Na adrenalinu při točení reportáží jsem závislá, říká Dominika Janochová

Jak vzpomínáte na svoje dětství ve Vrchlabí?
Z Vrchlabí pochází moje maminka. Když se seznámila s tatínkem, odstěhovali se spolu na Moravu, poblíž Zlína. Byly mi tři roky, když jsme se do Vrchlabí vrátili. Maminka to tu měla vždy moc ráda. Ve Vrchlabí jsem chodila do školky, základní školy i na gymnázium. Bydleli jsme pod Liščákem, měla jsem kolem sebe spoustu kamarádů. Hráli jsme si za barákem, lezli po stromech a vymýšleli samé lumpárny. Měla jsem to štěstí, že jsem ještě vyrůstala v generaci bez mobilních telefonů a sociálních sítí. Dětství jsem si opravdu užila. Měla jsem ráda i základní školu na Liščím kopci. Když jsem se rozhodovala, kam jít na střední školu, volila jsem nejprve obchodní akademii v Jičíně. I když jsem byla přijata, nastoupila jsem nakonec na vrchlabské gymnázium. Bála jsem se totiž, že bych dojížděním ztratila kontakt s kamarády a s místem, které mám opravdu ráda.

Vzpomenete si na některé učitele ze základní školy?
Na všechny! S většinou z nich se vídám do dnešní doby, zajdeme si i na skleničku, na kávu nebo oběd. Na základce jsem chodila do sportovní třídy a bylo to moc fajn i proto, že v naší třídě bylo hodně kluků a s nimi jsem si vždy dobře rozuměla. Nejčastěji asi vzpomínám na paní učitelku Šrámkovou, která nás učila češtinu a hodně mě motivovala k tomu, abych se věnovala českému jazyku. Dále na třídního učitele naší sportovní třídy pana Hanuše nebo na oblíbenou tělocvikářku paní učitelku Gaudelovou, pana učitele Vodnárka a také pana ředitele Palátku. Právě pan ředitel mě přivedl k tomu, že bych mohla být reportérkou v televizi. Na gymnáziu jsem měla velký vzor ve své třídní profesorce, paní Trojanové. Oblíbila jsem si i chemikářku Jitku Sýkorovou, tělocvikářku Irenu Safínovou, pana Zaplatílka na ZSV nebo třeba Honzu Salveta na výtvarnou výchovu. S profesory z vysoké školy už tak blízký vztah nemám.

Jak se stalo, že vás k práci reportérky přivedl pan ředitel?
Byla jsem hrozně upovídané dítě. Asi v sedmé třídě jsem na chodbě před ředitelnou cosi horlivě vyprávěla, když zrovna vyšel pan ředitel a povídá: „Dominiko, ty jsi tak upovídaná, že bys mohla dělat v televizi!“ Uvědomila jsem si, že to by mě opravdu bavilo. Od té chvíle už jsem se nápadu pracovat v televizi nepustila.

Účastnila jste se na základní škole recitačních či moderátorských soutěží?
Nevím, jestli takové soutěže už v té době byly. Hezky jsem zpívala, tak jsem se účastnila různých pěveckých soutěží. To mě bavilo. Také jsem se jednou zúčastnila KUMF v Jilemnici, který organizoval Petr Ticháček. Přihlásila jsem se tam do moderátorské dílny a získala tak své úplně první moderátorské zkušenosti.

Jaká byla vaše další cesta k práci reportérky televize Nova?
Po gymnáziu jsem se napoprvé nedostala na Karlovu univerzitu. Nevěděla jsem, co dál. Vyloženě jsem si přála dělat reportérku a jiný plán jsem neměla. Netoužila jsem studovat obor, který by mě nebavil, jen proto, abych měla vysokoškolské vzdělání. Rok jsem tedy studovala angličtinu na jazykové škole. Potom jsem se ale zamilovala, přítel byl z Vrchlabí a já chtěla být s ním. Začala jsem pracovat v Bottě. V té době jsem od svého reportérského snu na chvíli upustila. S tehdejším přítelem jsme se ale rozešli a já dostala další náboj. Přihlásila jsem se k dálkovému studiu žurnalistiky. Praxe jsem měla v Czech News Center. Praha mě začala pohlcovat. Riskla jsem to a přestěhovala se tam. Ve druhém ročníku jsem se přihlásila na pozici reportérky televize Nova. Vybrali mě mezi nejlepší čtyři uchazeče, ale místa byla jen dvě. Tři měsíce jsem musela o pozici bojovat a bylo to pro mě velmi těžké. Jeden den jsem se šla jen podívat, jak se taková reportáž natáčí, druhý den mě už poslali na přímý vstup do zpráv. Měla jsem mluvit o volebních číslech, přitom jsem v té době politiku zase tolik nesledovala. Byl to skutečně křest ohněm. Hodili mě do vody a bylo na mně, jestli budu plavat, nebo se utopím. Naštěstí jsem to zvládla a už na Nově působím sedmým rokem. Navíc jsem si založila i vlastní akademii pro studenty žurnalistiky, kteří nemají žádné zkušenosti. To proto, aby v klidu získali nějaký základ, ať už pro práci v televizi, rozhlase, nebo v tištěných médiích. Sama vím, jak těžké to pro mě bylo. Přijdete do redakce a nikdo se vám nevěnuje, protože jste v podstatě konkurence.

