Můj sběratelský sen? Hokejka Waynea Gretzkyho či Ivana Hlinky

Nacházíme se ve vašem malém „muzeu“, kde máte shromážděnou spoustu hokejových artefaktů, které se vesměs týkají turnaje století na zimních olympijských hrách v Naganu. Kolik jich tady dohromady máte?
Hokejek tu mám kolem šedesáti. Hraných dresů tady tolik není, protože něco takového získat je opravdu těžký. Ale jinak dresů, které nejsou hrané, ale mám je podepsané, je samozřejmě více. Jágrovy dresy mám z celé jeho kariéry, což je okolo dvaceti kusů. V poslední době jsem začal sbírat i hokejové rukavice a brusle českých hráčů z NHL. Všeho tady bude celkově na stovky. Plus samozřejmě mám přes deset tisíc karet ve sbírce. Jen u samotného Jaromíra Jágra mám něco přes dva tisíce jeho karet.

Kdy se ve vás zrodila touha či záměr začít tuto sbírku tvořit?
Začalo to samozřejmě Naganem, které se konalo v únoru 1998. Přesně na moje narozeniny v neděli 22. února připadlo památné finále proti Rusku.

To si pamatuji. Zápas se hrál brzo ráno.
Přesně, brzy ráno. Vzbudil jsem se až na druhou třetinu, což jsem i probrečel, že mě mamka nevzbudila hned na začátek zápasu. (smích) A od té doby začal můj sběratelský koníček. Nejprve to byla jakákoliv fotka Jágra či Haška v novinách či časopisech. Začal jsem to vše sbírat a lepit si do alba.

Takže to začalo obrázky…
Ano, obrázky a hokejovými kartičkami. Tehdy je sbírala snad celá škola. Já jsem chodil na základní školu na Liščák a tam to v té době sbírali snad úplně všichni. Kluci i holky.

Probíhaly tedy burzy a velké handly.
Jasně. O přestávkách se měnily kartičky. Hašek, Jágr, Gretzky a další. Frčelo to pořádně. Alba s hokejovými kartičkami měly opravdu i holky.

V osmdesátých letech se ve škole měnila céčka, o deset let později kartičky s hokejisty.
Je to tak. A já jsem zkrátka sbíral Jágra, Haška a vše, co se týkalo Nagana 98. Tehdy to byla sranda, ale dnes už se i ty kartičky pořádně posunuly. Je to zkrátka už investiční věc a vlastně i koníček pro dospělé. Nicméně v té době to byl dětský koníček, ale dnes by mnozí koukali, kam to za oněch dvacet pět let vyrostlo. Plno lidí má na půdě hokejové kartičky a netuší, že to může být skutečný poklad. Čas od času se někdo za mnou zastaví, že sbírá kartičky, a chce poradit, jestli to, co má doma, má nějakou cenu. A netýká se to jen kartiček z Nagana a té doby, ale i mnohem starších.

Lze říci, jaká je nejdražší hokejová kartička?
Je to Rookie karta Waynea Gretzkyho z roku 1979. Dříve jich byly tisíce, ale dochovaly se jen dva kusy v hodnocení Top 10. Jen pro názornost, před čtyřmi lety se taková kartička prodala za dvacet dva milionů korun. Dnes už by to bylo za mnohem více. Přesto i dnes si můžete koupit balíčky s kartičkami, jak se to dělalo dřív, a můžete v tom mít kartu třeba i za pět set tisíc nebo dva miliony, ale většinou v tom máte jen obyčejné kartičky za pár korun – případně pár stovek. Je to jako stírací losy. Na rozdíl od nich vám ale kartičky zůstanou na památku v albu!

Máte povědomí o tom, kolik je v České republice sběratelů jako vy?
Jsou skupiny na Facebooku, kde probíhá zhruba devadesát procent obchodů. Dříve to byly koresponďáky či e-maily a domluvit jednu výměnu trvalo třeba i týdny. Dnes je doba posunutá, je messenger či whatsapp a obchod je za pět minut vyřešen. A to platí i pro obchody se zahraničím, hlavně s Američany či Kanaďany.

