Nemůžeme si dovolit to nezvládnout, říká lékařka Jana Michlová

Pracuješ na interním a nefrologickém oddělení jilemnické nemocnice. Od loňského jara se angažuješ také na oddělení pro pacienty s nemocí covid-19. Jak to v nemocnici zvládáte?
Snažíme se, protože si to nemůžeme dovolit nezvládnout. Rozhodně je to ale dlouhodobě náročná situace pro všechny, kteří v nemocnici pracují.

Jaká omezení platí pro tvůj osobní život, když jsi vlastně permanentně ve styku s pacienty s covid-19?
Omezení je několik, samozřejmě se snažíme dodržovat všechna opatření, jako jsou obleky, roušky, rukavice, štíty a chránit se jimi, aby riziko bylo co nejmenší. I přesto je určité riziko nakažení a spousta zdravotníků už onemocněla, protože s nemocnými jsme ve styku velice často a intenzivně. Je důležité být opatrný, ale zase ne neurotický nebo nervózní. Říkám si, že dělám, co můžu, a nerada bych, aby mi tato práce překážela v osobním životě. Nejsem si jistá, jestli není větší riziko onemocnět někde, kde se opatření dodržují méně, než tam, kde se mám možnost chránit co nejvíce.

U každého má covid-19 jiný průběh, někdo nemá příznaky vůbec, pro někoho to může být smrtelné. Co to podle tvé zkušenosti ovlivňuje?
To nelze úplně odhadnout. Občas se stává, že onemocní lidé, u kterých se obáváme, že budou mít velice vážný průběh nemoci a zvládnou to velice dobře. A naopak, někdy i mladý, zdravý člověk má veliké potíže a třeba i dlouho poté má zhoršený zdravotní stav. Obecně lze říct, že obezita, jiná závažná nemoc a hlavně postižení plic napomáhají těžkému průběhu nemoci.

Co může každý udělat, aby se závažnému průběhu onemocnění vyhnul? Existuje nějaká prevence kromě hygieny a ochranných pomůcek?
To, v jakém zdravotním stavu se aktuálně nacházíme, je výsledek mnoha předešlých let života. To teď moc neovlivníme. Ale to, jaký je stav naší mysli, jak se cítíme, může ovlivnit průběh nemoci. Je dobré k tomu přistupovat s rozumem, udělat vše, aby se člověk chránil, ale je důležité nepropadat přehnaným strachům a obavám, které mohou přispět k horšímu průběhu nemoci.

Nyní se hodně mluví o takzvané „britské“ mutaci viru. Co si o tom myslíš? Je opravdu tak nebezpečná? Setkala ses s ní?
To nemohu posoudit, protože je to výsledkem laboratorního vyšetření. Běžným vyšetřením nezjistíme a ani na pacientovy nepoznáme, zda jde o některou z mutací. Ale z hlediska dostupných informací to může být riziko pro zvládnutí celé situace. Pokud by se virus začal šířit rychleji, tak by nemusela všechna nastavená opatření stačit ke konečnému zvládnutí situace.

V současnosti se rozebíhá očkování obyvatel proti covid-19. Pro jaké skupiny obyvatel má očkování smysl? Jsou nějaké skupiny, kterým bys očkování nedoporučila či je pro ně zbytečné?
Myslím si, že teď je spíše otázkou, kým začít a jak postupovat, ale obecně se nepočítá s očkováním dětí do osmnácti let. Je důležité začít očkovat všechny, kterých se pandemie týká a jsou nejvíc ohroženi. Mám na mysli starší pacienty, pacienty s chronickým onemocněním, ale také zdravotníky tak, aby byla situace v nemocnicích zvládnutelná a bylo dostatek personálu.

Má například smysl se nechat očkovat pro člověka, který prodělal onemocnění s mírným nebo bezpříznakovým průběhem?
To je otázka, na kterou není úplně jasná odpověď. Já jsem prodělala covid-19 a určitě se po uplynutí té doporučené devadesátidenní lhůty nechám očkovat, protože je pro mě důležité udělat vše pro to, abych znovu neonemocněla a nenakazila další lidi s potenciálně vysokým rizikem těžkého průběhu nemoci. Pro mě to smysluplné je.

Jak ses dostala k medicíně a péči o nemocné? Co tě vedlo k tomuto povolání? Proč sis vybrala zrovna interní medicínu a také paliativní medicínu, která se věnuje péči o nevyléčitelně nemocné, umírající pacienty?
Myslím si, že paliativní a interní medicína si vybrala spíše mě. Každopádně na medicínu jsem šla, protože mi to přišlo jako nejlepší spojení práce s lidmi a pomoci lidem. Lákalo mě také studium lidského těla a jeho fungování. Očekávala jsem, že během studia medicíny zjistím, co chci dělat za obor, ale nakonec jsem zjistila, že zajímavé je vlastně všechno. Nemohla jsem si vybrat. Nakonec jsem se přiklonila k interní medicíně, protože pro mě představuje nejkomplexnější pohled na člověka. A myslím si, že bych nebyla dobrý chirurg. K paliativní medicíně jsem se dostala úplnou náhodou. Když jsem byla na své první mateřské dovolené, tak mi má mladší sestra řekla, že by bylo dobré, abych přestala už jen prát plínky a vařit. Řekla mi, že v pražském hospici Cesta domů hledají na částečný úvazek lékaře a že si myslí, že bych to zvládla. Když má dcera trochu odrostla, tak jsem se jako lékařka přihlásila a začala jsem pracovat v domácím hospici. Neměla jsem sice dostatek zkušeností, ale myslela jsem si, že je to obor, ve kterém se nedá nic moc zkazit. Později jsem zjistila, že to vůbec není pravda, zkazit se dá hodně. A zjistila jsem, že je to typ péče o člověka, který mě zajímá a kterému se chci věnovat nadále. V paliativní medicíně je kladen důraz na to, abychom měli na pacienta dostatek času. To mě lákalo, protože hodně času byl pro mě velký luxus oproti shonu, který panuje v klasické medicíně.

Paliativní péči se věnuješ už od roku 2005. Není trochu frustrující se tak často setkávat se smrtí?
Není. Samozřejmě to musí být vyvážené něčím jiným. Nedá se jen setkávat se smrtí, člověk to musí vyvažovat. Navíc my se nepotkáváme jenom se smrtí, potkáváme se i s rodinami umírajících. Je důležité zajistit člověku důstojný odchod z tohoto světa i za přítomnosti rodiny. Často se při tom odehrávají velmi důležité věci a poznat to člověka určitě o něco obohatí.

Takže se to tedy dá nějak ventilovat?
Dá se to vyvažovat tím, že člověk žije normální život plný věcí, které ho baví. Pomáhá mi i moje víra, vědomí, že nejsem sama. Samozřejmě to je někdy strašně těžké, člověk toho má opravdu dost a potřebuje pauzu. Naše práce občas vyvolává spoustu emocí, strachu a úzkosti. Myslím si ale, že setkání s lidmi na konci jejich života a s jejich rodinami je velkým darem. Vždycky říkám, že kdyby člověk jel s těmi lidmi na zájezd s cestovní kanceláří, tak z nich někdy vidí jen to nejhorší, protože se snaží utrhnout si nejlepší místa pro sebe. Ale když my přicházíme do rodin umírajících lidí, vidíme to nejlepší, vidíme tu lásku, péči a nasazení, které jsou svým blízkým schopni obětovat.

Je vždy rodina umírajícího člověka ochotná pomáhat, nebo se stává, že člověk zemře úplně sám?
Záleží na situaci. Pokud je umírající člověk v domácí hospicové péči, musí mít někoho blízkého, kdo se o něj stará. Jsou ale i lidé, kteří odchází sami. Děje se to třeba v nemocnicích, ale i jinde, u lidí, kteří nemají žádné blízké, nebo s nimi nejsou či nechtějí být v kontaktu. V takovém případě se snažíme, pokud o to pacient stojí, aby tam s ním někdo v těžkých chvílích byl. V nemocnicích bývá podpůrná a paliativní sestřička, která těmto lidem může pomoci a být s nimi.

