Plním si sny, řekla stříbrná paralympionička Šárka Musilová

Šárko, co dělá dvojnásobná medailistka po návratu z Tokia?
Zrovna dnes jedu do Centra pohybové medicíny docenta Koláře, protože je to trošku paradox, ale celou paralympiádu jsem střílela s ulomenou kostí hrany lopatky.

Cože?
No, nic moc příjemného, docela to bolí. Plus tam jsou ještě utržené svaly a úpony. Konečně je ale po paralympiádě, tak to můžu začít řešit, dřív se to nedalo. Jen jsme to rehabilitovali, abych dokázala natáhnout tětivu.

A tu jsi teda natáhnout dokázala pořádně, když máš dvě stříbra.
Dokázala jsem to právě díky práci fyzioterapeutů od doktora Salaje a v Praze, kteří se spojili a jako jeden tým mě společně dávali dohromady. Díky tomu jsem mohla na paralympiádu odjet, jinak by to asi nešlo.

Kdy a jak ses zranila?
V červenci na závodech Světového poháru v Novém Městě. Bohužel jsem se tam v prudším kopci překlopila i s vozíkem a celou svojí vahou i vahou vozíku jsem spadla na rameno. Už tam to bylo hodně bolestivé a prakticky jeden den jsem na závodech celý probrečela.

Stává se to vozíčkářům často, že se takhle vysekají?
Stává se nám, že se nám spíš zaseknou přední kolečka, nebo si toho nevšimneme a letíme dopředu. My padat umíme. Jenže tady, jak byl ten sklon, tak jsem se nestačila včas zachytit a nepodařilo se to ani asistentovi. Nikdo jsme to nečekali a najednou jsem se převrátila.

V tu chvíli, jak tě to bolelo, neříkala sis, že je paralympiáda v háji?
Bolelo to jako čert, ale já jsem si myslela, že je to jen naražené. Když už to pak bolelo čtrnáct dní, tak jsem věděla, že to není dobrý. Shodou okolností mám kamaráda v Centru pohybové medicíny, tak mě objednal a po vyšetření se zjistilo, že to není dobré. Lékařům jsem ale říkala, že potřebuji odjet na paralympiádu, a oni, že mi to zakázat nemůžou, ale ať počítám s tím, že to bude bolet.

A bolelo to?
Hodně. Naštěstí naše reprezentace má super fyzioterapeutky a lékaře Libora Musila, takže oni mi tam hodně pomáhali. Tejpovali mě a snažili se to udělat tak, aby moje rameno bylo v co nejlepší kondici, a povedlo se.

A to jsi tajila před veřejností?
Věděli to jen rodina a moji nejbližší kamarádi, jinak nikdo.

A přes to všechno ti Tokio vyšlo nad očekávání?
To doslova a jsem za to ráda, protože se na to člověk dlouho připravoval. Když do toho přijde zranění, musí to nějak překousnout. Je to jen jedna kost, nic se neděje a jede se dál.

Jak na tebe zapůsobilo Tokio po příletu na paralympiádu?
Myslíš, jak jsme čekali asi šest hodin na letišti a museli jsme se přesouvat přes halu tři kilometry tam a zpátky? Protože proces přijmutí sportovce do Tokia byl strašně zdlouhavý. Přišli jsme k jednomu stanovišti, dostali jsme jeden papír. Na druhém ho zkontrolovali, na třetím nám tam dali razítko a takhle jsme šli asi osm stanovišť. Posledním bodem byl test. Když jsme za další dvě a půl hodiny měli výsledky, tak jsme teprve mohli jet.

S paralympiádou v Riu se to asi nedá srovnávat, co?
Bylo to jiné. Na druhou stranu, i když paralympiádu ovlivnil covid, Japonci se nám to snažili vynahradit tou svojí pozitivitou a tím, jak s námi jednali. Pořád byli milí a povídali si s námi. Ale máš pravdu, jinak jsem z Tokia neviděla nic. Jen vlastně to, co jsem zachytila cestou autobusem, která trvala dvacet minut.

Jak vypadala paralympijská vesnička?
To byly obří mrakodrapy. Jako Česká republika jsme to vychytali dobře, bydleli jsme jak blízko jídelně, tak poměrně blízko odjezdu.