O vás už tedy vědí i v Americe?
Ano, už tam mám pár známých. Nestýkáme se, ale obecně lze říci, že toho mám hodně z Ameriky. Naštěstí mám dobrou kamarádku, která bydlí v New Jersey. Všechno si posílám k ní a ta pak třeba jednou za rok přijede a jeden celý kufr má jen věci pro mě. Teď mi přivezla patery rukavice, dva dresy a asi pět set kartiček. Chudákovi se jí tam pak už nic nemůže vejít. (smích) Ale zpátky k vaší otázce. Co se týče sběratelů hokejových karet, těch je v České republice zhruba pět tisíc. Pak jsou další skupiny, jejíž členové se třeba zaměřují na sběr puků, hokejek nebo dresů. Řekl bych, že těch sběratelů je čím dál více. Plno lidí třeba začíná až po třicítce. Najdou si svoje album z dětství a začnou sbírat. Určitým předělem, od kterého se to zlomilo, byl covid. Začal další boom sběratelů, nejen u nás, ale i v zahraničí. Kartičky od té doby stouply na hodnotě, v Americe a Kanadě to bylo i o stovky procent.

Nagano v roce 1998 bylo perlou období, kdy český hokej dominoval světu a v letech 1996 až 2001 dobyl hned čtyři tituly mistrů světa. Jak vzpomínáte vy na onen turnaj století, kvůli kterému se přerušila i NHL?
V tu dobu mi bylo osm a v den, kdy se hrálo finále, jsem měl deváté narozeniny. Ale člověk na to stále vzpomíná a připomíná si to. Já si třeba mnohokrát do roka pouštím například sestřihy z klíčových zápasů. A co vím, dělá to spousta lidí. Jak jezdím na různé srazy, je to téma, které je omíláno stále dokola. A když se bavím s hráči, stále opakují ty samé historky, i když tu a tam vytáhnou nějakou novou. A už i je samotné to někdy trochu obtěžuje.

Říkáte, že jste začal s obrázky z novin nebo kartičkami. Pamatujete si ale, kdy jste si pořídil první dres nebo hokejku?
První hokejku jsem měl z Ameriky od Jaromíra Jágra, hrál s ní první dva roky v Pittsburghu, když získal Stanley Cup.

Kolik vám v tu dobu bylo let?
Je to patnáct let nazpět. Bylo mi dvacet let.

O Jaromíru Jágrovi by se dalo mluvit celé hodiny a dny. Někomu se ale poštěstí ho i potkat a mluvit s ním. Mně osobně se to například zadařilo, když hrálo Kladno zde ve Vrchlabí. Jaký jste měl dojem z osobního setkání s ním vy?
Je to hrozně těžký. Jágr je svůj. Potkali jsme se asi čtyřikrát nebo pětkrát. Před zápasem se na něj nesmí mluvit, po zápasech je vstřícnější. Ale dělá si takovou slupku kolem sebe, až to může působit arogantně. On se nerad podepisuje. Třeba i proto, že moc dobře ví, jak se se vším pak moc obchoduje. Jednu věc vám podepíše na památku. Ale kdyby toho podepsal více, tak to pak dotyční dají na Aukro nebo jiný aukční portál. Vědí, že podpis okamžitě zvedá cenu daného artefaktu. Když byl tady ve Vrchlabí, před zápasem nemluvil, ale po zápase měl super náladu. Když jsem za ním přijel na Kladno a měl po tréninku, byl skvělej. Ale takhle to mají i další hráči. Někteří jsou příjemní, někteří ne. Setkal jsem s řadou hráčů. Někteří mají dobrou náladu, podepíšou se, vyfotí se, jiní na rovinu řeknou „neotravuj“. Já se k nim chovám slušně, nikomu netykám a poprosím, zda můžu udělat fotku nebo si nechat něco podepsat…

Já bych snad považoval za zcela samozřejmé, že když za někým jdu, tak ho slušně poprosím a nebudu mu tykat…
Ale stanou se situace, kdy kluci na Jágra pokřikují „Jardo, čau, pojď sem...“. To ho jako znají? Proč se k němu tak chovají…? Slušné vychování je základ. Ale Jágr to má opravdu těžké. Všichni po něm něco chtějí.