S čím mívají budoucí reportéři největší problémy?
Kamenem úrazu je, že mladí lidé nemívají všeobecný přehled. Spousta lidí musí po neúspěšném úvodním testu z Novy odejít. Pokud by vás například vyslali na reportáž k výročí 17. listopadu a vy byste nevěděla, co se tenkrát v roce 1989 vlastně stalo, byl by to veliký problém.

Vy sama jste vaši první reportáž točila o tématu, které vám není blízké. Jak to dopadlo?
Nějak jsem to napsala, kolegyně to mírně upravila, editor zkontroloval. Na výsledek každé reportáže dohlíží spousta lidí. Záleží, jak se potom zachováte v živém vstupu, když na vás svítí kamera, červené tlačítko a najednou máte o něčem mluvit nazpaměť před milionem a půl lidí. Na místě se musíte zorientovat třeba během pěti minut. Většina lidí si myslí, že reportéři dostanou napsaný text, který jen s úsměvem přečtou. Tak to ale není. Navíc každý přeřek, každé zakoktání, vám všichni dají „sežrat“. Dodnes se mi kolikrát klepou kolena.

Hrozí vám nějaké sankce za případné chyby, přeřeky?
To ani ne. Šéfové jsou smířeni s tím, že se to nováčci musí nějak naučit a i ostříleným reportérům se nějaké přeřeknutí může stát. Abychom dostali nějakou výtku, muselo by to být hodně špatné. Samozřejmě nesmíme šířit nepravdivé informace a je nutné se držet alespoň kostry textu, který schválil editor.

Co nejnepříjemnějšího se stalo vám?
Pamatuji si, že prvním rokem mé reportérské práce mě 1. ledna poslali v živém vstupu na Náplavku. Měla jsem mluvit v živém vstupu o tom, jak probíhal Silvestr po celé republice. Mrzlo, byla mlha, klepala jsem se zimou. Asi 30 vteřin před vstupem se těsně přede mě postavila parta asi padesáti Japonců a fotili si mě jako atrakci. Tak moc mě to rozrušilo, že hned v první větě jsem se přeřekla a bylo mi to nepříjemné.

Jak se vám točí ankety s lidmi? Máte nějaké fígle, jak k nim přistupovat, aby se vám otevřeli?
Je důležité přijít za lidmi mile a s pokorou. Pokud se se mnou někdo bavit nechce, omluvím se a rozloučím se s ním. Nikoho nepřemlouvám. Ankety s veřejností se lépe točí v krajích, kde lidé bývají sdílnější a přístupnější než v Praze.

Setkala jste se někdy třeba i s agresivní reakcí?
Lidé nás sledují, někdy pokřikují (občas i vulgárně), ale já to příliš nevnímám, neřeším to. Když je někdo milý, klidně se s ním zapovídám. Když byla na Václaváku demonstrace proti zdražování energií a proti vládě, tak se mi stalo, že na mě byli lidé vulgární a dokonce i agresivní. Snažila jsem se s nimi mluvit hezky, najít společnou řeč a nechápala jsem, proč na mě vlastně řvou. Vždyť jsme jen natáčeli, co se děje. Bylo mi z toho smutno.

Jak probíhá váš běžný pracovní den?
Ráno v 9:30 začínáme poradou, kde musím šéfům říci, co bych chtěla dělat za reportáž. Oni mi téma buď schválí, nebo mi zadají jiné. Poté už obvolávám respondenty a domlouvám si s nimi rozhovory. Každý rozhovor trvá maximálně deset minut, ptám se na základní věci. Dále je potřeba natočit stand up, popřípadě anketu. Odpoledne se vracím do redakce, napíšu si reportáž, naposlouchám rozhovory a vyberu z nich nejdůležitější pasáže. Následuje kontrola od editora a korektora. Odejdu do střižny, kde se střihačem reportáž sestříháme. Někdy je reportáž doplněna živými vstupy v terénu nebo ve studiu.

Týmy, ve kterých pracujete, jsou stálé, nebo se obměňují?
Týmy se střídají. Samozřejmě mám své oblíbence.

Jak moc je pro vás osobně důležité, jak si s lidmi v týmu lidsky i profesně rozumíte?
To je velmi důležité! Když si s lidmi z týmu nerozumíte, je to mnohem náročnější práce. Už jen proto, že s nimi trávíte třeba celý den v autě. Snažím se vybírat si kameramany, se kterými si mám co říci a vím, že se na ně můžu spolehnout.

Jaké předpoklady by měl člověk mít, aby se stal dobrým reportérem?
Jak už jsme si povídaly, důležitý je všeobecný přehled. Měl by mít silnou osobnost, schopnost určité diplomacie, také schopnost odhadnout, co je v dané chvíli vhodné a co ne. Nesmí se bát klást nepříjemné otázky. Vyzdvihla bych i odolnost vůči stresu. Časem jsem zjistila, že jsem na stresu při práci už závislá. Ten adrenalin mě vlastně naplňuje. Mám svoji práci ráda a nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného.

Kdy vám bylo při práci nejhůř?
Měla jsem velký sen, a to udělat rozhovor s Karlem Gottem. Můj šéf mi dokonce říká, že kvůli tomu jsem se dostala na Novu. Bylo mu prý sympatické, že jsem to uvedla, když mě přijímal. Bohužel se mi to nikdy nepodařilo. Když Karel Gott zemřel, svolala se rychlá porada, kde jsme se domlouvali, co kdo bude dělat. Najednou na mě naše šéfová ukázala se slovy: „Dominiko, teď hned půjdeš dělat vstupy na Bertramku.“ Byla jsem tak nešťastná z toho, že umřel… Vždyť jsem ho milovala od dětství! Bála jsem se, že když tam půjdu, nezvládnu to a rozbrečím se. Naštěstí kolegyně navrhla, že tam pojede místo mě.

Která z reportáží, jež jste natočila, vás nejvíce emočně zasáhla?
Nepříjemné pro mě bylo dělat reportáže o válce na Ukrajině a také během covidu, když byla situace opravdu vyhrocená. Silně prožívám ale i reportáže, které se týkají úmrtí. Naposledy to byla reportáž o Haně Zagorové. Znala jsem ji osobně, s maminkou jsme ji rády poslouchaly. V takových chvílích je mi sice smutno, ale říkám si, že to vlastně dělám pro toho zesnulého člověka. Potěšilo mě, že mi po odvysílání konkrétně této reportáže přišla spousta pochvalných zpráv, že jsem reportáž udělala důstojně.

Je pro vás v něčem jiné točit reportáž na Vrchlabsku?
Královéhradecký kraj má na starosti jiný kolega, netočím tu tedy zase tak často. Ráda ale vzpomínám na reportáž o návratu olympioniků. S Kájou Erbanovou a Evou Samkovou jsem chodila do třídy na gymnáziu. Bylo to milé povídání.

Reportáže z jakých prostředí jsou vám nejbližší?
Nejvíce reportáží dělám v Praze. Poslední dobou ráda jezdím do zahraničí. Podívám se na zajímavá místa, i na taková, kam se běžně člověk nedostane. Nedávno jsem natáčela v Paříži, ve městě, do kterého jsem se toužila podívat snad celý svůj život. V září jsem zase byla v Gruzii.

Jste zaměstnankyní televize. Jste zároveň i televizní divačkou?
Na televizi příliš nekoukám. Musím ale sledovat zpravodajství a mít všeobecný přehled. Občas se podívám na konkurenční zpravodajství, protože mě zajímá, jak konkrétní reportáž zpracovali oni. Seriály považuji za ztrátu času, na film si zajdu do kina. Raději si jdu zaběhat nebo někam s kamarády. Televizi beru jako krajní řešení v případě, že bych z nějakého důvodu musela zůstat zavřená doma.

Pokud byste měla vlastní pořad, na co by byl zaměřený?
Asi by to byla talk show. Bavilo by mě zvát si lidi ze zajímavého prostředí a propagovat věci, které se do médií hned tak nedostanou.

Bio box
Dominika Janochová (29)
Narodila se 13. srpna 1993 v Kroměříži. Dětství a dospívání strávila ve Vrchlabí, kde navštěvovala základní školu i gymnázium. Po absolvování Metropolitní univerzity Praha se stala reportérkou TV Nova. V současné době je hlavní koordinátorkou Nova Academy.

Gabriela Jakoubková
redakce @vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Dominiky Janchové