Na horách je život přímočařejší, říká Klára Sovová z Luční Boudy
9. května 2020
Jak prožíváte současné dění ovlivněné koronavirovou epidemií? Co během ní děláte?
Na Luční boudě jsme museli zavřít restauraci a kompletně zde skončilo i ubytování. Museli jsme proto obvolat všechny lidi, kteří u nás měli objednaný pobyt, a nějak se s nimi dohodnout, jestli třeba chtějí svůj pobyt přesunout, nebo vrátit peníze. Přesto však doufám, že se brzy vše rozeběhne, a proto nechci propouštět své zaměstnance. Takže co v těchto dnech děláme? Uklízíme a rozhodli jsme se, že o sobě dáme maličko vědět a budeme pomáhat lidem, kteří mají naopak kvůli pandemii hodně práce. Čepujeme pro ně pivo a pečeme borůvkové koláče.
Předpokládám, že hovoříte o vaší výzvě „Kdo může, pomůže“.
Ano, je to tak. Rozhodli jsme se s našimi zaměstnanci – protože na Luční boudě (jenom v kuchyni) stále mám tři kuchaře a pekařku – že uděláme balíčky pro podporu a pro radost. Kromě koláčů a piva do nich dáváme třeba karty. Přidalo se k nám i pár dalších lidí, takže máme například výborné klobásy od pana Šrola, od čokoládoven Carla máme čokolády. Naše balíčky dáváme do nemocnic, na záchranku, hasičům. Přejeme si, aby tito lidé v první linii zkrátka věděli, že v tom nejsou sami. Pospolitost a solidarita jsou hodnoty, které nás velice zajímají. Jsem moc ráda, že se objevily i mezi lidmi, a je mi to velice sympatické. To samé platí mezi firmami. Vidím v tom velikou naději, aby se – až to všechno skončí – ekonomika zase rozeběhla. Trošku mi to připomíná období po revoluci na začátku 90. let.
V jakém ohledu?
Tehdy spousta firem či podnikatelů chtěla podnikat společně a vzájemně jsme si pomáhali. Lidé nadšeně navštěvovali nové restaurace, spousta z podniků otevírala nové prodejny a bralo se do nich zboží z regionu. Všichni byli nadšení, že se to uvolnilo. Byla tu tehdy ohromná vzájemná solidarita. A to se tu projevuje i nyní. Zkrátka si na Luční boudě říkáme, že tu pandemii zvládneme a na nepříznivé okolnosti dokážeme chytře a kreativně zareagovat.
Mohou se firmy i jednotlivci k vaší výzvě „Kdo může, pomůže“ přidat? Jak?
Stačí se nám jen ozvat, my to celé zprocesujeme. Přesně jim řekneme, kam to vezeme. Obdarovaným lidem pak zase řekneme, od koho to mají. Stačí se podívat jen na facebookové stránky Luční boudy či Kláry Sovové. Do balíčků dáváme komplimentky.
Podle nového rozhodnutí vlády dojde k postupnému rozvolňování restrikcí a ve čtyřech (místo původních pěti) vlnách budou opět otevírány všechny obchody a provozy. Restaurace (nejprve s předzahrádkami) a hotely však budou otevírat až v posledních dvou vlnách, tedy 11. května, respektive 25. května. Jak to hodnotíte? Není to pozdě?
Podle původního, několikátého plánu, mně to připadalo strašně pozdě. Teď tady vidím alespoň nějaký plán. Z naší pozice restaurace a hotelu jsou dva měsíce nulových tržeb a pouze nákladů dlouhé a hodně dlouhé. Neměla jsem a nemám informace o chování viru COVID-19. Proto nemohu soudit je-li omezení přiměřené nebezpečí. Tuto informaci asi dostaneme až po „bitvě“. Co se mi nelíbilo, je kličkování vlády ohledně zákonných náhrad. Myslím, že stát se nemá vůči občanům uchylovat k praktikám zamlžování a snažit se vyhnout zákonným náhradám. Rozhodnutí soudu je pro mne signálem, že je tady síla, která hlídá zákonnost. Pro spoustu podnikatelů může být toto rozhodnutí signálem snažit se udržet svoje provozy a svoje zaměstnance s tím, že nucené přerušení a škody jim mohou být kompenzovány soudem. Asi to nenahradí vše, ale spoustu podnikatelů to může trochu uklidnit. Z vývoje věci jsem tedy ráda.
