Mojí největší motivací je úspěch, říká Eliška Polonská
9. dubna 2022

Ty jsi ještě na základní škole. Do jaké třídy chodíš?
Do 9. C.
To znamená, že již za tři měsíce na základce na náměstí Míru skončíš...
Ano. Tedy jestli nepropadnu.
A hrozí to snad?
Ne (smích).
Nyní už musí být přihlášky na střední školu podány. Kam sis je poslala?
S talentovou zkouškou jsem si dala přihlášku na gymnázium do Jilemnice a druhou školu mám gymnázium tady ve Vrchlabí.
V Jilemnici je sportovní gymnázium. Předpokládám tedy, že se chceš věnovat sportu i nadále a raději by ses dostala tam.
Ano. Do Vrchlabí bych chtěla jít, kdyby to v Jilemnici nevyšlo.
Z čeho se na gymnáziu v Jilemnici dělají talentové zkoušky?
Tyto zkoušky už proběhly. Byly tam disciplíny jako například sprint na 50 metrů, skok z místa, hod medicinbalem či různé zátěžové testy. A pak tu jsou ještě klasické přijímací testy, které budou 12. dubna z matematiky a češtiny.
Gymnázium sis vybrala kvůli sportu a všeobecnému vzdělání? Nelákalo tě alespoň na chvilku úzce zaměřené studium, jaké nabízí třeba zdravotnická škola nebo ekonomka?
Ne, bylo to především kvůli sportu.
Pojďme se nyní podívat na tvé sportovní výkony a výsledky. Ty závodíš jak v biatlonu, tak i v „hlaďařině“, což je klasické běžecké lyžování. Vnímáš mezi oběma sporty nějaký rozdíl?
Rozdíl je hlavně ta střelba. Jinak mnohdy jsou stejní lidé tam i tam. S mnoha soupeřkami se potkávám jak na biatlonu, tak i v klasickém běhu.
Kolikrát jsi za letošní sezonu stála „na bedně“?
Na bedně jsem byla málokrát, protože jsme nemohly chodit na vyhlášení (smích).
Ale kdybys mohla?
To z hlavy takto nevím, ale desetkrát to určitě bylo.
Máš doma vůbec ještě místo, kam bys mohla své poháry a trofeje dávat?
Tak určitě.
Asi úplně ne všechny závody se podaří podle tvých představ a očekávání. Jaké z nich míváš pocity?
Pro mne to je většinou hodně těžký. Většinou jsem v předních pozicích. Takže když selžu, tak je to pro mě hrozný.
Na přelomu února a března proběhly ve Vejsplachách dva republikové šampionáty v běhu na lyžích a biatlonu. Jak bys okomentovala svoje výsledky?
Mistrovství republiky v hlaďařině hodnotím jako sto bodů ze sta. Tam se mi to povedlo. Forma byla, byla jsem zdravá. To o dalším týdnu nemůžu říci. Byla jsem lehce nachlazená a bolelo mě v krku. Zkrátka to už nebylo ono.
Byla jsi lehce nachlazená, ale ve štafetě jste skončily první.
Tam jsem ale pořádně nic neudělala. Já to jen tak dojela.
Ale i to se dá pokazit.
Jasně. Ale mně by se to nemělo stát. Tu trať znám, takže to bylo v pohodě.
Jak těžké je se po běhu na doraz na lyžích soustředit a koncentrovat na střelbu?
Pro mne už je to síla zvyku. Já jsem nikdy s tímto žádné problémy neměla. Vždycky mi to přijde jako v pohodě. Potom když vidím biatlon v televizi, tam určitě jsou emoce mnohem větší.
Na jak velkou vzdálenost se ve vašich žákovských kategoriích střílí?
U žáků je to na deset metrů. V dorostu už se bude střílet na 50 metrů.
Jak se tedy těšíš na to, že příští sezonu budeš střílet na vzdálenost pětkrát delší?
No, já ještě nevím, jestli budu příští sezonu i střílet, anebo zda zůstanu jen u běhu. Ale jinak se těším.
Takže se asi blíží okamžik, kdy by ses měla rozhodnout, zda budeš dělat jen klasický běh, či jen biatlon? Už nad tím přemýšlíš?
Přemýšlet nad tím musím pořád. V řádu týdnů bych se měla rozhodnout. Protože na tom budou záviset tréninky a tým, se kterým budu dál spolupracovat.
A svoji vnitřní preferenci už máš?
Právě že ne.
Někdo ti s tím bude muset poradit.
Asi rodiče.
Tvoje úspěchy jsou vykoupené i dřinou a tréninkem. Kolikrát týdně máš tréninky?
Tak čtyřikrát týdně. V sobotu a v neděli mám závody. Takže volno mívám jen ve čtvrtek. Samozřejmě někdy na trénink nejdu ze zdravotních důvodů nebo kvůli potřebě odpočinku.
Volný čas jako takový ti nechybí?
Já bych nevěděla, co dělat. A nevím, jestli by mě to bavilo.
Dokázala by sis představit svoji existenci bez sportu?
Asi ne.
Chtěla bys jednou reprezentovat Českou republiku v seniorských kategoriích, nebo by sis už v době po juniorské kategorii chtěla najít nějaké civilní povolání?
Chtěla bych dělat sport co nejdéle. V reprezentaci by to bylo super dostat se takto vysoko. Ale přitom bych chtěla dělat i nějakou normální práci a vystudovat vysokou školu. Zkrátka chtěla bych pak mít i tu druhou možnost a nežít jen sportem.
Panuje mezi tebou a tvými soupeřkami konkurence a rivalita?
Největší konkurence pro mě je přímo v našem týmu, protože jsme jedny z nejlepších v České republice. Je to dáno i tím, že máme úžasné trenéry i úžasný servis. Jsme tam čtyři, které bojují o přední příčky. Jinak samozřejmě u těch výsledků tam přijde ještě někdo odjinud, ale většinou to je mezi námi.
Jaké máte vztahy v týmu se svými kamarádkami a soupeřkami zároveň?
Samozřejmě, že to někdy zavrzne. Ale jinak jsme super parta. Taková malá rodinka. Ale rivalita tam samozřejmě je.
Jak ses vůbec ke sportu dostala?
Vlastně náhodou. Neměla jsem od 1. třídy žádné zaměření. Jednoho dne mi mamka řekla, že budu chodit na běžky. První rok či dva žádné výsledky nebyly. Běhala jsem tak 20. místa a pořád jsem padala. Pak se to zlomilo a začala jsem vyhrávat.
Byla tam nějaká součinnost rodičů?
Na začátku se mnou chodil taťka běhat. Řekla bych, že vše je o volném času a rozhodnutí rodičů, co budou jejich děti dělat. Není to jen o tom, že vás rodiče nechají někde pobíhat, ale ten čas vám skutečně věnují. Nejen v týdnu, ale i o víkendech. My jsme často běhali na Vrbatovku. To byl náš cíl. A když už dítě nechce dělat jednu věc, tak by mělo dělat něco jiného.
A ty jsi svým rodičům někdy řekla, že už nechceš běhat na lyžích?
V minulosti určitě jo, ale posledních šest let jsem jim to snad neřekla. Možná, kdybych nezačala vyhrávat, tak už to dávno nedělám. Protože mě by to nebavilo.
Takže ten opojný pocit vítězství je zároveň tou největší motivací.
U mě ano. Já si vždycky říkám, co ty holky motivuje, když běhají 50. místa…
No právě.
Mně to taky zajímá. Ještě mi nikdo na tu otázku neodpověděl.
Jezdíš i na mezinárodní závody?
Ne, zatím jsem ještě mezinárodní závody nejela. Maximálně kdyby sem někdo přijel.
Ptám se na to proto, že s tím, jak budeš postupovat do starších kategorií, nelze vyloučit, že budeš jezdit mezinárodní závody. A v nich bude i mnohem větší konkurence a ty už nebudeš vyhrávat. Na bednu se dostaneš třeba jednou dvakrát za sezonu a pak budeš třeba jezdit i 20. či 30. místa…
Ale zase tam budu.
Říkala jsi však, že právě onen pocit vítězství je pro tebe největší motivací a ty přitom vyjdeš mnohokrát naprázdno.
Tak ta motivace bude ještě větší. Bude to lepší pocit, když z těch závodů vyhraji alespoň nějaký. Já vím, že tohle období bude těžký. Ale když dojedu na 70. místě, tak si řeknu, že jsem byla 70. na světě a ne první v České republice.
Jak objemné je tvoje běžecké nádobíčko? Jinými slovy, kolikery máš lyže?
Mám jedny běžky na trénink na jednu techniku a jedny běžky na trénink na druhou techniku. A po jedněch lyžích na každou techniku i na závody.
Takže čtvery lyže.
Ano, čtvery. Ale někdy přinese trenér i nějaké další lyže.
Jak moc důležitá je při závodech hlava a schopnost některé věci vytěsnit?
Já hlavu nemám (smích). Horší je to před závodem. Tam je velký stres. Protože si člověk řekne, že když se to nepovede, tak to bude špatný. Pro mě je to horší v tom, že bývám považována za favorita. Za tu, co by podle papírových předpokladů měla vyhrát. A potom najednou nevyhraji a v některých článcích to dostanu sežrat.
Když se žáci a žákyně dostávají do starších kategorií, tak už to nejsou „děti“, ale spíš teenageři, jejichž život začínají ovlivňovat i další vlivy jako puberta, první lásky a podobně. Nakolik se obáváš, že by tyto vlivy začaly hýbat tebou a tvými sportovními výsledky?
Já doufám, že mě tyto věci nijak nestáhnou, a budu se jim muset vyhnout.
Jako vyhnout se i přízni tvých potenciálních ctitelů?
Samozřejmě záleží, kdo by to byl. Pokud by se orientoval ve sportu…
A co když by byl na sport úplné dřevo?
To by bylo blbý, protože by mě vůbec nepodporoval.
Počkat. To, že někdo není sportovec, nemusí ještě znamenat, že o něj nemá zájem nebo by tě nebyl schopen podporovat.
Záleželo by, kdo to byl. Já fakt nevím, co na to říct.
Tohle byla ode mne asi záludná otázka, že jo?
To jo (smích).
Jaké máš plány na budoucí období?
Asi nějaký odpočinek a pak se musím připravit na přijímací zkoušky. A to je asi hlavní.
Na závěr trochu odbočme. Tvoje mamka ve Vrchlabí vede obchod s módou. Chtěla bys jednou jít v jejích stopách?
Určitě ne. Promiň, mami (smích). Ale za vše, čeho jsem dosáhla, vděčím především svým rodičům.
Máš mladší sestru. Jaké máte vztahy?
Takový normální, jaký obvykle sourozenci mívají.
Perete se spolu?
Přesně tak (smích). Ale máme spolu dobrý vztah, i když Julinka občas trochu zaperlí… Mám ji ráda takovou, jaká je.
Chtěla bys na závěr něco vzkázat čtenářům?
Dělejte, co vás baví. Sportujte.
Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Petr Ticháček, archiv Elišky Polonské