Vidím, že kromě Jágra tady máte artefakty i od dalších hráčů. Čeho si z nich ceníte nejvíce?
Asi největším artefaktem je pro mě hraný dres z Nagana, se kterým se hrála základní skupina a čtvrtfinále proti USA a pak ho měli hráči na sobě na Staroměstském náměstí po příletu do Prahy. Je původní i s fleky od šampaňského z oslav. Něco takového získat bylo opravdu těžké! A myslím, že nás na světě moc není, co ten dres od nějakého z hráčů získal. Určitě další opravdu cenný kus je hokejka od Martina Procházky z finále v Naganu, se kterou nahrál Petru Svobodovi na vítězný gól proti Rusku. Je podepsána celým týmem. Hokejka byla několik let v síni slávy v Praze, ale letos po jejím zrušení jsem hokejku od pana Procházky získal. Od něj jsem ještě do sbírky získal dres z finále mistrovství světa ve Vídni v roce 1996, v němž Procházka vstřelil ve finále proti Kanadě vítězný gól sedmnáct sekund před koncem zápasu. Je to jeden z nejslavnějších gólu v historii českého hokeje. Pak třeba brusle Jaromíra Jágra z New York Rangers, které mně sám osobně předával a říkal, jak byly jeho oblíbené skoro dva roky. Povedlo se mi také získat podepsanou hokejku Maria Lemieuxe z Pittsburgu, to je taky velmi cenný artefakt. Pak to je několik hraných hokejek od Dominika Haška, z nichž jednu mi Hašek přivezl přímo sem do Krkonoš. Já jsem totiž sehnal jeho hokejku, ještě když chytal za Duklu Jihlava. Přijel jsem za ním a chtěl jsem ji podepsat. A on, když ji viděl, se mě zeptal, jestli bych mu ji nenechal, že by mi za ni dal jinou. Zkrátka že má z každého angažmá, kde byl, schovanou nějakou věc, ale z Dukly Jihlava ne. Protože to bylo ještě v době, kdy netušil, že tu jednou dotáhne tak daleko.

Nechal jste mu ji?
Nechal, neuměl jsem mu říci „ne“, i když jsem věděl, že ta hokejka měla a má obrovskou cenu. Vyměnili jsme si telefonní čísla. Slíbil, že se mi ozve a přiveze mi nějakou jinou hokejku. Po čtrnácti dnech se ozval a poslal nějaké fotky, abych si vybral. Tak jsem si vybral hokejku z roku 2002, kdy vyhrál s Detroitem Stanley Cup, a tu mi pak přivezl. Mám tady ještě na ní napsáno, že to bylo proti Los Angeles Kings a Hašek s ní v tom zápase měl dvacet pět úspěšných zákroků.

Říkal jste, že sbírat takové věci už není jen o fanouškovství, ale je to i investice. Sběratel sbírá, ale moc neprodává. Nebo jak to je?
V tomhle je to těžké. Některé věci dostanu třeba od kamarádů do sbírky a ty samozřejmě neprodávám. Ale občas nastane situace, kdy můžete získat věc do sbírky, co byste moc chtěli, a jediná možnost, jak ji získat, je, že něco musíte pustit ze své sbírky. Za poslední rok jsem prodal několik set hokejových karet a i nějaké hokejky kvůli dokončení baráku, který jsme společně s manželkou stavěli. Ale třeba se zas naskytne příležitost a věc získám někdy zpět. Je to koníček na celý život.

