Neexistuje moje pravda, jen můj názor, říká herec a malíř Jan Kanyza

Při domlouvání setkání jste mě poprosil, ať najdu nějaké hezké téma, že vás už to samé stále dokola nudí… Na co se vás novináři nejčastěji ptají a vám to leze krkem?
Mnoho lidí položí otázku a samo si na ni odpoví. Dnes je takový princip žurnalistiky, respektive odvětví, kterému se obecně žurnalistika říká. Nebo vám odpovědi podsouvají. Stačí se podívat na televizní debaty. Zpravidla se mě ptají na ty prvoplánové věci – kdy jsem začal, kdy mě co napadlo, jak jsem se kam dostal, co jsem pil v seriálu Hospoda a podobně. Na některé otázky se nedá kloudně odpovědět. Vzpomínám si na Jiřího Koláře, který odpověděl jedné, zřejmě ne příliš zdatné, redaktorce příšerné banální pitomosti, a když ona se tomu podivila, zcela nemilosrdně jí řekl: „A čemu se divíte? Na telecí otázku je hovězí odpověď.“

O čem si naopak povídáte rád?
Rád si povídám o tom, co mě zajímá a v čem vidím nějaký smysl. O tom, co se dá rozvinout do debaty. Takových témat je hodně, ale tím, jak je člověk zaměřen na svoji činnost, své konání, tak se rád baví s podobně založenými debatními partnery. Takové ty hospodské řeči, kdy se „mlátí prázdná sláma“, jsou k ničemu. Užil jsem si jich dost a už mě nebaví.

Napadá vás konkrétní téma, o kterém jste si dlouho s nikým nepopovídal?
Stále mě zajímá výtvarné umění. Mám pár známých výtvarníků, galeristů nebo i kunsthistoriků (a že je jich už dnes velmi málo, prakticky vymizeli a nahradili je kurátoři) a s nimi si velmi rád popovídám, ozřejmíme si své názory a leccos vysvětlíme. Většinou jsou to lidé mého věku, vedeme tedy velmi konzervativní a neprogresivní debaty, které ale pro mě mají veliký smysl. Ze svých přátel mohu jmenovat například dr. Neumanna, nestora kunsthistoriků Jaromíra Zeminu a galeristu Zdeňka Sklenára. Bohužel, s některými si už nikdy nepopovídám ani se jich nezeptám na to, co bych chtěl vědět a rád od nich slyšel. Víte, dnes je všeobecně problém bavit se o kumštu. Zjistil jsem, že žiju ve špatné době, respektive žiju v minulosti. Přišel jsem na to, že spisovatelé nepíší, hudebníci nehudou, malíři nemalují, filmaři nefilmují, herci nehrají. Všichni dělají projekty. Jsem z toho rozpačitý, protože já blbec jsem si vždy myslel, že projekty dělají architekti, projektanti nebo stavební inženýři. Žiju zřejmě v omylu, ale já v tom bludu rád zůstanu.

Při křtu mé knížky jste řekl, že mi nepřejete, abych se jednou stala celebritou. Jak byste charakterizoval celebritu?
Jde o krátkodechou záležitost. To je jako kořalka: velice rychle vás uvede do euforie, no a pak vám podrazí nohy. Ale zase jsme u toho mého konzervatismu. Pamatuju si, že za mých studií jsme byli obklopeni osobnostmi. Všichni jsme je respektovali, uznávali a možná k nim někdy až nekriticky vzhlíželi. Ti lidé něco uměli a něco dokázali. Celebritu dnes uděláte i z popelnice a každý týden může být na televizních obrazovkách a v různých zpravodajstvích jiná. Člověk už se v nich nevyzná. Pramení to také z těch nešťastných technických pokroků, jako je internet, sociální sítě, instagram a já ani nevím, jak se to všechno jmenuje. Tam může psát a komentovat kdokoli cokoli, může se vyzvracet ze svých vlastních mindráků, a to i anonymně. To nepovažuju za důležité a nemůže mě to nijak inspirovat.

