Několik slov k výstavě Jana Salveta

Základními stavebními kameny Salvetovy tvorby byly symbol a struktura. V technice suché jehly nalezl nejen cestu k expresivitě, ale i způsob, jak uchopit neuchopitelno: čarami, jež nejsou jen vrypem do zinkové desky, ale záznamem těla i duše. Jeho linka je drsná, nikdy povrchní. Jako by se do povrchu obrazu vrývalo svědectví o lidské existenci. K tomu se přidává jemnost akvatinty, mezzotinty a vernis mou, které u Salveta nejsou efektem, ale dýchají spolu s motivem. Grafika pro něho není dokumentem výtvarné dovednosti, ale filozofickou meditací.

Jako žák pedagogů Netušila a Borovského rozvíjel vnitřní disciplínu a výtvarnou kultivovanost, ale už od svých studentských let – jak ukazuje cyklus „Osudná vejce“ z roku 1994 – si šel svou cestou. Zde, ve strukturách suché jehly, se místo ilustrace Bulgakovova textu objevuje obrazová metafyzika. Symbol vejce jako zárodku změny, hrozby i naděje není zobrazen, ale zhmotněn ve vnitřní stavbě listů. Lidská těla se bortí, deformují, transmutují. Jako by grafika zachycovala okamžik, kdy duše ztrácí svůj obrys a stává se ideou.

V malbě Salvet osciloval mezi jemnou lazurní technikou a pastózní strukturou, která vytvářela reliéfy emocí. Použití hmoty nebylo nikdy laciným efektem, ale hlubším sdělením: jako by struktura sama nesla informaci o času, přírodě, těle, trápení i čase. Často náměty spojené s krajinou, zcela stylizovanou a vnitřně nahlíženou, upomínají na bezčasí jeho oblíbené autory, ale nikdy v ně nepřebírají jazyk: Salvet mluví svou vlastní řečí. Řečí symbolů, obrysů, občas ticha.

Významnou roli v jeho tvorbě sehrávají i perokresby, lavírované tuše, kresby perem a štětcem, ale také vymývané obrazy na papíře, kde se barva rozostřuje jako vzpomínka. Tyto experimenty nejsou stylistickou hříčkou, ale snahou nalézt nový způsob výpovědi, nový rytmus a dech obrazu. Právě v těchto technikách lze pozorovat autorovu citlivost pro výrazové možnosti materiálu a procesu, jehož je součástí nejen ruka, ale i čas, voda, papír, náhoda a vůle.

Literatura byla jeho podhoubím i ozvěnou. Nejen že se k ní vracel jako pedagog a čtenář, ale nechal ji vstupovat do struktur obrazů, do rytmu grafiky, do myšlenkové architektury díla. „Mozek havrana“ není jen metafora, je to manifest svobody, té svobody, která Salvetovu tvorbu definovala po celou dospělou tvorbu. Nezávislost, autentičnost, odvaha nechat se vést procesem a zůstat zranitelným.

Z jeho díla tak čitelně vystupuje vztah k místu. Vrchlabí je nejen jeho domovem, ale duchovním horizontem. Ne ve smyslu popisu, ale jako archetyp. Krajina u Salveta není pohledem z okna, je pohledem do nitra. V obrazech je přítomen vítr Krkonoš, ticho lomu, stín stromů, čistota zimy – ne jako věc, ale jako duchovní stav.

Tato retrospektiva není součtem obrazů. Je to křehká kompozice, která dává nahlédnout do mysli tvůrce, který se nikdy nespokojil s formální brilancí, ale vždy hledal smysl. Byl to hledač, alchymista linie a vrstvy, člověk, který uměl naslouchat jak hlasu přírody, tak ozvěně Hamletova monologu.

Jan Salvet tvořil, jako by čas nebyl lineární, ale spirální. Vraceje se k tématům, motivům, symbolům, nikdy se neopakoval. Každé vrácení bylo hlubší, vrstevnatější. Jeho tvorba nenabízí odpovědi, ale vytváří prostor. Prostor pro dialog, kontemplaci, setkání se sebou samým. A snad právě proto má smysl se dnes u jeho obrazů zastavit. Protože z nich mluví hlas, který není minulý, ale stále přítomný. Hlas, který neumlkl. Hlas Honzy Salveta.

Jan Černoš
Foto: Kateřina Metelková