Napsat knížku? Já, která v životě žádnou nedočetla? Šlo to!

O čem kniha je?
Příběh vypráví Honza, běžný kluk dnešní doby. Má mobil, miluje hry na telefonu, ale jeho rodiče jsou pohlceni prací, často se hádají a nedokáží si najít čas na sebe ani na syna. A on tím tiše trpí. Jednoho dne, když Honza zaslechne, že se rodiče chtějí rozvést, začne utíkat z domu a v lese se seznámí s kouzelnou postavou, Indigem, dítětem z Křišťálové planety. Stanou se z nich přátelé. Honza má také kamaráda Péťu, který sice žije v pohodové rodině, ale šikanují ho starší spolužáci. Indigo oběma pomáhá získat nadhled a dívat se na svět jinýma očima. Učí je situace chápat a dává jim užitečné rady. Snaží se je naučit, že se můžou pokusit s danou situací něco udělat. Jsem přesvědčená, že vždycky se dá něco dělat a rozhodně je to lepší, než někde smutnit pod peřinou.

Hádky v rodině, rozvod, šikana ve škole, to zní na knihu pro děti dost pesimisticky. Je příběh zábavný?
Snažila jsem se, aby v knize bylo dobrodružství, fantasy příběh, dětské hry a třeba i první dětská láska. V průběhu psaní jsem oslovila kolegyni, která má asi desetiletého kluka, s prosbou, aby si část přečetl. Tvrdila, že její kluk nečte. Poslala jsem jí výňatek, asi čtyřicet stran. Nejdřív mu to začala číst na tabletu, pak si to její syn vzal sám, zalezl do pokoje, přečetl to na jeden zátah a přišel s tím, kde si tu knížku může koupit. Knihu jsem nechala posoudit terapeutkou těla i duše Janou Kováříkovou. Podle ní je kniha pro děti velmi inspirativní a obohacující. Je to poučný fantasy příběh pro děti přibližně od deseti let.

A k něčemu takovému vás nasměroval sen?
Ano, přišlo to samo a ve snu. Byla jsem v hodně složitém období, zažívala jsem osobní krizi, velké zklamání z lidí a řešila jsem, co dál. Cítila jsem, že i práce i práce, ve které jsem byla, už se mnou nerezonuje, necítila jsem se v ní dobře, přestala mi dávat smysl. Prostě jsem nevěděla, co bych měla dělat dál, aby mi to především ten smysl dávalo.

Co přesně se vám zdálo?
Seděla jsem ve snu někde na terase, psala a u toho viděla děj, postavy, jejich jména, jednotlivá témata příběhu, viděla jsem tam i název knížky a také pseudonym Wayana, pod kterým jsem nakonec knihu skutečně napsala. Když jsem se ze snu probudila, říkala jsem si, že jsem asi blázen, a netušila, co to znamená.

Nikdy předtím vás nenapadlo, že byste mohla napsat knihu?
V životě ne! Nikdy jsem ani žádnou knihu nedočetla do konce. Čtení mě nebaví, přečtu pár stránek a většinou usnu. Poslouchám pouze audioknihy. Takže jsem ten sen smetla ze stolu a snažila se to vypustit z hlavy. Ale nedalo mi to a ještě ten den jsem si radši napsala kostru toho, co jsem si zapamatovala, s tím, že uvidím, co si o tom budu myslet další den. Není totiž můj styl řešit něco v emocích. Takže jsem se hezky vyspala, a když jsem druhý den viděla na papíře sepsanou kostru příběhu, začalo mi to dávat smysl.

V čem přesně?
Vzpomněla jsem si na dobu, kdy se moje děti necítily ve škole dobře. Ostatní se jim smáli, že nemají tátu, nejnovější mobil, značkové oblečení. Poznala jsem, že je něco trápí, a chtěla najít knížku, která by jim vysvětlila, proč se děti k sobě chovají povýšeně, proč se objevuje ve škole šikana, co to způsobuje a proč to vůbec děti dělají. Marně jsem hledala způsob, jak to jako rodič smysluplně vysvětlit. Jak jim to podat, aby to pochopily. Věřím, že moje knížka by v tomhle mohla pomoct dětem i rodičům, pokud si ji přečtou.

Mají to nalézt v knize? Nebylo by jednodušší si o tom povídat?
Mám pocit, že žijeme často hodně hektické, povrchní životy. Honíme se za prací, nákupy, dáme dětem najíst, vypereme jim, uděláme úkoly a pošleme do školy. Málokdy ale máme čas se s dětmi skutečně zastavit a popovídat si s nimi o tom, co je trápí, co zažívají. Kolikrát je i velice obtížné takové téma vůbec otevřít, najít vhodný moment a umět se vůbec vcítit do problémů dítěte tak, abychom je nezlehčovali. A otevře se nám dítě? Řekne nám skutečně všechno?