Dovedou ze známé osobnosti udělat celebritu jenom bulvární novináři, nebo tomu dotyčný/á musí jít naproti?
Nejlepší je souhra. Ale celebrita se dá uměle vyrobit velice snadno. Stejným způsobem a se stejnou rychlostí se dá i zničit a zatratit. Slovo celebrita já nemám rád, i když pochází z mé milované francouzštiny, neboť célèbre znamená slavný. Jenomže, co je to slavný? Spíše známý nebo populární. Většinou jde jen o módní vlny. Skutečných stálic je málo. V Praze právě probíhá výstava Rembrandta. To je opravdu slavný malíř, přes 400 let mu sláva vydržela, i když on o tom už neví. Myslím ale, že by mu to bylo jedno. Důležité je, na co kladete důraz – jestli na hodnotu, nebo proslavení se. Máte-li dobrého manažera, jste-li vstřícný k novinářům a snažíte-li se upozornit hlavně na svoji empatii vůči světu, dá se zařídit ledasco.

Ztvárnil jste nespočetně rolí. O kterých z nich jste byl ihned přesvědčen, že jsou to ty právě pro vás „šité na míru“?
Těch moc nebylo. V dobách, kdy jsem působil aktivně, se to příliš nenosilo. Obsazovalo se do rolí typově a vlastně to tak zůstalo dodnes. „Škatulka“ ze strany producentů a režisérů zůstává a rovněž přetrvává obsazování herců z přesvědčení, že na toho slavného herce dostaneme diváka do kina. Podobné je to po celém světě. Pro herce je důležité, když už tu roli přijme, aby v ní existoval natolik reálně a pravdivě, že je uvěřitelná. A to je právě to řemeslo. Z některých námětů se nedalo vyždímat skoro vůbec nic, a tak se člověk alespoň snažil udělat to tak, aby se nemusel stydět.

Je mezi nimi některá role, která vás nějakým způsobem ovlivnila i v osobním životě?
Ne. Ani by vás neměla ovlivňovat. Nemůžete žít postavy jiných lidí v reálném životě. Naopak, z reálného života můžete čerpat inspiraci pro danou postavu a hledat ty podobnosti v sobě. Pokud tedy chcete danou figuru ztvárnit uvěřitelně. Záměrně neříkám pravdivě, protože pravda není nemovitost, pravdu nemůžete vlastnit. Neexistuje moje pravda, jen můj názor.

Našel jste při hledání podobnosti s rolí v sobě něco, o čem jste do té doby nevěděl?
Nic konkrétního mě nenapadá, ale mohlo se to stát. Člověk jako komediant je vždy postaven do určité situace a jde o to, jak by se v ní býval zachoval reálně. Jsou tedy chvilky, kdy jsem sám překvapen, jak bych já sám asi reagoval, i když si tím nemohu být jistý, protože reálně taková situace nenastala. Snad to říkám dost srozumitelně, pokud ne, proškrtejte to a klidně napište něco jiného. Třeba, že sluníčko svítilo, bylo nám dobře a káva byla černá.

Sluníčko ale nesvítí a kávu jsem neměla…
To ale čtenář nebude vědět! Všechno je jen jako, takový malý podvod. Stejně tak jako ve filmu, také se tam skutečně nevraždí. Člověk plácne někdy do vzduchu „nejraději bych ho zabil“, ale neudělá to. Když nad tím zauvažujete, každý člověk má v sobě dávku zla a dávku dobra a jde jen o to, co zvolí a co převáží v reálném životě. Vzpomínám si, je to už hodně dávno, na film Příliš velká šance. Ztvárnil jsem tam člověka, který, ne snad v úplné opilosti, porazil autem dítě, které zemřelo. Po uvedení filmu jsem přišel do trafiky a oni mi tam odmítli prodat cigarety. Trafikantka mi sdělila, že pro člověka, který přejel dítě, zabil ho a nepřiznal se k tomu, cigarety nemá. Marně jsem jí vysvětloval, že ten hoch se těší dobrému zdraví. Ne, nehnul jsem s ní, ona to přece viděla v televizi… Mnoho lidí si herce jako člověka ztotožňuje s figurou, kterou viděli na plátně nebo na obrazovce. Pozitivní je na tom to, že to bylo zahráno natolik sugestivně, až tomu opravdu uvěřili.