Plno věcí tedy musíte nebo plánujete koupit…
(smích) Ano, plno věcí musím koupit. Jsou sběratelé, kteří své věci nechtějí pouštět, a pokud k tomu přistoupí, chtějí výměnu. Dres za dres, hokejku za hokejku. Nicméně abych něco získal, to jsou desítky, někdy i stovky hodin sledování aukcí. Třeba hokejka, kterou moc chcete, se objeví na internetu jen jedenkrát za dva roky a musíte tomu dát čas, abyste jí získal. Každý den ráno první věc, kterou v šest hodin udělám, je, že vezmu mobil a koukám na eBay a jiné aukční portály, jestli tam někdo nevystavil novou věc, co bych chtěl do sbírky. A jak je tu proti Americe časový posun, tak vstávám ve dvě nebo ve tři hodiny ráno a na aukcích na eBay přihazuji. Dá se tam najít například hokejka Jágra a jen z České republiky to sleduje třeba tisíc lidí. Ze zahraničí to je pak dalších třicet tisíc. Přihazujete a přebíjíte nabídky. Je to adrenalin, ale to je na tom sběratelství asi to nejhezčí. Ale mám skvělou a hlavně trpělivou tolerantní manželku… (smích)

Zmínil jste trpělivou manželku, což je asi základ pro takovou zálibu, jako je sběratelství na takové vysoké úrovni. Co vám na to říká? Tohle je přece hobby, které nezná dne ani noci.
U nás sběratelů koluje taková hláška: Nejvíc, čeho se bojím, že až jednou umřu, tak moje žena prodá věci ze sbírky za cenu, za kterou jsem řekl, že jsem je koupil. (smích) Já to manželce radši vše poctivě přiznávám, aby opravdu věděla, jakou to má cenu. Manželka mě v tom podporuje, v tom mám obrovskou výhodu. Ať jsou Vánoce, nebo mám svátek či narozeniny, tak se snaží, aby mi i něco sehnala do sbírky. A většinou se i podaří.

Zkoušel jste si někdy vyčíslit hodnotu vaší sbírky, kdybyste to chtěl pojistit?
To jsem radši nezkoušel, ale určitě si za to jednou naše děti něco pěkného koupí, až tu jednou nebudu. A pojistit to nejde!

Proč?
Dnes má nějaká věc hodnotu třeba deset tisíc, ale já od toho nemám žádný kupní doklad. Sběratel vám odhadne cenu, ale pojišťovna vám to nikdy nedá. Zkrátka to je věc, která roste na hodnotě. Zabezpečit se proti krádeži, to samozřejmě jde. Mám tady kamery. A kdyby to někdo ukradl, je to de facto neprodejné, protože mě znají sběratelé z celé republiky. Mám všechno nafocené a hned bych napsal do všech skupin, co mi ukradli. Nějací nepoctiví sběratelé by to třeba koupili, ale museli by si to schovat a nikomu by to nesměli ukázat.

Je nějaká věc, kterou tady nemáte, ale chtěl byste ji?
Jémine, těch je. (smích) Mým velkým snem je hraná hokejka Waynea Gretzkyho. Určitě bych hodně chtěl hraný puk z Nagana. Nebo lapačku, vyrážečku či helmu Dominika Haška. Z těch nynějších hráčů je to hokejka Davida Pastrňáka a Conora McDavida. A dlouho sháním hokejku Ivana Hlinky.

Ale to už je hodně letitý artefakt.
Můj kamarád mi říkal, že Hlinka tady ve Vrchlabí hrál nějaké exhibice a pak prý rozdával hokejky. Třeba tady někde po Vrchlabí budou.

A co mají dělat lidi, kteří zjistí, že doma třeba na půdě také něco mají?
Ať se staví. Čas od času se za mnou někdo staví a něco přinese. Chce vědět, jestli to má nějakou cenu. Já jsem upřímný. Buď řeknu, že to je zhruba za tolik, nebo že bych to chtěl i já sám, a nabízím za to tolik. Nebo třeba i doporučím nějakého jiného sběratele, řada obchodů se na základě mého doporučení i zdařila.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří Štefek, archiv Martina Janocha