Vařili vám dobře?
Výborně, jídelna byla suprová. Samozřejmě, že jsem ochutnala japonské knedlíčky, ale nejvíc mi asi chutnaly takové ty typicky evropské pokrmy – kuřecí řízky. (smích) Člověk ale jedl minimálně, nechtěla jsem mít zažívací potíže. Takže to vždycky jistil losos se zeleninou, ten tam byl výborný.

A co střelnice Yumenoshima? Seděla ti?
My jsme měli trošku smůlu, že tréninková střelnice, kde se střílela klasifikace, byla jinak postavená než finálová, kde se střílely eliminace. Na tu jsme přišli jen deset minut předtím, abychom zjistili, co a jak. Na nastavení luku to bylo strašně málo času. Naštěstí já jsem pro individuální závod měla trošku výhodu, že jsem na střelnici měla nastříleno už něco ze soutěže týmů. Bohužel tam ale chyběli diváci. Ale co bylo nejhorší, to bylo to strašné teplo. Až mi z toho sklouzávaly brýle. Pražili jsme se tam. Stříleli jsme totiž v parku na rozžhaveném betonu. Trenér Láďa, lékař Libor Musil a holky z ČP nám po litrech lili ledovou vodu do bot. My jako W1 tetraplegici nemáme termoregulaci, takže se potíme ve vlastním těle. Bylo to strašně těžké pro všechny a jen jsme čekali, kdo odpadne první. Naštěstí nikdo neodpadl. Eliminace se pak střílely po bouřce, teplota spadla asi na 30 stupňů, byla menší vlhkost
a trošku pofukovalo. Pro mě ideální počasí, na to jsem zvyklá z Trutnova.

Se vším ses dokázala vyrovnat a výsledkem toho jsou dvě medaile, ačkoliv ta z týmové soutěže se trochu čekala, viď?
Čekala, nečekala. Ale je pravda, že jsme s Davidem trošku měli nůž na krku, že se s medailí počítalo. Není to zrovna moc příjemné na psychiku a špatně se s tím závodí. Doufali jsme, že se nám to podaří. Byli jsme dobře připraveni. I na tu žlutou kartu, kterou jsme dostali ve finále, kdy David omylem neřekl, že mám začít, a já už jsem si dávala šíp do zakládky. Musela jsem ho vyhodit a znovu nasadit. To jsme trénovali, abychom to stihli do těch 20 vteřin. Celý trénink se povedl.

A bylo z toho o stupínek lepší umístění než v Riu?
Už hned po závodě nám říkal jeden reportér, že Paříž bude zlatá. S Davidem jsme se jen tak na sebe podívali. (smích)

Jak ses po tomto úspěchu dokázala zkoncentrovat na svůj individuální závod?
Řekla jsem si, že se tím nenechám vyvést z míry, budu se soustředit dál a až potom se budu radovat. Bylo těžký nad tím nepřemýšlet, ale podařilo se to a do eliminací jednotlivců jsem šla s čistou hlavou.

Jestliže o medaili z mixů se mluvilo, tvoje stříbro z jednotlivců se nedá nazvat ničím jiným než senzací. Překvapila jsi sama sebe?
Jo, chtěla jsem být do šestého místa. Mám výhry ze Světových pohárů, mistrovství Evropy…, ale paralympiáda je jen jednou za čtyři roky a já jsem chtěla překonat to šesté místo, které jsem měla z Ria.

Největší drama si svedla hned v úvodním kole s mistryní světa Elenou Krutovou…
Nenarazily jsme na sebe poprvé a do závodu v Tokiu jsme měly vyrovnanou bilanci – tři výhry pro ni, tři výhry pro mě. Věděla jsem, že to bude strašně těžký soupeř, ona eliminace střílí výborně. Já jsem si ale odstřílela to svoje, a když to bylo 128:128, tak jsem šla do svého prvního rozstřelu v životě mezi jednotlivci. V týmech už jsem jeden s Davidem absolvovala.

Bušilo ti srdce?
To je slabý slovo. Já jsem o tom pořádně ani nevěděla, protože nekoukám na výsledky, když střílím. A najednou mi trenér Láďa říká: Připrav si jeden šíp, je rozstřel. Máš 30 vteřin, tak šup! Než jsem se z toho vzpamatovala, natáhla jsem luk a vystřelila. A byla z toho devítka, která spadla blízko desítky. Byla to skvělá rána.

Střílela jsi první?
Ano. Vzhledem k tomu, že jsem v klasifikaci skončila sedmá a Elena desátá, jsem si mohla vybrat, jestli chci střílet první, nebo druhá. Ten, kdo střílí první, má výhodu, že je pod menším stresem.

A třeba se Ruska na tvůj šíp taky nedívala.
Tam už jsme se dívali úplně všichni, protože to byl nejnapínavější šíp. I můj trenér skoro omdlíval a ona dala osmička.

Byl to pro tebe nejtěžší souboj na paralympiádě?
S Elenou to jsou vždycky těžké souboje, proto jsem ráda, když se s ní potkávám až ve finále. (usmívá se) Pak mě čekala Číňanka, kterou jsem tak neznala. Čína je totiž takový stát, který se objeví až těsně před paralympiádou nebo mistrovstvím světa, a potom o nich člověk zase tři roky neví. Takže jsem nevěděla, do čeho jdu. Ale řekla jsem si zase, že si budu střílet to svoje, a buď to dopadne, nebo ne.

Trutnovští medailisté z paralympiády v Tokiu - koulař Aleš Kisý a lukostřelkyně Šárka Musilová.

No vidíš a ono to dopadlo i proti Britce v semifinále a zastavila tě až druhá Číňanka ve finále.
Ve finále jsem měla problém s tím, že ona strašně rychle střílela. Než jsem se svýma rukama zandala šíp, ona už střílela a já jsem pak měla o to méně času na svoji střelbu. Člověka to trošku nahlodá, že neví, jestli vůbec stihne nandat šíp do zakládky, aby mohl vystřelit.

Kolik je časový limit?
Na šíp je třicet vteřin, ale když vystřelí, už mně začne ubíhat čas. Dostávala mě tím trošku pod tlak, ale i tak jsem nastřílela svoje maximum – 131. Ona udělala 142, což byl paralympijský rekord. Ten její výkon byl něco výjimečného. I Jessica Stretton, která od nás z W1 přešla do zdravějších, protože mezi námi u nás neměla co dělat, střílela 135. Můj rekord je 134 a základ 643. Číňanka dala v kvalifikaci 640.

Cos sis řekla, když ses pak večer na pokoji podívala na dvě stříbrné medaile?
Pro mě je to hlavně pohon do další paralympiády… Mám bronz, stříbro, takže bych to mohla třeba zkompletovat. (smích)

A kdy sis poprvé uvědomila, že si díky odměnám výrazně polepšíš i finančně? V tvém případě za dvě stříbrné medaile získáš asi 2,5 milionu korun.
No, já jsem si to ani tak moc neuvědomovala, než mi trenér poslal tabulku a řekl, ať si spočítám, kolik dostanu. A já, počkej, počkej… Tak jsem se podívala a on se pak smál, ať na něj nezapomenu. A je to tak, že mám okolo sebe pár lidí, kterým také připadne nějaká částka.

Jak s penězi naložíš?
Víš, za ty čtyři roky mě lukostřelba vyšla cca na tři miliony. Platím za svého asistenta a částečně i za trenéra. Vím, že ty peníze půjdou zase zpátky do lukostřelby. Teď to pro mě však bude menší stres, že nedejbože, když mi nedopadne nějaký sponzor anebo se objeví problémy, nebudu muset sahat do rodinného rozpočtu, ale vezmu peníze odsud.

Uděláš si ale i nějakou radost?
Koupím si lego, jsem totiž sběratelka lega. Koupím si jedno, na které už si dlouho brousím zuby. Bude to Koloseum. A to bude asi všechno, co si koupím.

Od tvého úrazu uplynulo letos v létě 11 let. Jak vnímáš svůj život na vozíku?
Samozřejmě tím, že se mi stal úraz, to člověku něco vzalo, ale zároveň mně to i strašně moc dalo. Vykompenzovalo se to, ne-li to šlo do pozitiva. Na vozíku jsem si splnila sny, které jsem netušila, že bych si mohla splnit. Dřív to byla jen brigáda, škola, brigáda, škola. Člověk měl na všechno málo času. Teď toho času taky nemám moc, naopak bych potřebovala, aby měl den 28 hodin, ale já si to užívám. Dělám to, co mě baví, a naplňujeme to.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek