Modré kroje se do Vrchlabí vrací po více než padesáti letech

Josef Rössler-Ořovský byl rodák z Prahy, kterému sporty nikdy nebyly cizí. Byl to hokejista, lyžař, tenista, bruslař a fotbalista. Mimo to, aby nikdo nemohl říct, že nebyl renesančním mužem, byl také spisovatelem, překládal fotbalová pravidla a pořádal historicky první derby Sparty a Slavie.

S naším regionem ho spojuje to, že v březnu roku 1913 organizoval osmý ročník padesátikilometrového mistrovského závodu v běhu na lyžích, který se stal osudným našim dvěma lyžařům – Bohumilu Hančovi a Václavu Vrbatovi. Ve filmu Poslední závod Rösslera-Ořovského ztvárnil český herec Jaroslav Plesl. Proč je ale tento sportovec tak důležitý pro náš příběh?

Tenhle borec nejenže přivedl původně kanadské „canoes“ do Rakouska-Uherska a zasloužil se tak o rozvoj kanoistiky a vodní turistiky obecně u nás, ale založil v Praze i první oddíl vodních skautů. Inspiroval se ve švédském Stockholmu, kde už skauti vodáci fungovali. Dále potom sbíral jedno ocenění za druhým a nakonec organizoval skautskou poštu, která v roce 1918 představovala jeden z mála komunikačních prostředků mezi vznikajícími státními orgány novorozené Československé republiky.

Pro nás je ale podstatná informace, že už roku 1912 založil vodní skauting u nás. Do Vrchlabí a Špindlerova Mlýna se modré kroje dostávají až po druhé válce a odsunu sudetských Němců z Krkonoš. Předtím tady bylo Čechů málo a angažovali se spíše v Sokolu nebo Klubu turistů. A tak toto lidsky poměrně nechutné vysídlení německého obyvatelstva dalo prostor pro vodní skauty v našem regionu. Dalším faktem je, že vodáci zpravidla sídlili ve velkých městech u velkých řek, kde byla poměrně klidnější voda. Prvním útočištěm byla již zmíněná Praha, potom třeba Třebechovice pod Orebem, Kolín a podobně.

V roce 1945 je skauting poprvé obnoven a poválečné nadšení je opravdu znát. I československý Junák zažívá svůj velký „boom“. Do organizace přišlo čtvrt milionu členů, což je 2,5 procenta tehdejší populace celého státu. Oproti tomu má organizace dnes sedmdesát pět tisíc členů, což je pro srovnání 0,7 procenta. Počty a data stranou, v Československu bylo po válce hodně skautů. Vodáci se tedy objevili i tady u nás, co by kamenem dohodil k prameni Labe, na divoké vodě, která tudy protéká.

Do rukou se mi dostal stručný přepis starých kronik vrchlabských skautů, které před nějakým tím rokem přivedlo na svět Středisko Krakonoš. „Ve Vrchlabí vznikl 5. oddíl vodních skautů pod vedením bratra Josefa Matysky, učitele textilní školy. Vznik podnítili vodní skauti, kteří působili na textilní škole a přišli z pražských oddílů,“ říká první písemná zmínka v kronice, datována je k říjnu 1946. Pravou a levou rukou admirála Matysky se stávají Jiří Louda – Riki a Josef Šimon – Šedák, se kterým v roce 2019 vyšel rozhovor v časopise Krkonoše. Dne 10. listopadu téhož roku pořádají první zimní výpravu na Žalý.

Oddíl měl podle kroniky v prvním roce fungování šestnáct členů a dvě družstva – Vlky a Delfíny. „Protože Labe bylo vedle první klubovny, ihned se dal oddíl do stavby lodí. Byly to jen obyčejné maňásky, ale pak se postavila pramice, koupila kanoe a dále se stavěly kajaky. První plavby se konaly na Labi nad horním jezem, kde byl dostatek vody,“ pokračuje historický záznam. V letech 1947 a 1948 vodáci dokonce tábořili, oddíl tehdy vlastnil šestnáct plavidel.

Dlouho jim ale skautování nevydrželo. Dochází ke komunistickému převratu a převedení skautského hnutí pod Svaz československé mládeže. „Oddíl končí svoji činnost v roce 1949, kdy měl přestoupit do SČM, což se nestalo. V roce 1958 byla snaha oddíl obnovit, ale z různých důvodů k tomu nedošlo. Tak na vodáky zbývají jenom vzpomínky a dvě obsáhlé kroniky.“ Tak zní poslední slova, která se vodních skautů v kronice týkají.

O tom, proč vodáci z Vrchlabí do svazu nepřestoupili, můžeme podle informací z kroniky pouze spekulovat. „Z různých důvodů“ nám ostatně moc neřekne. Možná byli moc hrdí na to, aby do komunistické mládežnické organizace vůbec vstoupili. Možná se navzájem nepohodli. Kdo ví? Já ne, a proto zde předkládám pouze své domněnky.

Další oblevu přineslo až pražské jaro roku 1968, skauti mohli znovu legálně fungovat. A tady přichází naše tajemná vrchlabská posádka. Na to, jak to vlastně bylo, bych se nejraději zeptal někoho z nich. Poměrně podstatnou překážkou je, že nám identita těchto hochů, údajně v roverském věku, mezi šestnácti až dvaceti lety, zůstává neznámá. Když na ně někdo vzpomíná, tak jen s tím, že byli odtažití a do své party nikoho nepouštěli. Prý tvrdí hoši, borci, ke kterým by se každý dal, kdyby to ovšem šlo. Je možné, že měli blízko k náboženství a vrchlabské katolické faře a faráři, opět to ale není úplně podložené.