Vy jste původem z Prahy, jak jste se vlastně dostala do Krkonoš a poté na Luční boudu?
Měla jsem dlouhou dobu přítele z Trutnova. Když se začala prodávat Luční bouda, tak jsme se tam byli několikrát podívat. Tehdy podmínky ještě nebyly tak striktní, takže jsme se tam dostali na skútru. Byl právě úplněk. A jelikož na Luční boudě není světelný smog, tak tam vidíte Měsíc jakoby úplně zavěšený nad Luční boudou. Ten pohled mě opravdu dostal. Když se to v roce 2003 prodávalo, byla Luční bouda už v konkurzu, zúčastnila jsem se výběrového řízení. Mně se toto místo zdálo velice nádherné a naprosto mě uchvátilo. Tak jsem do toho naběhla. S odstupem času musím říci, že i docela naivně, ale zároveň šťastně.
Jak to?
Protože když jsem se pak podívala na stav budovy, tak jsem si trochu poplakala (smích). Ale naštěstí mám kolem sebe šikovné lidi a dali jsme to nakonec dohromady. Mám z toho radost a dobrý pocit. A protože jsem si pořídila psa – bernardýna Bohouše, je to již můj domov. Došlo k zásadní změně v mém životě a už je ze mne, asi definitivně, boudař.
Kdy došlo ke znovuotevření Luční boudy?
Bylo to v roce 2004. Samotná rekonstrukce trvala rok a půl. Přičemž ze začátku jsme otevírali jenom část, což bylo prvních sedm pokojů. Od té doby neustále modernizujeme a modernizujeme. Platí to i pro současnost, protože u některých pokojů budeme vylepšovat zázemí nebo budeme měnit okna, protože některá z nich jsou podle mne stará i padesát let. V jednotlivých pokojích chceme udělat galerii z fotek pana Tomana, který z Vrchlabí létá cessnou nad Krkonošemi a fotí je shora. Na těchto fotkách jsou k vidění věci, které si zkrátka seshora nemůžete jen tak prohlédnout, protože člověk není pták.
Když se vrátíme k samotné rekonstrukci Luční boudy, jak to bylo nákladné?
Řekla bych, že první část rekonstrukce stála mezi pěti až sedmi miliony korun. Je pravda, že tenkrát byly stavební náklady poněkud jiné, než tomu je dnes. Je potřeba si uvědomit, že v roce 2003 byla jiná hodinová sazba stavebních firem.
K jejím neodmyslitelným symbolům patří i bernardýn Bohouš. Co nyní dělá? Jak reaguje na to, že opadl turistický ruch?
Užívá si poslední týdny zimy (rozhovor probíhal v polovině dubna), protože u nás máme ještě pořád sníh. Když se kouknete na webkamery, nejradši Bohouš leží ve sněhu na cestě. Asi vyhlíží hosty (smích). Chybí mu děti, protože je má opravdu strašně rád, jelikož mu stále něco nosí. Ale jinak je spokojený.
V loňském roce vyšla knížka pohádek Bohouš z Luční boudy. Bude mít tato kniha nějaké pokračování?
Určitě, bude druhé pokračování. Ještě nám chybí jedna pohádka s Bohoušem a dáváme to dohromady. Přece jen chceme být aktivní a v jedné pohádce se dotýkáme současného problému s viry, protože Bohouš jede na očkování do Trutnova na veterinární kliniku a tam se zaobírá, jak to s tím očkováním je. Takže ano, druhá knížka bude a já věřím, že ji vydáme počátkem září.
Co jste dělala před tím, než jste přišla do Krkonoš a na Luční boudu?
Jsem advokát a tuto profesi mám stále. Dělám to ráda. Ne že bych se někde ráda hádala u soudu, ale myslím si, že někdy se za ta svoje práva musí člověk opravdu prát a že advokacie mnohdy pomáhá narovnat věci ve společnosti. Je vždy lepší jít k soudu, než se fackovat před hospodou.
Jak hodnotíte jako podnikatelka prostředí, které stát pro podnikání vytváří?
Pokud bych hovořila o advokacii, tak tam bych to viděla tak, že stát se vůči advokátům a naší advokátní komoře chová velice vstřícně a my s tím nemáme problém. Ale co se týče restaurací a hospod, tak tam byrokracie přerostla v úřednický socialismus, a musím říci, že u řady formulářů si nedovedu představit, že by se daly k něčemu rozumnému využít. Nyní už to přesahuje možnosti jednotlivých malých podnikatelů, aby to vůbec zvládli. Stát by to měl určitě omezit. Máme tady pandemii, řešíme úplně jiné věci. Pokud mám mluvit za sebe, tak ze dne na den mi zavřeli provoz, zůstali mi zaměstnanci a já musím sehnat peníze na jejich výplaty a musím pro ně vymyslet nějakou práci. A v takové době mi statistický úřad pošle k vyplnění formulář, který má osmnáct stránek… Takže jsem si říkala, že se na tom úřadě asi nějaká paní probudila. Tohle přece není normální.
Krkonoše, Vrchlabsko a Podkrkonoší jsou jednou z bašt cestovního ruchu v České republice. Jak hodnotíte symbiózu zdejšího prostředí, lidí a přírodních podmínek?
Jelikož je tady Krkonošský národní park a lidé, kteří jsou s turistikou dlouhodobě spjatí, jsou tady sjezdovky, půjčovny kol (zvlášť mám ráda s elektrickým pohonem), spousta atrakcí i pro letní vyžití v přírodě jako například naučné stezky, tak jsem toho názoru, že to je kraj, který umí turistům služby poskytnout. Doufám, i s ohledem na to, co se nyní děje, že se lidé budou věnovat více domácí turistice a třeba v létě přijedou. Tedy pokud to vláda dovolí.
Jste původem z Prahy, ale už o sobě říkáte, že jste boudařka. Znáte dvě různá prostředí. Jak byste definovala rozdíl mezi Pražany a horaly?
Myslím, že v Praze se řeší spousta věcí, které mnohdy za to ani nestojí, ve vztazích se pitvá každá maličkost. Tady je život takový přímočařejší a vztahy mezi lidmi jsou takové jasnější. To mám ráda. Zaslechla jsem i takové úsloví „Tady na horách se to tak nebere!“.
Říká se, že všechno špatné je k něčemu dobré. Co dobrého očekáváte od situace, až současná koronavirová epidemie skončí?
Berme karanténu a zastavení části našich životů jako čas k zamyšlení, kudy a jak pak vykročit. Doufám, že si stát vezme nějaké ponaučení z toho, co udělal špatně, a z toho, k čemu ho karanténa a nemožnost lidí se vzájemně napřímo potkávat dotlačila. To je příklad digitalizace, o které se zde mluví už léta, a najednou vidíme, že to jako trošičku jde. Dnes nemusíte jít na úřad práce zaregistrovat se osobně, ale uděláte to elektronickou cestou. Dalším případem je školství. Učitelé se naučili komunikovat se spoustou žáků elektronicky a mohou jim dávat úkoly. I když moje kamarádka má dvě děti a tvrdí, že učitelé dávají úkoly jí (smích). Teď přesně ví, jak je to těžké povolání být učitelem. Možná tato digitalizace společnosti je něco, co by mohlo společnosti pomoci život zjednodušit. Stát a úřady by měly být ku prospěchu občanům, a ne jim překážet. A určitě bych zopakovala solidaritu mezi lidmi, kreativitu Čechů a jejich pospolitost. Jsme sice malý národ, ale chytrý a šikovný, pokud použiji slova jednoho čerta z pohádky.
Máte na závěr nějaký vzkaz pro čtenáře Vrchlabinek?
Držte se. Já vím, že to není jednoduché. Zvládneme to.
Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Miloš Šálek