Matěj Břeský: V Tanzánii jsem poznal především lidi vděčné a hodné

Matěji, pracujete jako záchranář. Na tuto práci vás prý „navedla“ tehdejší paní ředitelka jilemnického gymnázia. Při jaké příležitosti ji to napadlo?
Ano, byla to paní ředitelka Helena Henychová. Pamatuji si na ten okamžik velmi dobře. Skákali jsme při tělocviku do dálky a já při tom měl na hlavě kšiltovku horské služby. Můj táta totiž u horské služby působil. Právě ta kšiltovka ji asi vedla k tomu, že mi z ničeho nic řekla: „Matěji, z tebe bude záchranář!“ No a nakonec se tak opravdu stalo.

Kromě standardní záchranářské praxe také dostáváte české pacienty z různých koutů světa zpět do České republiky. Jak to v reálu funguje?
Pracuji pro jednu z největších asistenčních služeb v Čechách. Jde o takzvané zdravotnické repatriace. Pokud někdo onemocní nebo se zraní, v podstatě kdekoli ve světě, rozhoduje se po základním ošetření či operaci o jeho převozu zpět do Čech. Jednak proto, že zdravotnická péče v zahraničí je dražší, a také samozřejmě i z psychologického hlediska. Pokud je tedy zdravotní stav takového pacienta stabilizovaný, řeší se v rámci cestovního připojištění jeho transport domů, do spádové nemocnice. Vysílající lékař rozhoduje o tom, zda pro něj vyrazíme sanitou, linkovým letem, nebo speciální Air-ambulancí, což je malé tryskové letadélko vybavené jako sanitka.

Který z transportů byl asi nejsložitější?
Transporty jsou nejsložitější v komunikaci, tedy pro dispečery, kteří musí zařídit různá povolení a spoustu dalších dokladů, aby se mohl transport uskutečnit. Třeba u linkových letů se musí pro danou společnost zajistit tzv. fit to fly, který zaručuje, že se pacientův stav během letu zásadně nezhorší. Je to pro aerolinky jakési „krytí“, aby nemusely nouzově přistávat. Nejvíce problémů jsme v tomto směru měli v Itálii. Já ručím za zdravotnickou část a třeba i za domluvu, jakým způsobem projedeme na letišti s nosítky nebo vozíkem.

Tato práce vyžaduje tedy i dobrou jazykovou vybavenost. Kolika jazyky se domluvíte?
Zvládnu se domluvit anglicky a trochu i německy. Nikde jsem ale neměl problém, že by mi anglicky nerozuměli.

Založil jste nadační fond TEMBO na pomoc dětem v Africe. K tomu se ještě dostaneme později. Kdy jste se vy sám dostal do Afriky?
Poprvé to bylo přibližně před deseti lety. Letěl jsem pro pacienta do Etiopie, konkrétně do Addis Abbeby. Při takovýchto dálkových letech tam většinou míváme den volna. Podíval jsem se tedy po městě. Etiopie je moc krásná, ale zároveň i náročná země. Po návratu jsem si říkal, že Afrika je dost drsná a nebude to asi kontinent, kam by mě to příliš lákalo. Už jen proto, že jsem tam poprvé v životě zažil, že mi nějaký kapsář sáhl do batohu a chtěl mě okrást. Naštěstí jsem v něm nic neměl. Také jsem tam kvůli bezpečnostní situaci musel letět o den déle, protože se před nemocnicí střílelo. Byly to nepříjemné zážitky a přiznám se, že jsem byl z toho všeho trochu „vykulený“. Byl jsem i v Súdánu, kde jsem zažil občanské nepokoje. Potom jsem se do Afriky dlouho nepodíval. Až v roce 2018 jsem jel jako záchranář na Intercontinental rally, což je závod, který se jezdí po trase původního afrického Dakaru. Měsíc jsem strávil v záchranářském jeepu. I když jsem neměl do té doby žádnou zkušenost s offroadovým ježděním, zalíbilo se mi to. Potom jsem se dostal do Tanzanie a té jsem doslova propadl.

Kdy jste začal přemýšlet o případných charitativních projektech?
Ten nápad se zrodil v roce 2018, kdy jsem byl v Tanzanii poprvé, a to původně z prostého důvodu, že se mi hrozně moc líbila. Říkal jsem si, že by bylo fajn, abych se tam mohl vrátit, a nejlépe s konkrétním cílem. Nejprve jsem se šel podívat do tamní mateřské školky. Pro mnohé akčnější turisty je to určitě zajímavé. Děti jsou jak „utržené z řetězu“, zpívají, mají radost z toho, že jim přinesete Bon Pari. Je to hodně sociálně emotivní zážitek. Napadlo mě, že bych mohl vymyslet, jak jim zlepšit prostředí. Kamarád Frank, který mi dělal průvodce, mě ale odkázal na jednoho ze svých přátel, který v Arushi založil dětský domov Destiny, kde žijí děti s postižením. Za rok jsem se tam dostal znovu, samozřejmě s přesvědčením, že tam musím dovézt nejméně tunu oblečení. Naštěstí jsem ale sehnal i invalidní vozík. Ohromně mě to tam nadchlo a začal jsem rozvíjet další a další plány, až jsem nakonec založil nadační fond. Dvakrát ročně tam zajedu a něco udělám. Pomoc je to ale hodně specifická. Troufám si říci, že už jejich mentalitu poměrně znám. Rozhodně bych jim neposlal peníze jen tak naslepo, aby si za ně zaplatili třeba elektriku nebo poslali dítě do školy. Neinvestuji do ničeho, nad čím nemohu mít osobní kontrolu. Dělám to tak, že za peníze, které se mi tu podaří sehnat, tam něco udělám: vymaluji, postavíme postele, stavěli jsme kurník… Máme kamarádský vztah, ale na druhou stranu oni nikdy nevědí, kdy se tam objevím a zjistím, jestli něco nezmizelo, nebo prostě jestli něco není jinak. V tomto směru jsem opatrný. Musím zaťukat na dřevo, že se mi to vyplácí a stále můžeme pokračovat. Je to jiný svět, vím, že je nespasím, ale jsem rád, že díky tomu děti s postižením mohou žít lépe.

Můžete mi mentalitu tamějších obyvatel přiblížit konkrétněji?
Život u nás je rychlý, materialistický. Možná jsem měl štěstí na lidi, ale nevnímal jsem, že by mi v Tanzanii někdo záviděl třeba jen to, že můžu žít v Evropě jinak, než žijí oni tam. Ani po mně nikdo nic nechtěl, nestěžoval si, že něco nemá. Jezdíme například za Bensonem, klukem s dětskou mozkovou obrnou. Žije s maminkou a dvěma sourozenci v jedné malé místnosti. Tatínek od nich odešel, když zjistil, že se Benson narodil těžce postižený. Ani jednou jsem neslyšel, že by si jeho maminka postěžovala na těžký život. Kdysi jsem u jezera Natron mluvil s jednou Masajkou. Ptala se mě, jestli jsem bohatý a co u nás znamená být chudý. Nemohla pochopit, že například pračka je u nás běžná věc. V komunitě, kterou jsem si kolem sebe vytvořil, jsem za ty čtyři roky poznal lidi vděčné, hodné, spokojené a na rozdíl od některých tady v Čechách (kterým jsem také někdy pomohl) mi občas i zavolají, aby se zeptali, jak se mi daří. Zrovna včera mi telefonoval Bryson, ředitel dětského domova Destiny, že by mě děti chtěly vidět. Zdravili jsme se a mávali si přes videohovor.

Jakým způsobem dětský domov v Arushi funguje?
Není to zařízení, kde všechny děti přímo bydlí. Mohou tam s rodiči i docházet. Stále jich tam žije devět. Ředitelem je Bryson a má k sobě ještě dva kluky – jeden z nich působí jako takový fyzioterapeut (i když na to asi žádné vzdělání nemá).

Hendikepované děti to nemají nikde jednoduché. V Africe je to ale zřejmě ještě mnohem složitější. Jak je tam o ně postaráno?
Vlastně vůbec. U nás má každé dítě od narození svého pediatra a zdravotní pojištění. V Tanzanii nic takového neexistuje. Jediné, co dětem pomáhá, jsou právě takové nadace, jako je Destiny. Alespoň v tom smyslu, že mají děti pravidelnou stravu a rodičům někdo ukáže, jak se o ně starat, třeba jak se nandává plínka, protože oni to neznají. Děti s postižením, které se nedostanou do podobného centra, mají v Tanzanii většinou velmi krátký osud. První vozíček od nás dostala dnes asi patnáctiletá holčička Merry, která má velmi těžké postižení. Nečekají ji, myslím, pěkné vyhlídky. Bydlí pod Kilimanjarem a stará se o ni babička. Byl jsem se tam za ní podívat, abych se přesvědčil, jak vozíček využívá. Zjistil jsem, že už deset let má nastaveny léky na epilepsii jako pro mimino, ačkoliv váží o 15 kg víc. Epileptický záchvat měla každou půl hodinu. Jistě, že to její, už tak těžce poškozený mozek, poškozuje ještě více. Díky konzultacím přes videohovory se nám dávky podařilo přenastavit, aby si to její tělo alespoň na chvíli odpočinulo. Nějaké léky jsou sice schopni si zajistit, ale samozřejmě je musí zaplatit a příjmy tam opravdu nejsou nijak velké. Například Frank, který je průvodce na safari, si jako koncový zaměstnanec vydělá v přepočtu 500 Kč za den. Ale ta Masajka, o které jsem mluvil před chvílí, má průměrný výdělek jen 3000 Kč za rok. Tanzanie je velmi turisticky zatížená, takže oproti tomu šéf turistických agentur má už příjem srovnatelný se slušným příjmem v Čechách.

Nelze nezmínit jen těžko uvěřitelný příběh chlapce, který vyrůstal mnoho let s paviány. Můžete nám ho přiblížit?
Jmenuje se Abraham. Rodiče se o něj přestali starat, bydlel proto u babičky a dědečka. Když mu byli čtyři roky, prarodiče zemřeli. A protože žili stranou města, pobíhal všude možně, až se dostal mezi paviány, mezi nimiž se socializoval. Podle africké informace s nimi žil snad deset let, než ho tam nějaký pán objevil a dovedl ho právě do nadace Destiny. Poznal jsem ho asi po roce a půl poté, co se do Destiny dostal. Na svůj věk (mělo by mu být asi osmnáct let) je velmi malý, byl podvyživený, prsty má skutečně jak paviánek. Zpočátku vydával jen skřeky, a když se mu něco znelíbilo, rozčiloval se jako opičák. A naopak, pokud si někoho oblíbil, věšel se mu na břicho. Také se například nenatáhl do postele, ale spal stočený na skluzavce. Už je to lepší, jen se nedaří, aby promluvil. Jde o velmi zajímavý případ a člověk by ho musel vidět na vlastní oči, aby uvěřil.

Jak taková setkání snášíte po psychické stránce?
Už deset let jezdím na záchrance, byl jsem tedy svědkem mnoha tragédií. Psychicky mě to nijak neničí, to bych to nakonec asi ani nemohl dělat, ale je pravda, že když přijedu do Arushi a vnímám, že ve mně vidí naději, mám emočně pozitivní dojmy. Jsem prostě rád, že oni jsou rádi. A nepopírám, že kolikrát se mi při odletu objeví i slza v oku.

Na podzim jste s kamarády stavěli v Tanzanii kurník. Proč právě kurník?
Při mé první návštěvě sídlila nadace ještě ve starém baráku, ke kterému patřil i kurník. Děti se měly o co starat, pečovat, slepičky krmily, poklízely jim a navíc z toho měly i vajíčka a maso. Podařilo se sice sehnat nové vhodnější prostory, ale kurník tam nebyl. Napadlo mě, že bychom mohli vybudovat kurník nový a moderní. Přijel jsem tam tedy se svými dvěma kamarády a dílo se podařilo. Jen teď trochu bojujeme s ptačí chřipkou. Věřím ale, že i tento problém prolomíme.

Kurník je postaven. Co dalšího máte v plánu?
Do Tanzanie poletíme, tentokrát s mojí přítelkyní a její kamarádkou, v květnu. Už dlouho přemýšlím o místnosti pro autisty. Měly by tam být po celé podlaze matrace, na které si děti mohou lehnout a poslouchat uklidňující hudbu, pozorovat barevná světýlka a podobně. Zatím je ale ta místnost v katastrofálním stavu. Čeká nás opravdu hodně práce.

Založil jste nadační fond TEMBO – v překladu toto slovo znamená SLON. Skrývá se tedy v názvu nějaká symbolika?
Snad ani ne. Určitě se mi hodilo, že slon je v Tanzanii symbolem štěstí, síly a naděje. Název je však čistě pragmatický. Když jsem ho vymýšlel, chtěl jsem v něm mít nějaké svahilské slovo. Tembo není příliš dlouhé ani složité, proto vyhrálo.

Co vše obnáší založení nadačního fondu?
Musí se složit finanční jistina, samotná žádost obsahuje asi dvacet papírů a s tím vším se musí zajít k notáři. Není to jednoduché, protože spousta notářů tuto problematiku ani nezná. Je to v podstatě podobné, jako když se zakládá firma. Nutná je žádost a sepsání cíle nadačního fondu. Vše musí schválit krajský soud.

Daří se získávat přispěvatele?
Musím to zaklepat – daří. Z 80 procent přispívají lidé, kteří mě znají a věří mi. Však se také snažím o všech aktivitách v Africe informovat na sociálních sítích, poctivě tam vkládat videa a fotografie. Samozřejmě, že všem patří mé velké díky, bez nich by to nešlo.

Bio box
Matěj Břeský
Narodil se v Jičíně v létě roku 1988. Základní školu a sportovní gymnázium vychodil v Jilemnici. Poté se věnoval studiu zdravotnického záchranáře v Čelákovicích. Nyní bydlí v malé vesnici u Jičína. Pracuje jako profesionální záchranář Záchranné služby Královehradeckého kraje na stanovišti v Jičíně a u společnosti Global assistance jako záchranář pro repatriační převozy pacientů z celého světa. Tímto způsobem se dostal k cestování a procestoval téměř celý svět. V roce 2019 založil nadační fond TEMBO na podporu dětí s postižením v Tanzánii. Je hrdým otcem pětiletých dvojčat, která bere, pokud možno, všude s sebou.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Matěje Břeského