Sledujete současné filmové a seriálové dění?
Občas se koukám, protože jsem zvědavý. Skrze zvědavost a zvídavost totiž zapomínáte na svůj věk a nepodléháte tolik stáří. Nechci být v žádném případě mentorem a hodnotitelem, nemám na to právo, ale někdy jsem zklamaný a mám pocit, že ti tvůrci neovládají své řemeslo. Třeba už jen tím, že jim naprosto není rozumět. Pak si říkám, že buď byl špatný zvukař, nebo režisér, který na to neupozornil, nebo to neumějí. To je nejpravděpodobnější.

A z té pozitivní stránky – jaký konkrétní počin vás zaujal?
Zřejmě jsem „romanticky zatížený člověk“. Nemyslím to ani špatně, ani nijak přehnaně. Mám rád režiséry, kteří si dovedou dobře obsadit biograf a hlavně jsou vypravěči, kteří umí vyprávět příběh. Protože film je příběh, to už říkal starý Gabin. Film potřebuje tři základní věci: příběh, příběh a příběh. Napadají mě práce současných, z mého hlediska mladých, režisérů, jako je Jan Hřebejk, Jiří Strach nebo Vladimír Michálek. Ostatní ať mi prominou.

V ten samý den, kdy jsem si na vás připravovala otázky, jsem poslouchala rozhlasový dokument o Federicu Fellinim. Mimo jiné se v něm rozebíralo to, že obsazoval do svých filmů především herce dle jejich vzezření a jejich herecký um byl pro něj až druhořadý. Film totiž vnímal spíše jako obraz. Jak na to pohlížíte?
Ano, přes obraz vnímá děj, přes vizualitu herce vnímá postavu. Určitě to má něco do sebe, ale herec musí splnit režijní požadavky, musí svou roli zahrát. Mnoho lidí přistupuje k filmu trochu jako ke konzumu. Když je herec špatný, řeknou si, že ten film je špatný. Přitom nevědí, kdo to natočil, kdo to dal dohromady, neřeknou, že režisér je vůl. Herec je konečnou fází celého toho snažení, obrovského týmu, který se na filmu podílí. Zkrátka herec je vidět a podle něj se pak soudí.

V italském kultovním seriálu Chobotnice jste propůjčil hlas komisaři Corradu Cattanimu. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
To byl opravdu kultovní seriál, protože s tím začal režisér Damiano Damiani, který měl tu mafii „v merku“ a na toto téma natočil spoustu filmů, velmi tvrdě a kriticky. Pokud na tuto práci vzpomínám, je to už s takovým odstupem, že si ji možná i trochu idealizuju. Tenkrát se dabing dělal zcela jinak. Všichni jsme stáli u mikrofonu a vedli dialog. To mělo smysl. Na jednom dílu seriálu jsme pracovali týden, zatímco dnes nadabujete celý film za dvě nebo tři hodiny. Jednotlivé postavy se vytáčí, takže vy s někým mluvíte a ve sluchátkách vám jde zvuk v originále. Vše je zrychlené, digitální. Neříkám, že je dnes dabing špatný, jen mi připadá trochu ošizený.

A samotná role?
No, byl trochu ubrečený, ufňukaný, ale neměl to jednoduché. Byla to hezká práce a je potěšitelné, že po tolika letech si ještě lidé vzpomenou, že jsem to dělal já.

Kde a kdy nejčastěji malujete?
Mám dva ateliéry. Nebo přesněji dva a půl. Jeden tady na chalupě, kde je naprostý klid. Dva roky mám také nový ateliér v Praze. Ani tam mě nikdo neruší, protože je v posledním patře, nikdo tam nechodí a nikoho tam nezvu. Ještě stále si také držím ateliér o dvou malých místnostech ve Francii. Někde v bulváru jsem se sice dočetl, že mám ve Francii vilu, a protože jeden od druhého opisují, tak jinde psali, že dokonce rezidenci (asi aby to nebylo stejné), ale tak to bohužel není. Možná, že se ještě dozvím, že k té rezidenci náleží i služebnictvo, čínský kuchař a italský zahradník… Škoda, že se mě nezeptali, ale to by bylo asi moc složité. Ve skutečnosti jsou to jen dvě malé cimry v podkroví u známých, se kterými jsem se domluvil na rozumné ceně. Už rok a půl jsem tam nebyl a v dnešní době pandemie se tam asi ještě nějaký čas nepodívám.

Některé z vašich obrazů byste nikdy neprodal. Co především vede k takovému přesvědčení?
Srdeční záležitost. Asi s nimi nejsem nespokojen natolik, abych je chtěl dát pryč. Maloval jsem je třeba v nějakém rozpoložení, mám pocit, že jsem se dotkl něčeho neobyčejného, výjimečného nebo přišel na nějakou novou cestičku, kterou bych chtěl mít ještě na očích, abych na ni nezapomněl. Georges Braque říká, že dobrý obraz je ten, který předčil malířovu představu. A to je výjimečné. Na druhou stranu ale obrazy patří mezi lidi. Obraz, který je někde na půdě, v depozitáři, nebo dokonce v trezoru u nějakých boháčů, je mrtvý obraz. Aby obraz žil svým vlastním životem, potřebuje lidské oči, lidský kontakt.

Popište mi prosím, jakým způsobem vlastně tvoříte. Máte dopředu představu, co chcete ztvárnit, nebo improvizujete na základě momentálních pocitů?
Vizuální představu mám. Nedělám si tisíce přípravných kreseb a skic, abych je pak zrealizoval v obraz. U mě jsou to jen poznámky, mlhavé představy, kterých bych se mohl chytit. Obraz pak vzniká až při samotné tvorbě. Někdy se daří, jindy nedaří. Ideální je, když se vám obraz zjeví, aniž byste o to úporně usiloval. Malování je práce, která vás vyčerpává psychicky i fyzicky. V souvislosti s kumštem ale nesnáším slovo dřina. Dřou jenom netalentovaní.

Za jakých okolností a jak často se vám obraz zjeví?
Je to věc soustředění a zaujetí, kdy vlastně přestanete vnímat čas. Vzpomínám si například na obraz, který vznikl zrovna ve Francii. Vstal jsem, udělal si snídani, kávu, sedl k plátnu a koukal na prázdnou plochu. Začal jsem něco dělat a najednou jako by zmizel reálný čas. Maloval jsem, až mě už bolely oči, téměř jsem na to neviděl a cítil se unavený. Bylo půl desáté večer. Naprosto jsem tedy přestal vnímat čas, zvuky, okolí, zapomněl jsem i na to, že bych měl obědvat… Nevnímal jsem nic kromě svého obrazu. To jsou ty svaté chvíle, vzácné okamžiky.

Když jsme si spolu povídali naposledy, řekl jste mi, že ačkoliv nemáte slovo „abstraktní“ rád, používáte ho, abyste nemusel nic vysvětlovat. Co vám na něm tolik vadí?
Podle mě je to obecně platný úzus toho, co to vyjadřuje. Tento výraz je pro mě nedostatečný. Je daný, všichni vědí, o čem je řeč. Proto ho používám, abych nemusel nic vysvětlovat. Raději mám výrazy nefigurativní, nezobrazující, přesto, že i ta abstrakce něco zobrazuje. Ovšem abstrahovat, tedy něco zjednodušovat, vytahovat podstatné, se dá jenom konkrétní. Abstraktní obraz není jen nějaká mazanice na plátně, jak si mnoho lidí představuje. Namazat si můžete chleba, ale to je velice konkrétní záležitost, nad kterou lidé nehloubají. Já pro jistotu každý svůj obraz opatřím háčkem, aby lidé věděli, jak patří, a nedošlo k omylu.

V roce 2017 jsem v Semilech navštívila výstavu vašich fotografií z Paříže. Čím především je Paříž fotogenická, inspirující pro umělce?
Domnívám se, že každé místo je fotogenické, zrovna tak jako i každý člověk je fotogenický, nejen modelky, které se upraví, a pak dokonce vyretušují. Paříž mám rád, a tak jsem si ji chtěl zmapovat. V roce 2003 jsem tam tedy asi na necelý měsíc odjel. Každý den jsem vstával v šest hodin ráno (což je pro mě smrtelná hodina), protože jsem chtěl fotografovat místa a ulice, které mám rád, ještě bez lidí. Přál jsem si Paříž zachytit tak, jak jsem ji znal v šedesátých letech, protože tou nešťastnou globalizací se vše mění, sjednocuje a dostává univerzální kabát. Ta místa ztrácí svůj genius loci. Fotografoval jsem na černobílý kinofilm, žádný digitál. Nechtěl jsem žádné retuše ani úpravy. Zkrátka, aby vše – světlo, stín, počasí – bylo skutečně tak, jak to bylo. Přál jsem si, aby na nich byla vidět i určitá nedokonalost. Zajímá mě fotografie syrová, která je něco mezi reportáží a dokumentem. V tomto směru jsem měl veliký spor s Vladimírem Gdovínem, který mi říkal, že přeci nejsem žádný Henri Cartier-Bresson. To opravdu nejsem, ale ani to nepředstírám. Všeobecně je důležité stát si za svým, a pokud možno si na tom trvat i s tím rizikem, které to přináší.

Už při jejím fotografování jste přemýšlel o uspořádání výstavy?
Ano, měl jsem představu, že kdyby se mi pár fotek povedlo, vystavil bych je. Udělal jsem tam odhadem asi čtyři sta snímků a z nich se vybralo třicet fotografií. Díky mým přátelům se pak nazvětšovaly, aby ve finále byly velkoformátové.

V čem shledáváte kouzlo černobílé fotografie?
Právě v té obrovské škále barev, od černé přes šedivou až po bílou. Když to řeknu zjednodušeně, má to pro mě půvab i v práci se světlem a stínem. I barva má samozřejmě své půvaby, používám ji v obrazech, ale přece jen se trošku divákovi podbízí a nahrává mu. Černobílá naopak probouzí fantazii.

Je věc nebo okamžik, který se vám nepodařil zachytit, a dodnes toho litujete?
Ano, jedna jediná fotografie. Ta mě velmi mrzí. Šel jsem po nábřeží, kde byly stánky bookenistů. Mají bedny a v nich staré knížky, grafiky, plakáty, obrázky, zkrátka vše možné. Většina jich byla už zavřená, jen jeden ještě zůstal otevřený. Stál na krásném místě. Představte si ten stánek lemovaný dvěma platany a v pauze mezi stánkem a jedním ze stromů byly vidět v mlze dva tubusy Notre Dame. Byla to kompozice jak naaranžovaná. Na malé židličce seděl bookenista, měl dlouhé fousy jako fořt ze Šumavy a z flašky pil víno. Vytáhl jsem aparát, ale protože mám starší aparáty (musím dát clonu, ostřit), nestihl jsem vše nařídit. Zvedl se totiž ze stoličky a vystartoval po mně, co si to dovoluju. Křičel na mě, chtěl peníze, vypadalo to, že mi dá přes hubu. Raději jsem se omluvil a šel rychle pryč. Dnes není jednoduché fotografovat lidi na ulici. Té fotky ale lituju. Dokument nebo reportáž je dílem okamžiku. Musíte to práskat od pasu jako střelci na Divokém západě. S mým technickým vybavením to ale šlo těžko. Zůstala mi alespoň vzpomínka.

