe rozhodující pro to, abys ji přijal?
Především scénář a kolegové.

Shánět si o tobě informace na internetu nebylo vůbec jednoduché. Vyšlo o tobě sice nespočet článků, ale mnohé si protiřečí. Pokud si někdy o sobě přečteš nějaké bulvární nesmysly – hodíš to za hlavu, nebo jsi už někdy měl chuť na autora lživého článku podat žalobu?
Chuť jsem měl několikrát! Bylo by to ale kontraproduktivní, takže jsem to raději „spláchl“. Kdybych se totiž začal bránit, rýpali by do toho víc a víc.

Vzpomeneš si na něco konkrétního, co tě hodně zasáhlo?
Na takové věci člověk nerad vzpomíná. Nejlepší je hodit to za hlavu a co nejrychleji zapomenout.

Jak jsme se už bavili, tvůj pracovní záběr je široký – herec filmový i divadelní, moderátor. Jak nejraději odpočíváš?
Ze všeho nejraději odpočívám spánkem nebo se podívám na dobrý film, poslední dobou hlavně nějaký akční film.

V posledních rozhovorech jsi mluvil o své dlouhodobé závislosti na lécích a úspěšné léčbě. Závislost, ať už na čemkoli, určitě člověk mnohem snadněji získá, než se jí zbaví. Co bylo pro tebe tím zásadním momentem, kdy už ti bylo jasné, že bez odborné pomoci to dál nepůjde?
Důležitou roli hrála moje přítelkyně, přátelé a také moji noví psychiatři. Díky nim jsem léčbu zahájil a díky nim se nebojím recidivy.

Jaké byly příčiny tvé závislosti?
Problémy s usínáním. Provázely mě už od dětství, než jsem usnul, trvalo mi to tři nebo i čtyři hodiny. Při mém obrovském zápřahu, kdy jsem měl čas na odpočinek právě třeba jen ty čtyři hodiny, jsem potřeboval usnout co nejrychleji. Pomohly mi prášky. Dávky jsem zvyšoval a ke konci jich bral až 30 denně, což už je téměř smrtelná dávka. Potom jsem byl pochopitelně nesoustředěný, stávalo se mi, že jsem nemohl chodit, dýchat…

A tvé zkušenosti s léčbou?
Jen ty nejlepší, kdo má podobný problém jako já, vřele mu ji doporučuji. Léčba trvala měsíc a jeden týden. Byla krátká, efektivní, neproblematická. Psychiatrické léčebně v Brně patří mé velké poděkování. Potvrdil jsem si, že překážky se dají překonat, jen musíš chtít.

Bio box
Miroslav Šimůnek (43)
Herec Miroslav Šimůnek se narodil 5. dubna 1978 v Jilemnici. Zde navštěvoval základní školu a poté studoval na Střední průmyslové škole strojní ve Vrchlabí. Po maturitě absolvoval VOŠ hereckou a moderátorskou v Praze.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Kristýna Solaříková, archiv Miroslava Šimůnka