V dubnu roku 2016 jsi založila vrchlabskou pobočku hospice Duha. Co tě k tomu vedlo?
Nejen já, byla to týmová práce. To člověk nezvládne sám. Poté, co jsem pracovala v Praze v mobilním hospici Cesta domů, jsem věděla, že bych se této péči chtěla věnovat a chtěla bych ji podporovat i tady. Když jsem se přestěhovala zpět do Krkonoš, viděla jsem, že tady žádná podobná služba není. A jelikož založit hospic je velká a složitá věc, tak jsem se setkala s Janou Siebrovou a s týmem domácího hospice Duha v Hořicích. Jejich působnost až do Krkonoš nesahala, tak jsme založili pobočku hospice ve Vrchlabí. Navázali jsme na jejich region a můžeme dojíždět za pacienty v Krkonoších a podkrkonoší, kam už hořická Duha jezdit nemohla.

Bylo zakládání hospice tvá iniciativa?
Myslím si, že si to přáli i v Hořicích, protože věděli, že tu pacienti jsou, ale z Hořic se za nimi nedá dojíždět. Já jsem si zase přála něco takového dělat, takže jsme se setkali a společným úsilím se to podařilo. Začínali jsme se sestřičkou Lucií Kalenskou, poté přišli ještě další pomocníci, takže jsme mohli začít fungovat.

Co vrchlabský hospic rodinám nabízí? V jak velkém regionu působíte?
Náš hospic působí do 30 kilometrů okolo Vrchlabí. Vzdálenost je určená hlavně proto, abychom mohli zaručit pacientům, že k nim dojedeme včas. Nabízíme pomoc lidem, kteří umírají a společně s rodinou chtějí strávit zbytek života doma. To s sebou nese kupu různých potíží a problémů, zdravotních i jiných, a my se s nimi snažíme pomoci. Samozřejmě se k pacientovi domů nemůžeme nastěhovat, takže je velice důležité, aby měl člověk blízkého, nejlépe několik blízkých, kteří se střídají v péči o něj, a my přijíždíme řešit různé zdravotní potíže. Snažíme se ale být i oporou pro pacienta a jeho blízké nejen v potížích zdravotních, ale i sociálních, duchovních a dalších.

Co se za skoro pět let fungování hospice podařilo? S jakými obtížemi jste se potýkali?
Podařilo se nám doprovodit několik desítek rodin a navázat spolupráci s lékaři, kteří nás mohou potřebovat. Neustále se setkáváme s různým druhem potíží, ale snažíme se je překonávat. Třeba doprava nyní v zimě, obzvláště k pacientům na horách, je vždy takový adrenalinový sport. Jelikož jsme financováni hlavně z grantů a darů, je to pro nás náročné. Nelze předvídat, co bude dál, ale snažíme se nepříznivou dobu zvládat a pokračovat.

Říkala jsi, že jste hrazeni hlavně z grantů a darů. Nepotýkáte se někdy s nedostatkem financí?
Financování je také další adrenalinový sport (smích). Můžeme fungovat jen díky podpoře hořického hospice, bez ní bychom to určitě nezvládli. Financování hospice probíhá z více zdrojů a institucí. Malou část platí i rodina pacienta, ale snažíme se, aby pro rodinu nikdy nebyla finanční situace překážkou k poskytnutí péče pacientovi. Hospicová péče je pro všechny.

Jaký je rozdíl mezi hospicem lůžkovým a hospicem mobilním?
Lůžkový hospic je vlastně malá nemocnice, ale zařízená pro potřeby umírajících a jejich rodin. Za normálních okolností, mimo pandemii, tam s pacientem příbuzní mohou pobývat kdykoli potřebují. O pacienta je postaráno jak po stránce zdravotní, tak pečovatelské. Nejbližší lůžkové hospice jsou v Červeném Kostelci a v Liberci. Domácí hospic se o pacienty stará výhradně v prostředí domácím, ale péče o umírajícího je hlavně na jeho nejbližších. My k pacientům jezdíme na návštěvy plánované i neplánované.