Kde jste jako matka samoživitelka brala čas na psaní knihy?
Měla jsem výhodu, že jsem předtím tři roky podnikala, takže jsem si čas řídila sama. Byly dny, kdy jsem se k tomu nedostala, ale byly také dny, kdy jsem si k psaní sedla třeba i na celý den. Trvalo mi ale rok, než jsem knihu napsala.

Šlo vám psaní samo od sebe?
Jak se to vezme. Když jsem chtěla psát proto, abych s tím prostě pohnula, nešlo to. Naštěstí se mi v průběhu roku zdály další sny o tom, jaké by měla mít kniha pokračování. Takže jsem měla třeba dva měsíce pauzu a čekala, než se mi bude zdát další kapitola. Nechtěla jsem do knihy dávat osobní smyšlenky. I když i takové pasáže tam jsou. Ve snech se mi totiž neobjevil meziděj, to veselé mezi hlavními tématy. Vytvořit ho pro mě bylo nejtěžší. Nakonec mi trvalo rok, než jsem knihu napsala.

Neměla jste obavu, že knihu nedopíšete?
Několikrát. Když se nahromadila práce, domácí povinnosti, do toho přišla distanční výuka, tak jsem se dokonce musela zavřít do ložnice a nasadit si sluchátka jako tlumič. Teprve pak jsem mohla psát.

Vaše děti už ji četly?
Jen některé kapitoly, které jsem jim ukázala pro
konzultaci a dětský názor. Chtějí si knihu přečíst
jako celek a v tištěné formě.

Proč jste ji chtěla původně poslat jen do dětských domovů?
Na vydání knihy potřebujete peníze. Jsem samoživitelka se dvěma dětmi, peněz na takovou věc moc není. Chtěla jsem, aby se kniha dostala aspoň k dětem, které ji nejvíc potřebují. Náhodně jsem se seznámila s paní, která organizuje projekt Knížky do dětských domovů. Líbí se mi jejich aktivita, takže jsem kývla. Řekla jsem si: Vytisknu ji, někde ji nechám svázat nebo slepit a věnuji do domovů, třeba i s autorským čtením. Kniha tak bude mít splněno. Pak si mě ale našla Andrea Röszlerová. Sešly jsme se, padly si do oka a ona mi řekla, že by se kniha měla dostat i k dětem, které sice rodinu mají, ale i přesto, třeba tiše, trpí.

Proto jste vyhlásili sbírku?
Ano. Potřebujeme peníze, aby se kniha dostala mezi co nejvíc lidí. Zatím je vybraných asi 33 tisíc korun, čtvrtina z potřebných 130 tisíc. Sbírka běží na www.donio.cz, najdete ji přes lupu, pokud zadáte Pozvedávající terapeutický fantasy příběh pro děti. Budu všem vděčná za jakoukoliv podporu, ať finanční, či pomoc sdílením sbírky. Každých 100 korun znamená pokrytí výdaje na jednu knihu a tím i jedno spokojenější dítě, které ji bude mít možnost číst. Knížku ale vydám, ať se vybere jakákoliv částka, i kdybych měla vypustit křest, e-shop, reklamu a ilustrace splácet. Už jsem podepsala smlouvu, knihu mi vydá spisovatelka Markéta Harasimová. Plánuju křest v Praze, pozvala jsem herce Míšu Kuklovou a Jardu Duška, a spisovatele Petra Šámala.

Novináři o vás s velkou pravděpodobností budou psát, že jste spisovatelka. Jak vám to zní?
Nepovažuju se za spisovatelku, ale kdyby mi to situace dovolila, možná bych mohla napsat druhý díl, v hlavě už ho mám…

Proč knihu vydáváte pod pseudonymem Wayana?
Prvotně jsem vůbec nevěděla, co to znamená. Neznala jsem ani pohádku Odvážná Vaiana. Wayana je název domorodého kmenu žijícího v souladu a v napojení s přírodou. I já miluju přírodu, hlavně les a západ slunce, mám k ní opravdu veliký vztah. A v mé knize se také hodně o přírodě pojednává. Přála bych si, aby děti více vyrovnaly čas strávený u počítače či mobilu a čas strávený v přírodě s přáteli a hrami, které jsme znali my jako malí. Moje děti tráví hodně času venku, odmala je k tomu vedu. Ale vím, že jsou děti, které to tak nemají, a je jich čím dál víc.

Co byste řekla dospělým o vaší knize?
Že se vždycky může v jejich knihovně hodit. Jim i dětem. Nemusí ji nutně číst celou, i když by to bylo fajn, protože hodně věcí spolu souvisí. A vzkázala bych jim, ať skrz tuhle knížku ukáží dětem trochu jiný svět, lepší, než který jim je podáván z médií a informací, které se k nim dostávají. Ať dají dětem možnost si knihu přečíst. Pokud si z toho dítě má něco vzít, tak si to vezme. Když ne teď, tak třeba za rok či dva. A věřte, do dětí nevidíte.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek