Odpočinout si od fotografování? To by mě nikdy nenapadlo!

Za 2. světové války jste bydlel s rodiči v Horní Branné v podnájmu u Havlových. Jejich syn Jiří se stal později jedním z nejznámějších fotografů Krkonoš. Jaký byl váš vztah s Jiřím Havlem? Ovlivnil vás po umělecké stránce?
Náš vztah byl určitě dobrý, ale že by mě nějak ovlivnil, to bych neřekl. Odstěhovali jsme se od nich v roce 1945, byly mi tedy tři roky. Známe se ale přes různé fotografické spolky, kde jsme se potkávali. Napadá mě, že jsme se možná už dva roky neviděli, tak bychom to měli co nejdříve napravit.

Dětství jste prožil v Horní Branné, mládí v Hostinném. Kdy jste zakotvil ve Vrchlabí?
V Hostinném jsem bydlel od roku 1945 do roku 1965. Pracoval jsem ve Vrchlabí v Kable a nakonec jsme se sem s ženou i přestěhovali.

Fotografování bylo vaší zálibou už v dětství. Přivedl vás k tomuto koníčku váš tatínek?
Kdepak! Tatínek sice také fotografoval, ale spíše byl veliký numismatik. K fotografování jsem se probojoval vlastně tak trochu „načerno“. Peníze, které jsem dostával na obědy, jsem si střádal a místo obědů si za ně koupil fotoaparát – bakelitového Pionýra. Musel jsem ho schovávat, aby rodiče neměli podezření. Tím pádem jsem ani fotky doma dělat nemohl. Dělali jsme je tajně s kamarádem ve sklepě, v talířích, pinzetami z kolíčků na prádlo.

To jste tedy nejedl?
Stačilo mi, když jsem si pak doma namazal chleba.

Kolik let vám v té době bylo a kdy jste své fotografování mohl „zlegalizovat“?
Bylo mi dvanáct let. Když jsem byl na prázdninách u tety v Jablonci, přerovnávali rodiče dříví a při tom objevili mého ukrývaného Pionýra. Samozřejmě bylo se mnou zle, schytal jsem i pár pohlavků, ale od té doby už jsem nemusel fotografovat tajně.

Jste především vynikající krajinář. Od počátku jste se zaměřoval právě na přírodu, krajinu, hory, nebo jste k těmto tématům dozrál až postupem času?
V počátcích jsem fotil snad úplně všechno – školní výlety, zvířata v ZOO a tak dále. Krkonoše jsem ale fotografoval stále. Jak jsem se dostal ke krajinám, už ani nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Nejspíš přes různé soutěže, kterých jsem se účastnil od svých sedmnácti let.

Měl jste svůj fotografický vzor? Řekl jste si někdy: „Chtěl bych fotit jako...“?
Vilém Hekl, který fotil hlavně ve vysokých horách, a také Martin Martinček ze Slovenska. Fotil lidi a to mě inspirovalo při závěrečné práci na konzervatoři výtvarné fotografie (studoval jsem u profesora Šmoka). Měli jsme dělat fotoknihu, ilustraci k textu. Použil jsem tenkrát text pana Miloše Gersnera (učitel, písmák, psal o horácích). Vybral jsem si příběh posledního tkalce v Krkonoších Matěje Pochopa. Nechtěl jsem používat žádné blesky ani přisvětlování, aby zůstal zachovaný kolorit toho prostředí.

Při prohlížení knihy mě napadá – jak tehdy probíhala návštěva u Matěje Pochopa?
Přišel jsem za ním do pastoušky na Benecku (dnes už nestojí). Mohlo být tak kolem půl deváté ráno. Sotva jsem chtěl otevřít dveře, vlétly na mě slepice. Nemohl jsem ani nahmatat kliku, nakonec jsem objevil kousek řemene a zaklepal. Matěj si právě mazal bércové vředy a na kamínkách si ohříval polévku. Byla tam taková tma, že jsem pochyboval o tom, že v ní bude možné něco nafotit. Omluvil jsem se, že přijdu za hodinku. Vyšel jsem do lesa, sedl si na pařez a přemýšlel, co s tím vším udělat. Mezitím se naštěstí trochu vyjasnilo a fotografie dopadly dobře.

Byl právě dokument o Matěji Pochopovi první inspirací pro vaši knihu Bejvávalo na horách?
Ano. Když fotografie viděli v časopise Krkonoše, přemluvili mě, abych v podobných řemeslech a činnostech u nás na horách pokračoval. Zpočátku jsem se hodně bránil, ale nakonec byla nejen výstava, ale právě i kniha Bejvávalo na horách.

Bylo těžké najít lidi, kteří se těmito řemesly ještě v dnešní době zabývají? Byli vždy svolní k fotografování?
Těžké to bylo, ale zároveň nesmírně zajímavé. Trvalo to celé tři roky. Moc rád na to vzpomínám. Jezdil jsem za nimi sám a hlavně nečekaně. Možná je to neslušné, ale výsledek byl podle mých představ. A každá z těch fotek má svůj příběh, ale to by bylo na dlouhé vyprávění.

Studoval jste při zaměstnání. Bylo těžké skloubit práci a studium na umělecké škole?
Nebylo to tak hrozné. V týdnu jsem chodil do práce a víkendy věnoval škole.

V roce 1990 jste se stal fotografem Správy Krkonošského národního parku. Jaký rozdíl je v práci fotografa amatéra a fotografa profesionála?
Rozdíl je to veliký. Už jsem si nemohl fotit jen to, co jsem sám chtěl. Na to mi zbývaly zase jen soboty a neděle. Podmínkou bylo fotit na kinofilm, fotil jsem na střední formát 6 x 9 cm, tahal jsem tedy na zádech až 15 kilogramů.

Nezměnil se tím váš vztah k fotografování?
Možná mě mrzelo, že jsem na „své“ fotografování příliš času neměl, ale na druhou stranu jsem si vážil výborného pracovního kolektivu.

Krkonoše máte jistě prochozené křížem krážem. Je místo, pohled, který vás tu fascinuje nejvíce?
Takových míst je víc. Například Rýchorský prales nebo Luční hora, na které jsou překrásné východy slunce. Poslední dobou, už v důchodu, jsem se věnoval například detailům na rašeliništích. Hodně záleží také na počasí. Je důležité být ve správný čas na správném místě.

Za jakého počasí chodíte nejraději fotografovat?
Záleží na tom, kam jdu fotografovat. V Rýchorském pralese se nejlépe fotí, když je mlha a prší. Při focení detailů je nejlepší měkké difuzní světlo, a ne přímé slunce, a fotím-li otevřenou krajinu, mělo by být naopak slunečno a dobrá viditelnost. Zajímavé také je, když se právě mění počasí.

A v jakém ročním období jsou podle vás naše hory nejfotogeničtější?
Z mého hlediska určitě na podzim. Jedním z důvodů je také ten, že v létě je tam strašně moc lidí. A v zimě je to už pro mě, vzhledem ke stáří, hodně obtížné.

Sledujete práci ostatních fotografů Krkonoš?
Ale ano. S většinou z nich se znám. Rád si prohlédnu jejich knížky nebo se zajdu podívat na výstavu. Naše generace už pomalu končí a nastupují mladí, kteří mají úplně jiné možnosti, nežli jsme měli my.

Vnímáte rozdíl při fotografování krajiny důvěrně známé, míst, ke kterým máte osobní vztah, a naopak míst pro vás neznámých?
Abych řekl pravdu – v Krkonoších takových míst už mnoho nezbylo. Říkával jsem jim „bílá“ místa. Většinou mě to táhne tam, kde se mi povedlo něco pěkného, a to je zásadní chyba, protože je velmi pravděpodobné, že lépe se mi to už nepovede.

Vzpomenete si na své naposledy objevené „bílé“ místo?
Byly to Sněžné jámy focené z polské strany.

Fotografujete ale také sport. To je určitě odlišné od focení krajiny.
Musím na to mít jiné vybavení. Moji dva vnuci se věnují závodně cyklistice. Každým rokem jsem jim dělal kalendář. Letos poprvé ho ode mě mít nebudou, protože skončili s cyklokrosem, jezdí silniční cyklistiku, a tam já se za nimi už jen těžko dostanu.

Jakou fotografickou techniku při fotografování používáte?
Mám Nikon a Sony. Sony není zrcadlovka, ale plný formát ano, a k tomu mám dva objektivy.

Technický vývoj jde dopředu velmi rychle. Jak se vám dařilo například přejít z analogového fotoaparátu na digitální?
Bránil jsem se tomu. Ještě do důchodu jsem si koupil velice drahý objektiv, který jsem téměř ani nevyužil. Až mladí z našeho klubu mě přesvědčili, abych si pořídil počítač. Internet ale stále nemám.

Jsem moc ráda, že jsem mohla vidět vaši rozsáhlou sbírku fotografií. Je mezi nimi nějaká, na kterou jste obzvlášť pyšný?
Ano, je, například tato z Luční hory. Myslím, že už se nikdy nezopakuje, nikdy se mi podobná nepovede. Fotil jsem ji ještě na velký diapozitiv.

Je mezi fotografy také někdy rivalita?
Spíše jen z legrace, takové pošťuchování. Konkurence ale samozřejmě není nikdy příjemná.

Známe vás hlavně jako fotografa Krkonoš.  Jak jsem měla možnost vidět, fotografujete i jiná místa, třeba i ve světě.
Do revoluce v roce 1989 bylo možné dostat se jedině do tehdejší NDR, Bulharska nebo Polska. Po revoluci jsem se účastnil zájezdů pořádaných Správou KRNAP nebo vrchlabskými turisty. Cestovali jsme hlavně po Evropě, ale je pravda, že jsem měl kalendář i z Islandu.

Je věc nebo okamžik, který se vám nepodařilo zachytit, a dodnes toho litujete?
Takových okamžiků bylo určitě víc, musel bych zapřemýšlet. Na jeden takový závažnější si ale vzpomínám dobře. Napadlo hodně sněhu, padaly laviny. Na Studniční hoře, na úbočí k Hřebínku, byly opravdu vysoké lavinové kvádry. Vyrazili jsme tam s kolegyní na lyžích, abychom to zdokumentovali. Když jsme tam dorazili, stál už nahoře šéf záchranné služby ze Špindlu a varoval nás, abychom už dál nechodili. Pak ale někam zmizel, tak jsem neodolal a chtěl si ten kvádr nějak nadeběhnout. Musel jsem tedy hodně klesat dolů. Měl jsem s sebou tři fotoaparáty. Potřeboval jsem si přehodit objektiv. Udělalo se mi ale náhle slabo, až jsem si musel na chvíli sednout. Byla to jen chvíle, ale propásl jsem okamžik, kdy se ten kvádr nakláněl, až spadl. Byl by to býval nádherný snímek – škoda. Něco jsem tam sice vyfotil, ale… Byla to výjimečná zimní situace, vím, že něco podobného se mi už nikdy nepodaří.

Dostal jste se někdy při fotografovaní na horách do situace, kdy jste měl o sebe strach?
I takových situací bylo dost. U lavin člověk nikdy neví. I když jsou už spadlé, vždy se může ještě nějaký kousek ulomit. Také při lezení po mokrých skalách. Jednou, když jsem lezl v Úpské jámě za prvosenkou a potřeboval jsem vyměnit UV filtr, upadl mi a já jen mohl sledovat, jak padá dolů. Kdybych uklouzl já sám, nebyl by to příjemný dopad.

Většina lidí to má nastavené tak, že se ve volném čase věnuje úplně odlišné činnosti, než je jejich povolání. Při čem si vy rád odpočinete?
Odpočinout si od focení? To by mě ani nenapadlo! Co jsem odešel do důchodu, pořídili jsme si chatičku se zahrádkou. Tam se odreaguji. Fotím už opravdu málo, různé zdravotní neduhy mi brání. Chtěl bych se k tomu znovu vrátit.

Vaši první publikaci Krkonoše vydalo polské nakladatelství. Jak k tomu došlo?
Náhodou. S Ivošem Farským a Mílou Bartošem jsme byli služebně v Jelenie Góře v muzeu. Navštívili jsme i galerii, kde jsme se potkali s Januszem Moniatowiczem. Slovo dalo slovo a shodli jsme se na tom, že jsme oba studovali u profesora Šmoka (on v Praze na FAMU). Spřátelili jsme se spolu a dodnes se navštěvujeme.

Máte ve své rodině nějakého fotografa - pokračovatele?
Mladší vnuk Kuba dokonce vyhrál na dvou fotografických soutěžích. Nemá ale čas, musí studovat a závodí v cyklistice. Nevím, jestli bude ve fotografování ještě někdy pokračovat.

Gabriela Jakoubková
redakce@trutnovinky.cz
foto: archiv Karla Hníka