Jakým způsobem vás mohou lidé požádat o pomoc? A naopak jak mohou pomoci lidé či firmy vám?
O pomoc nás může požádat kdokoliv, pacient, rodina i praktický lékař či onkolog. Naše sociální pracovnice vždy zjistí potřebné údaje, domluví základní věci, které je potřeba vědět, a pak už se domlouváme na přijetí pacienta. Přijetí záleží na několika okolnostech, za prvé, jestli máme volnou kapacitu, a za druhé, jestli pacient spadá mezi ty, co potřebují hospicovou péči. Je důležité říci, že potřebujeme, aby s pacientem byl někdo z jeho blízkých 24 hodin denně, aby vždy měl kdo zavolat o pomoc. Ostatní nám pomoci mohou různě, nejjednodušší je asi forma finančního příspěvku, která nás vždy potěší. Ale je i pár lidí, kteří nám vypomáhají třeba s údržbou auta, protože jsme ženský tým.

Pracuješ v nemocnici, jsi aktivní ve vrchlabském hospici i evangelickém sboru. Také jsi předsedkyní vrchlabského spolku TAMAR a věnuješ se řadě dalších činností. Jak se ti to všechno daří skloubit s rodinou a osobním životem?
Jak kdy a jak co (smích). Těch věcí je hodně, ale v každém období se něčemu věnuji více a něčemu méně. V tomto období se kromě náročné práce snažím věnovat rodině a ostatní aktivity trochu potlačuji, aby se to dalo zvládnout. Je třeba si věci uspořádat a také jsem zjistila, že člověk nemusí tolik spát (smích). Všechny věci, které jsem dělala, mi dělaly radost, a potom ty věci člověk dělá rád.

Máš také nějaké koníčky? Čemu se ráda věnuješ ve volném čase?
Věnuji se sportu a pohybu v přírodě, který mě nabíjí. Mohu si bez zbytečného shonu srovnat v hlavě myšlenky a mohu být chvíli sama. Ráda čtu a jsem se svou rodinou. V tuto chvíli je pro mě hodně důležitou součástí evangelický sbor.

Jsi s takovým množstvím aktivit spokojená? Nepřemýšlela jsi někdy, že bys s něčím z toho skončila?
Určitě ano (smích), hlavně když bylo třeba udělat něčeho hodně, rychle, byl s tím velký stres. V takových chvílích jsem si mnohokrát říkala, proč jsem se do toho pouštěla. Ale spíš to byly jen krátké okamžiky. Vždy je to něco za něco a dokud člověk nevyjde ze své komfortní zóny, nemůže dělat věci, které opravdu mají smysl.

Co ti tvoje práce a všechny další aktivity dávají?
Dávají mi pocit, že to, co dělám, má smysl. Je pro mě důležité, když to, co děláme, ještě jednou připomínám, že vždy pracuji v týmu, je důležité pro ostatní. Věřím, že v každé práci lze najít smysl, ale jsem ráda, že mohu dělat to, co dělám.

Bio box
Jana Michlová (42)
Jana Michlová se narodila 4. srpna 1978. Vystudovala Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kterou dokončila roku 2002. Od roku 2005 se věnuje paliativní péči, tedy péči o nevyléčitelně nemocné, umírající pacienty. V dubnu roku 2016 spoluzaložila pobočku hořického domácího hospicu Duha ve Vrchlabí. Už od jara pracuje na covidovém oddělení jilemnické nemocnice. Má ale i řadu jiných zájmů, je například předsedkyní spolku TAMAR a angažuje se ve vrchlabském sboru Českobratrské církve evangelické. Mezi její zájmy patří sport, výlety do přírody a čtení. Svůj čas ráda tráví s rodinou. Je vdaná a má tři děti.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří Štefek