Poslední stopa po této vodní bandě je trampská osada v Měsíčním údolí, kterou nejeden Vrchlaban dozajista zná. V osadě dodnes stojí námořní stožár, který používají vodní skauti. Je to taková vizitka, stopa po posledních vodních skautech ve Vrchlabí, pokud tu opravdu byli. Co se s nimi stalo po dalším zákazu skautského hnutí v sedmdesátých letech minulého století, můžeme tak akorát ponechat naší bujné fantazii. Je však vysoce pravděpodobné, že jsou kluci, kterým v roce 1970 bylo nejvýš dvacet, stále mezi námi.

K dalšímu výskytu ohrožených vodních skautů ve Vrchlabí došlo až v minulém roce, kdy celá jedna družina 3. oddílu sv. Vavřince přeběhla na druhý břeh řeky. Čtrnáct „kluků od Vyder“ navléklo modré košile, naskákali na palubu pramic a kanoí a nechali se unášet proudem řeky Labe. Jejich vedoucímu Lukáši Teplému, skautskou přezdívkou Sobík, jsem o jejich fungování položil několik otázek.

Kde se nápad obnovit vodní skauting tady u nás v Krkonoších vlastně vzal?
Když jsem jako kluk skautoval ve vrchlabském středisku Krakonoš, mým vedoucím byl Josef Šimon – Šedák, jeden z vedoucích poválečného oddílu vodních skautů. Často mi o nich vyprávěl a mně vrtalo hlavou, proč první skautské město na Labi vodní skauty nemá. Když jsme se s rodinou přestěhovali zpátky do Vrchlabí a já se před šesti lety pustil do vedení družiny malých skautů, začal jsem se o vodácký program víc zajímat. Vloni, kdy kluci přecházeli z kategorie vlčat do skautského věku, jsme se rozhodli, že dál chceme pokračovat jako vodácká jednotka – shodou náhod jsme se už jmenovali Vydry. Kluci jsou hodně aktivní a sportovně naladění, potřeboval jsem pro ně nějakou změnu a zároveň něco, co posílí praktické dovednosti, spolupráci a stmelí je jako partu. To skautský vodácký program přesně nabízí. Sám mám ke všemu kolem vody, lodí a námořníků odjakživa blízko a moc mě to baví. A mám velkou radost, že po tolika desetiletích máme zase ve Vrchlabí vodní skauty, podle mě sem rozhodně patří.

Co ohlasy lidí, máte nějakou zpětnou vazbu?
Musím říct, že když jsme vloni v létě odjížděli na tábor poprvé v modrých krojích a na oddílovém facebooku se objevila naše fotka s popiskem, že jsme obnovili vodní skauty, byl to docela poprask. Po cestě na tábor jsem odpovídal snad na dvě desítky zpráv, většinou s prosbou o přijetí k Vydrám. Další vlna pak přišla letos na jaře, kdy jsem po nějakou dobu každý týden vyřizoval žádost o členství. Skautské vodácké posádky mají zásadně sedm členů (tolik se jich vejde na pramici) a teď máme dvě. S mým lodivodem Samem Tryznou – Zajícem jsme za poslední dva roky doplňovali jen dva mladší členy, když jsme navyšovali jejich počet z dvanácti na čtrnáct. Nové plavčíky momentálně přijmout nemůžeme, jedině pokud bychom do budoucna chtěli vybudovat další posádku. Ale moc si té pozitivní odezvy a zájmu vážíme!

Jak takové vodní skautování vlastně vypadá? A čím se liší od toho „suchozemského“?
Vodní skauti jsou především skauti. Musí umět a zvládat všechno co „suchozemští“, ale k tomu navíc vodácký program. Což není zdaleka jen sjíždění řeky nebo plachtění na jezeře. Fungování lodní posádky vyžaduje spolupráci, disciplínu, je potřeba se naučit kormidlovat i velet, starat se o loď, vyznat se ve specifických vodáckých dovednostech. Vázání uzlů, navigace, signalizace nebo znalost počasí nejsou jen teorie, ale něco, co se opravdu využívá v praxi. Stejně tak je potřeba mít perfektně zvládnutou první pomoc a umět výborně plavat, proto třeba chodíme pravidelně do bazénu. Zásadní je i to, že se učíme o vodu starat a porozumět jí. Vědět, proč je životně důležitá, co žije a roste kolem řeky, jak vodě pomáhat a chránit ji. Je taky bezva, že i když je zbytek našeho oddílu suchozemský, naše „zmoknutí“ přijal skvěle, podporuje nás a společné akce a tábory organizujeme tak, aby tam pro nás vždycky byla alespoň nějaká voda, po které se můžeme sklouznout. Jak jsem říkal, máme radost, že jsme po tolika letech ve Vrchlabí obnovili vodní skauting, a zároveň cítíme velký závazek k odkazu těch, kdo tu působili před námi. Jejich příběhy a odhodlání jsou pro mě i pro kluky velkou inspirací. I proto doufáme, že si tenhle článek přečte někdo z těch, kdo tu skautovali na vodě v době uvolnění po pražském jaru 1968, a že se na jejich zážitky třeba budeme moct zeptat osobně. Byli bychom moc rádi!

Antonín Kašpar
Foto: Jakub Kašpar, Lukáš Teplý, archiv