Je vám blízká i francouzská kinematografie?
Jé, tu mám rád! Samozřejmě, že jsem byl odchován tím, co nám bylo umožněno vidět. V šedesátých letech, za mých studií na FAMU, jsme chodívali na filmové projekce, kde nám ze studijních důvodů promítali věci, které třeba nikdy do distribuce nešly nebo se do kin dostaly až za mnoho a mnoho let. Měli jsme tak možnost zhlédnout filmy mnoha význačných režisérů i herců. Byla to ohromná výhoda. Francouzské komedie a detektivky s Belmondem, Delonem a hlavně s Gabinem – ten je pro mne hereckým zjevením; to jsou filmy, které jsou ke koukání dodnes. Není to žádná béčková hollywoodská produkce, kde hrdina propadne z mrakodrapu, prolétne hořící cisternou a zachrání svět. Tak to mě opravdu hodně nebaví.

Které filmové hnutí z minulé doby vás nejvíce zaujalo?
Nemám to nijak rozškatulkováno. Určitě mě ale v mládí, kdy jsem to vnímal, zasáhl italský neorealismus. Samozřejmě i celá česká nová vlna, která jím byla svým způsobem také ovlivněna. V šedesátých letech došlo u nás k ohromnému rozvoji nejen kinematografie, ale i výtvarného umění a divadla. Tvořilo se něco nového, zajímavého, co nás poznamenalo až do dnešních dnů. Víte, ono se těžko dá vymyslet něco z gruntu nového. Nedá se úplně vše dělat jinak. Když to slyším, mám se na pozoru. Přeženu-li to, nechci se v divadle dívat na Hamleta, který jezdí na skateboardu, nebo na Ofélii, která se utopí ve vířivce. Petr Nárožný nám jednou říkal: „Já nepotřebuju vidět Jiráskovu Lucernu, kde učitelského pomocníka Zajíčka s poníženou suplikou vrchnosti hraje zajíc polní.“ Znovu říkám, že jsem staromilec. Velmi alergický jsem také na alternativní tvorbu, a to jakoukoliv a v jakémkoliv oboru. A protože se bavíme hlavně o divadle, budu znovu citovat Petra Nárožného: „Já bych těm alternativním tvůrcům přál, aby jim žlučník operoval alternativní lékař a dům postavil alternativní zedník.“ A do toho vpadl Luděk Munzar se slovy, že on by si zase nesedl do letadla, které by řídil alternativní pilot.

Poslechnete si také rozhlas?
Rozhlas mám všeobecně rád, ale poslouchám ho málo. Po hříchu málo. Toto médium (jak se dnes říká a já to slovo nesnáším) vyžaduje vaši pozornost, na rozdíl od televize, což je hra s obrázky, a když si odskočíte ohřát párek nebo si udělat kávu, u většiny pořadů vám nic neuteče. U rádia se musíte soustředit a poslouchat a díky přednesu a projevu se ten váš film nebo román promítá ve vaší hlavě. A každému trochu jiný. V tom je nesmírné kouzlo. Nedávno jsem dělal několik audioknih, což je móda, které jsem nerozuměl. Zjistil jsem ale, že to lidé docela akceptují. Audioknihy jsou vlastně něco mezi četbou a rádiem. Tituly jsem si pečlivě vybíral. Osobně si vzpomínám na dobu, kdy jsem byl kluk, televizi měl jen málokdo a rádio bylo členem domácnosti. Miloval jsem nejen rozhlasové pohádky, ale také večerní četbu na pokračování, při které se scházela celá naše rodina. Například Bylo nás pět od Karla Poláčka, kterou četl František Filipovský, a potom, dnes už téměř zapomenutý, román Františka Rachlíka Pozdrav pán Bůh pane Randák v podání Jana Pivce… Nádherné.

Bio box
Jan Kanyza
Vynikající český filmový a televizní herec, dabér, ale také malíř a fotograf Jan Kanyza se narodil 25. října 1947 v Lipníku nad Bečvou. Po studiích na gymnáziu v Olomouci-Hejčíně nastoupil na pražskou DAMU.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří V. Novotný

---